Nepíšu na tohle téma žádné systematické pojednání. Chtěl bych problém předvést na jednom konkrétním příkladu: Totiž na tom, jak referovaly tři vlajkové lodi papírové mediální flotily dnešního establishmentu, Právo, Mladá fronta DNES a Lidové noviny, na nedělní demonstrace v Praze.

První demonstrace proběhla ve 13.00 na Václavském náměstí a byla po pár minutách rozpuštěna. Druhá začala o hodinu později na Staroměstském náměstí a stihl ji podobný osud s tím rozdílem, že se ji organizátoři o dvě hodiny později pokusili znovu zahájit, ovšem s malým úspěchem. První demonstraci pořádala organizace „My společně“, na níž se podílel mj. poslanec Lubomír Volný, někdejší člen Okamurovy SPD, druhou skupina podnikatelů „Chcípl PES“.

Celkový počet účastníků je mi těžko posoudit: ČTK hovoří o několika desítkách lidí, z videozáznamu ČTK se mi zdálo, že na Staroměstském náměstí jich aspoň na začátku bylo o dost více. Na tom však až tak dalece nezáleží. Policie hovoří o tom, že během odpoledne bylo kvůli přestupkům zadrženo celkem 52 lidí, dva pro podezření ze spáchání trestného činu, a asi 300 lidí oznámí správním orgánům kvůli nerespektování vládních nařízení. To se mi nezdá být s údajem o „několika desítkách účastníků“ příliš v souladu. Rozhodně to však pěkně souzní se slovy pražského policejního mluvčího Jana Daňka: „Změnila se vládní nařízení i epidemiologická situace. Už nebyl prostor, abychom byli tak benevolentní jako v minulosti.“ Máme se tedy do budoucna na co těšit.

Co píší vládní noviny

Věnuji se jen třem tiskovinám z pondělka 8. března. Jednak si myslím, že je to vzorek dosti reprezentativní, a jednak bych vzhledem ke svému pokročilému věku větší dávku režimního tisku najednou asi nesnesl.

V Právu a v Mladé frontě DNES událost prezentovali hned na první stránce (v MF DNES jako otvírák), v LN přinesli na první stránce aspoň sloupek Martina Zvěřiny. V MF DNES najdeme kromě toho též větší zprávu o tom, jak o postoji českých občanů k pandemii píše německý tisk.

Článek Matěje Říhy v Právu má titulek „Antirouškaři demonstrovali. Byly i rvačky“. Mám dojem, že označení „antirouškař“ pro odpůrce nynějšího režimu je příliš úzké. Zahrnuje velmi odlišné skupiny lidí. Těžko si dovedu představit, že bych se vůbec na něčem shodl např. s panem poslancem Volným. Pokud jde o to, co zaznělo podle ČTK při druhém pokusu o zahájení demonstrace na Staroměstském náměstí, totiž že vláda Andreje Babiše v minulosti v souvislosti s řešením epidemie postupuje neústavně, to si nejen myslím, ale už jsem to tady (v deníku FORUM 24) před týdnem napsal. Demonstrovat mohou ovšem jedni jako druzí.

Samozřejmě nikdo nemůže brát vládním novinářům právo projevovat spontánní sympatie k „těžkooděncům“, i to patří ke svobodě názorů. Já jsem bohužel poněkud handicapován tím, že jsem velkou většinu svého života prožil v dobách, kdy jim veřejnost zrovna moc nepřála. Jistě jsou situace, kdy je jich zapotřebí. A zjevně mají dnešní vládní žurnalisté pocit, že jejich osud je s osudem dnešních těžkooděnců nějak existenčně svázán. Není vyloučeno, že ani oni se nemýlí. Každý máme svůj kousek pravdy!

Ještě daleko otevřenější je bojovný článek Václava Janouše a Karoliny Bulisové „Odpírači, stát!“ v MF DNES (tak aspoň zní titulek na první stránce, pak se trošku změnil). Slovo odpírač je ve všem všudy šťastnější než antirouškař; může např. znamenat i odpírač nynějšího režimu.

Text obou autorů má epický náboj: Vypráví o dvou statečných investigativních žurnalistech, kterým se podařilo nepozorovaně proniknut do jednoho autobusu, jenž vezl do Prahy „demonstranty“ v uvozovkách (už jste někdy viděli demonstranty v uvozovkách? Naposled byli k vidění v letech 1988–1989, po 17. listopadu ovšem o uvozovky přišli). Líčí, jak autobus rafinovaně sleduje policie (v neoznačených autech!), nakonec jsou všichni po zásluze zadrženi (tedy ne všichni; naši investigativci se tomu určitě vyhnuli, měli jistě příslušné průkazy) a jedna mladá diverzantka dostane mastnou pokutu. Ježíši Kriste, to je odporné!

Velký prostor pro to, aby se vládní novináři vyřádili, jim poskytli podnikatelé, zejména jejich nejodpudivější varianta, ti, co podnikají v oboru pohostinství. V citovaném článku z MF DNES se hovoří o „iniciativě nespokojených hospodských Chcípl PES“. A Martin Zvěřina v Lidových novinách jde ve stejném směru ještě dál: Naši policisté se prý už nemusí bát jako v minulosti, kdy „každý kverulující kořalečník, který svůj byznys vydával za ochranu demokracie, měl za zadkem čtyři televizní štáby hltající každý jeho povzdech“. Sláva, s naší svobodou to už nějakou dobu za moc nestojí, ale aspoň že konečně máme svobodnou policii!

Pozoruhodné je rovněž okénko do německého tisku, které v Mladé frontě DNES otvírá pod názvem „Němci: Češi hloupě švejkují“ Jan Hron. Německý tisk zastupují jmenovitě server bavorského rozhlasu, berlínský Der Tagesspiegel a rakouský deník Kurier. Tak např. na serveru bavorského rozhlasu byla řeč (prý, znám to jen z citace p. Hrona) o „tradiční mentalitě Čechů, která se osvědčila jako strategie přežití v dobách války a krize: skrčit se, ignorovat oznámení seshora nebo je lstivě obcházet“. Je mi líto, ale pokud tam opravdu tohle stálo, je velmi obtížné, aby to český čtenář nebral i trochu na sebe osobně; a jedinou adekvátní reakcí je pak např. podle mne pár facek. Nemohu se navíc zbavit velmi nutkavého podezření, že podobná hodnocení „mentality Čechů“ publikují režimní novináři v MF DNES zcela účelově: Totiž aby posílili v Česku protiněmecké nálady, což se v minulosti ukázalo být velmi vděčným pro nejrůznější politické lumpárny.

Takovéhle manýry se tedy občas vyskytnou i v některých sdělovacích prostředcích slušných zemí (viz např. Bayerischer Rundfunk). Zakazovat je samozřejmě nelze, vše se řeší tak, že slušní lidé je prostě nepíšou. Ve slušných zemích (a SRN je slušná země) to stačí. Co ale říci o zemi, kde se vytrvale píší už jen takové věci, a navíc se nikdo neozve, i když to pořád ještě jakž takž jde?

V čem to tedy žijeme?

Zbývá říci (nebo vlastně zopakovat) pár souhrnných slov o dnešní politické atmosféře a o povaze dnešního režimu, který podobné psaní novin iniciuje a podporuje.

Establishmentu Nových pořádků (termín Nové pořádky pochází od Andreje Babiše, je to protiklad ke „Starým pořádkům, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, tj. „tradiční politici“; já „Starým pořádkům“ říkám polistopadová demokratická Česká republika) vévodí trojice Miloš Zeman (prezident), Andrej Babiš (premiér) a Jan Hamáček (ministr vnitra). Všichni už ztratili mnoho na svém někdejším lesku (pokud kdy vůbec nějaký měli), formálně ovšem ovládají spoustu mocenských nástrojů, jak se sluší na čelné představitele výkonné moci. Důvěryhodní jsou v současné době zhruba stejně jako jejich předlistopadoví předchůdci.

Neexistuje žádná věrohodná, demokratická politická opozice. Ta současná má program: žádný Antizeman, žádný Antibabiš. Pod tímto praporem kooperuje s establishmentem – viz poslední tahanice o nouzový stav a „pandemický zákon“, při níž se manipulovalo s neexistujícími ústavními institucemi („hejtmani“).

Dále: Neexistují už vlastně žádné věrohodné a nezávislé sdělovací prostředky. Jinak by se v Právu, Lidových novinách a Mladé frontě DNES nemohlo psát tak, jak se píše, aniž by se někdo aspoň trochu ozval.

To, co tu vzniklo a vzniká, je jakási nová opoziční smlouva pod heslem „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“. Jejím hlavním hybatelem je strach z pandemie. Nechci ani trochu popírat, že se je čeho bát a je třeba hledat společný postup proti nebezpečí. Zároveň není možné se kvůli tomu vzdávat, dejme tomu prý dočasně, toho, čemu věříme a na čem nám záleží; a to nejsou v první řadě otevřené hospody, jak veřejnosti sugerují babišácké listy, ale svoboda, demokracie, příslušnost k demokratickému Západu, občanská a lidská práva, zakotvenost v křesťanských tradicích i socialistické ideje, které přineslo devatenácté a dvacáté století.

„Národní jednota“, kterou se nám pokoušejí vnutit lidé Nových pořádků, je jednota permanentního výjimečného stavu, ať už se mu básnivě říká „stav nouze“ nebo „stav pandemické pohotovosti“. Ze svobody a demokracie nám už pár let ukrajují potichu a plíživě kousek po kousku. Establishment Nových pořádků soustavně zneužívá strachu ve veřejnosti k prosazování svých nekalých politických cílů. Tito lidé už přitom nemají žádnou faktickou legitimitu. Podstatné tedy je, aby si co nejdřív postupem běžným v demokratickém státu, jímž pořád ještě aspoň trošku a na papíře jsme, o legitimitu řekli. A já si samozřejmě přeji, aby jim byla velmi rázně odepřena. Koronavirus sem, koronavirus tam.

Nebezpečí, kterým hrozí současná světová pandemie, je veliké a musíme mu v rámci možností čelit. Ale ne tak, že se z nás přitom nepozorovaně stanou poloviční opice. Protože: Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil?

Demonstrace jako ty, co proběhly v neděli, strašně připomínají ty z léta 1969. A to, jak o nich píšou dnešní vládní noviny, připomíná taky způsoby z léta 1969. Kdo se chce utěšovat, může si dokola opakovat, že to pořád ještě není tak strašné. Ale utěšovat se je to poslední, co se má dělat v době, jako je tahle.

Je nejvyšší čas se vzpamatovat.