Premiér Andrej Babiš (ANO) nese zodpovědnost za nezvládnutou epidemii v Česku. Příčiny naší situace jsou ale ještě hlubší FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
V poslední době se první stát světa, Izrael, dostal do terminální fáze pandemie. Proočkovanost obyvatel je zde natolik vysoká, že oblastní epidemiologové ve spolupráci se státními orgány umožňují návrat do předpandemického života. Občanskou vstupenkou je vakcinační pas, který možná může někdo považovat za diskriminační, ale možná by bylo spíše diskriminační rozvolnit a svědomité vakcinované občany vystavit styku s rizikovými přenašeči.
Izrael tedy pomalu, ale jistě naplňuje učebnicový scénář pandemické krize – vznik nemoci, šíření, vznik léku či vakcíny, imunizace obyvatelstva, návrat k původnímu životu. Je pravděpodobné, že tento scénář bude následovat celá řada dalších zemí, a to v korelaci s proočkovaností vlastních obyvatel. Vývoj v České republice je však naprosto opačný a ačkoli to není na první pohled zřejmé, události v ČR možná kopírují již generace známý vzorec.
Český národ neměl v historii nijak dlouhá období vlastní suverenity. Naopak, většina českých dějin je svázána s něčím, co bych nazval národní poddanost. Poddanými jsme byli především Germánům (Svatá říše římská, Habsburkové, Německo) a východním Slovanům (Rusko). V průběhu českých dějin dochází k systematickému exodu inteligence, a to jak s vazbou na konkrétní události (doba pobělohorská, okupace v roce 1968, …), tak postupné a plíživé (např. posledních 30 let). Češi toto podprahově vnímají. Chtějí německé dálnice, americký styl života, východoasijskou pracovitost apod. Neexistuje nic, jako např. německá dálnice. Existuje dálnice dobrá nebo špatná. Češi mají třeba špatné dálnice, Němci dobré. A proto dobrým dálnicím říkáme, že jsou německé. Budou existovat nějaké německé dálnice, když budou v Čechách kvalitní? Skvělé dálnice mají i ve Švédsku, Izraeli, USA. Bude pro nás existovat americký styl života, pokud ho budeme sami žít?
Obdiv do zahraničí se závistnou pachutí je doprovázen otázkou, proč to nejde taky tady u nás? Lze zaslechnout mnoho názorů na původ toho, proč vlastně v Čechách nemáme všechno dokonalé. Ve většině případů za to může fenomén, který bych nazval někdo jiný – vláda (cizí nebo naše), Evropská unie, soused, nevlastní bratr atd. Ať už lamentování má či nemá racionální základ, vždy postrádá tu náležitou tečku na závěr – jak situaci zlepšit? Co udělat líp? Tuto otázku si neradi klademe, a to z prostého důvodu – implikuje aktivitu.
Navenek Češi působí obrovskou mírou sebevědomí. Máme přece Jágra, Pomahače a další. Jenže my nejsme národ Pomahačů a Jágrů. Kdyby tomu tak bylo, tito lidé zůstanou v Čechách. Nejsme technologická velmoc, neumíme poskytnout dostatečné zázemí pro nadané lidi. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak se obrovské peníze do vědy plýtvají na zbytečných projektech bez hmatatelných výsledku, zatímco hrstka průmyslových subjektů pomáhá šikovným lidem udržet se na vysokých školách při životě.
Své sebevědomí rádi ukazujeme navenek. Umíme vulgárně kritizovat WHO, sebevědomě se zříct pomoci s uprchlíky. Také ale umíme sebevědomě čerpat dotace z Evropské unie. A když přijde takříkajíc na lámání chleba, umíme taky škemrat v Bavorsku o nemocniční lůžka. Umíme volat izraelskému premiérovi, aby nám poradil, jak očkovat populaci. Když něco děláme, rádi tvrdíme, že to Němci, Rakušané a další dělají také, a to automaticky znamená, že to děláme správně.
Obávám se, že přesně kvůli výše popsané vlastnosti jsme nyní v nejhlubším propadlišti pandemické krize. Protože zatímco obdivované státy hledají řešení, aplikují je a učí se z vlastních chyb, my prosíme o rady, nakupujeme cizí technologie a exportujeme chytré lidi, kteří si uvědomují, že začít musí každý u sebe. Tato pandemie tedy Čechům nastavuje bezvadné zrcadlo. Žádná událost neukázala českou slabinu v tak obnažené a všudypřítomné podobě. Češi totiž nejsou pouze v pandemické krizi, ale jsou také v krizi intelektuální.
Tento článek nemá za cíl ukázat, že jsme hloupí a ostatní jsou chytří. Svět není černobílý. Cílem článku je ukázat, že to, co potřebují Češi jednou provždy změnit, je přístup. Máme dostatek inteligence a schopností, ale neumíme je využít, jelikož je snazší nechat si pomoct. Snad nám tato pandemicko-intelektuální krize pomůže po mnoha a mnoha generacích otevřít oči a toto prozření maximálně zužitkujeme. Podzimní volby jsou pro to nejlepší příležitostí. Dost často totiž platí, že elity odrážejí národ, který zastupují. Pokud tuto příležitost k sebereflexi nevyužijeme, obávám se, že budeme nadále žít v představách o amerických životech a německých dálnicích. Problém je, že tento přístup nás obvykle stojí pouze peníze, ale v pandemických časech nás stojí a bude stát i životy.
Autor je manažer v chemickém průmyslu a procesní inženýr.
