Už je to vlastně hrozně dávno: Když se loni na jaře provalila další část babišovského seriálu „nikdy nebudu zasahovat do práce redaktorů v Mafře, a zejména redaktora Přibila“, vypadalo to, že česká média budou dlouho těžko hledat větší skandál. Byl to omyl stejně jako celá řada očekávání, jejichž destrukcí nás ničí současná politika a doba postfaktická obecně.
I v roce 2018 se hlavní spor kolem médií vedl o otázky etiky a důvěryhodnosti. Výzkum, který provedl Institut Reuters pro studium žurnalistiky ve 40 zemích, ukázal, že Češi svým médiím nevěří. Podle v červnu zveřejněných čísel má důvěru v média v Česku jen 31 % lidí, hůř už jsou na tom jen v Malajsii, Řecku, Maďarsku a Koreji. O více než šedesátiprocentní důvěře, jaké se těší třeba ve Finsku nebo v Portugalsku, se českým médiím může jen zdát.
Za této situace, řekněme vnějškové, navíc média řeší i své vlastní problémy. Pokud bychom měli zmínit hlavní, určující, je to podfinancování celého sektoru a s tím související jevy: najímání nekvalifikovaného personálu nebo nedostatek peněz na kvalitní investigativu a vlastní zprávy obecně. Což v konečném důsledku zase vede jen ke zvýšení nedůvěry a odlivu čtenářů.
Mediální uroboros, který nám přináší jedinou jistotu: na cestě od konce k začátku a zase vpřed nabízí vedle sebezničení i příležitost obnovy. Tedy možná.
Slon v místnosti
Pokud bychom měli stanovit pětici hlavních mediálních událostí roku 2018, vybrali bychom tyto: Pokračující boj o etiku a odchod dalších redaktorů z Mafry, založení Deníku N a související otázky spojené s placeným obsahem, útoky na veřejnoprávní média, akvizice na časopiseckém trhu a rostoucí vliv Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Pojďme se na ně teď podívat detailněji.
Minimálně tři z pěti uvedených kategorií nesou stopu působení současného premiéra Andreje Babiše. „V Lidových novinách se právě teď ději věci, se kterými nemohu souhlasit. Odmítám být sluhou Andreje Babiše a z Lidových novin PO 27 LETECH ODCHÁZÍM,“ napsala na konci září na Facebook zahraniční reportérka Petra Procházková.
Šlo o kauzu syrských sirotků a dopis zástupkyně údajné humanitární organizace, který podporoval Babišovu pozici a byl do Lidovek podstrčen Úřadem vlády. Připomeňme si slova dnes už bývalého novináře Tomáše Němečka, který z Mafry odešel vzápětí poté, co ji Babiš převzal. „Andrej Babiš je pro své novináře slonem v místnosti, prostě k němu musí zaujmout nějaký postoj. Můžete předstírat, že tam ten slon není, ale to je směšné,“ řekl v roce 2014 Respektu.
U poslední vlny odchodů se nemůžeme ubránit dojmu, že se týká lidí, kteří slona dokázali přehlížet hodně dlouho a že jim u toho muselo být poměrně těsno. Signálů byla celá řada, kromě zmíněného případu Přibil, který stál loni na jaře Babiše místo ministra financí, šlo například o „dělostřeleckou přípravu“ odchodu Heleny Válkové a Karly Šlechtové z vlády nebo Adriany Krnáčové z postu pražské primátorky.
Zkorumpovaná pakáž
Útoky na média, hlavně veřejnoprávní, patří poslední dobou v určitých politických kruzích k dobrému tónu. Už to budou dva roky, co Andrej Babiš pronesl slavnou urážku o zkorupované pakáži. Dodnes má poněkud uvolněné mravy, pokud se mu nezdají otázky na tiskové konferenci – viz kádrování novinářů a kauza „budu odpovídat, komu chci“.
Abychom v našem výběru zmínili Jaromíra Soukupa, zařadíme ho právě sem, i když by jistě snesl samostatnou kapitolu. Oč jsou jeho za zpravodajství vydávané pořady dál za hranicí zákona a vysílací licence, o to šťavnatější jsou jeho útoky na Českou televizi. A pak je tu Tomio Okamura a jeho SPD, která si z útoků na ČT udělala přímo politický program.
Ale můžeme jít dál: v Radě ČTK sedí Petr Žantovský a hned od jeho březnového nástupu bylo veselo. Agenturu například tepal za to, že neinformovala o Krameriových cenách, které spolupořádá a jejichž zakladatelé mají blízko k dezinformační scéně. A to málem do Rady ČT usedl Petr Štěpánek, dlouhodobý kritik televize, který dokonce navrhoval její podminování. Kandidatury se vzdal až po veřejných protestech.
Terč: Ženy 40+
A Babiš do třetice: měsíce očekáváná akvizice Agrofertu na časopiseckém trhu se stala skutečností v říjnu. Skupina ze svěřenského fondu předsedy vlády koupila tuzemskou část vydavatelství Bauer Media. Krátký výčet ze tří desítek titulů ukazuje, kam Agrofert míří: Bazaar, Cosmopolitan, Esquire, Chvilka pro tebe, Pestrý svět, Tina, TV Max a Televize nebo Žena a život. Tedy na volnočasové a oddychové časopisy s převážně ženským publikem. V portfoliu tak Agrofertu v tuto chvíli schází už jen celoplošná televize.
Nákup bez problémů schválil antimonopolní úřad. Na časopiseckém trhu tak Babišova skupina výrazně ztlumila dosavadní nadvládu skupiny CNC Daniela Křetínského. Dochází tak k postupnému předání velkých vydavatelských domů ze zahraničních rukou do českých: poslední državou v německých rukách zůstává vydavatelství Burda Praha.
Nový deník Deník N
Velká kampaň, velká očekávání a jedno velké riziko. 28. října odstartoval Deník N, na webu a za paywallem. Tištěná verze začne vycházet od ledna. Start provázela nevídaná kampaň – ředitel Ján Simkanič na Czech Internet Foru řekl, že crowdfunding vynesl 7 milionů korun a přes 5 tisíc předplatitelů.
Jde zatím o největší pokus obstát s výhradně placeným obsahem, přičemž know-how dodal slovenský Denník N. Česká verze sice pracuje s étosem nezávislých novin, které mají pomoci zachránit demokracii, chybí jí ale onen počáteční impuls redakce, která na protest proti oligarchizaci opustila slovenský deník SME.
Deník N má silné zázemí investorů, kteří se našli mezi zakladateli Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a společně drží 51 procent akcií. A zmíněná hrozba? Projekt skutečně i díky kampani vzbudil obrovskou vlnu očekávání a chuti se na jeho chuti podílet i za cenu placeného obsahu. Pokud by se ovšem ukázal jako neživotaschopný, může to na dlouhou dobu ochromit dárcovskou ochotu pro celý segment nezávislé žurnalistiky. Což se týká jak velkých investorů z fondu, tak drobných předplatitelů.
Fond pro investigativu
Když si letos na jaře přebírala Saša Uhlová Novinářskou cenu za svou sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce, nebylo to velké překvapení. Nic podobného tady dlouho nevzniklo – a týká se to i způsobu, jakým Uhlová mohla pracovat.
Několik měsíců v utajení – díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který nahrazuje neschopnost velkých vydavatelských domů platit náročnou investigativu. Zároveň ovšem pomalu začíná fungovat i jako náhrada za léta kritizovaný a ne zcela funkční Syndikát novinářů. Ať už svými veřejnými výstupy na obranu novinářů (třeba proti verbálním útokům ze strany politiků), nebo uspořádáním listopadového Novinářského fóra – první akcí svého druhu vůbec.
Jaká budou česká média v roce 2019? Slon v newsroomech nejspíš zůstane, ti, kdo tam pracují, už si na něho tak či tak museli zvyknout. Útoky na média neustanou, na to je kořist příliš lákavá a politická realita den ode dne truchlivější. O tom, jak úspěšná byla Babišova akvizice do časopisů, rozhodnou některé z dalších voleb.
Tak bychom mohli pokračovat. Jako předpověď zkusíme malou odbočku. Člen správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Michal Klíma v rozhovoru pro server Mediaguru zmínil nenápadnou, ale důležitou věc: Nezávislá média, která vznikla po roce 2013 v reakci na oligarchizaci, se dlouhodobě těžko uživí sama. Klíma se domnívá, že jejich podpora je přímo úlohou státu: posílí to demokracii a sníží vliv fake-news. Dospěje k tomu i česká společnost?
Vyšlo na webu HlídacíPes.org.
