Ve Varšavě ještě probíhá ministerská konference k Blízkému východu, ale z české strany už bylo řečeno všechno podstatné. Ministr zahraničí USA pokračoval z Blízkého východu do Maďarska, na Slovensko a do Polska. Praha mu nestála za návštěvu. Do Varšavy přijela poměrně silná americká delegace s lidmi hodně blízkými Bílému domu. My nic. Náš ministr nemá čas. Přitom jsme jediná západní země s funkční diplomatickou misí v Sýrii. Naši vojáci cvičí své kolegy v Iráku a v Afghánistánu. Jsme prý nejlepší přítel Izraele v Evropě. Máme u nás obrovskou ruskou diplomatickou misi, prezident má blízko k čínským partnerům – obě země se angažují na Blízkém východě, i když každá jinak. My ve Varšavě nikomu neřekneme ani slovo.
Samozřejmě že tato konference „nic nevyřeší“, jak zdůrazňují její odpůrci. Není to jejím účelem. Ještě nikdy žádná konference nevyřešila ani jeden problém Blízkého východu. Zato bylo dost konferencí, které byly základem k dalšímu jednání. Některá svého cíle téměř dosáhla. Byla to pak vždy a bez výjimky blízkovýchodní strana, kdo konečný výsledek zhatil. Nejčastěji strana palestinská.
Frederica Mogheriniová a jiní argumentují termínovou kolizí s bezpečnostní konferencí v Mnichově. Jako kdyby tam se někdy něco vyřešilo! Je to konference, místo k výměně názorů a vyjádření stanovisek. Stejně jako konference ve Varšavě. Bohužel pro nás, v tom je právě „jádro pudla“.
Názor se dá vyjádřit více způsoby. Nejlepší je dialog, ale protože to vždycky nejde, využívají se konference. Když je věnovaná nějakému konkrétnímu tématu, má vypovídací hodnotu i neúčast jakožto uskutečňování nějaké politiky.
Samozřejmě že USA jsou dominantní silou za pořádáním konference. Co je na tom špatného? Podobná setkání svolávají i Rusové nebo Číňané, aby si udělali jasno o tom, s kým mohou počítat a na koho si dát pozor. Původně to měla být konference k Íránu, ale po nátlaku evropských (čti „unijních“) zemí bylo téma formulováno šířeji. Naši unijní kolegové se v řadě případů zachovali stejně jako naši zástupci – jeli jinam a poslali za sebe náhradníky. Třeba náměstky nebo velvyslance, akreditované ve Varšavě. Dělá se to běžně a pokaždé se tím organizátorům dává na vědomí, že o jejich iniciativě víme, ale že nám nestojí za návštěvu relevantního člena vlády.
Jsem dalek toho, abych tvrdil, že se teď na nás budou Američané (a Poláci) mračit a že to u nich „máme blbý“. Takový význam konference opravdu nemá. Je to ze strany Američanů průzkumný krok. Potřebují vědět, s kým mohou počítat a co mohou od partnerů očekávat. Zdánlivě bezděčně také dali najevo, že Evropu v žádném případě nechtějí nechat stranou. Blízký východ je příliš závažné téma a evropské státy tam mají své legitimní zájmy.
Írán je vskutku nesnadná relace. Nikomu nic neulehčí, spíš naopak, a jeho vnitřní i zahraniční politika jsou neslučitelné s čímkoliv, co se byť jen podobá demokracii. Je to také veliký a bohatý trh. Vždycky platilo, že ekonomické zájmy státu jsou jedny z nejpřednějších, ale ty bezpečnostní jsou přednější. Evropská unie se skrze své nejsilnější členy rozhodla, že už to neplatí. Proto tolerují nedodržování jaderné dohody Íránem, íránskou agresivní a podvratnou politiku, nebrání jeho spolupráci s KLDR, nebrání podpoře teroristů z Hizballáhu, nebrání šíitskému pokusu o rozvrat Jemenu a přehlížejí hrozby Izraeli. Kšefty s ajatolláhy pro ně mají větší váhu než jaderná bezpečnost Evropy. Proto nepřijeli do Varšavy – Írán se totiž zlobí. Zatím jen odložil přehlídku polských filmů na dobu, kdy se „Polsko začne chovat slušně“.
Co o nás řekla česká diplomacie? Velká akce v Polsku je pro nás nezajímavá, takže stačí přítomnost náměstka ministra. Ten nechá udělat zápis a poslat ho do Prahy. Poláky to nepotěší, ale nejspíš nad tím mávnou rukou. Pokud nad tím čtenář také mávne rukou, dělá chybu. Polsko není bezvýznamný hráč a měli bychom se starat o kvalitu naší relace ve svém vlastním zájmu.
Možná si naší nepřítomnosti všimnou další nepřítomní, včetně soudružky Mogheriniové. Super. A co z toho budeme mít? Vůbec nic. Konec konců jsou to ty země, které nás zrovna mají na paškále kvůli neochotě spolupracovat na migrační politice podle jejich představ.
Američanům jsme sdělili, že jejich zájem o Evropu bereme lehce sportovně (jasně, dokud nebudeme sami něco potřebovat) a že – pokud jde o Blízký východ – není to tak úplně naše horká kaše. Jako kdybychom zapomněli, čím a jak jsme argumentovali pro udržení naší mise v Damašku. Kam se poděla pýcha na to, co jsme tam dokázali? Nebo jsme tam nic nedokázali a radši se tím na veřejnosti nechlubíme? Dali jsme si vlastní gól, a ještě se tváříme, že jde o politické rozhodnutí. To už se prezident fakt do Bílého domu nepodívá a naši vojáci v Afghánistánu a Iráku nám reputaci nezachrání. Politici už s nimi totiž nepočítají.
Třeba to ale vidím špatně a ve skutečnosti to je doklad změny strategického paradigmatu. Pokud ano, je to na pováženou – naše nepřítomnost (i nepřítomnost jiných) ve Varšavě je sladkou hudbou v Moskvě a v Pekingu. Tak trochu i v Teheránu, ale tam si na muziku moc nepotrpí. Mohou to totiž vydávat za doklad oslabování vlivu USA v Evropě. Fyzikální zákony platí i v politice, takže oslabení jednoho znamená posílení druhého. To vážně chceme, aby u nás posílila pozice Moskvy a Pekingu a abychom se pro pár dolarů prostituovali v Íránu?