Příští rok by dva ze čtyř sousedních států Česka mohly mít vládu s účastí nebo podporou krajní pravice. Bývalý slovenský premiér Robert Fico, který znovu vede průzkumy před podzimními volbami na Slovensku, se sbližuje s exkotlebovským hnutím Republika. A v Rakousku, kde se má volit příští rok, je zatím nejsilnější strana Svobodných. Až na výjimky to většina českých politiků přehlíží, někteří to ale naopak vítají.

Když byl před pár dny na návštěvě Slovenska exprezident Václav Klaus, v rozhovoru pro televizi TA3 označil expremiéra Roberta Fica za „znovu se rodící hvězdu na politické scéně Slovenska“. Pokud by šlo jen o průzkumy preferencí, nepochybně to platí: Fico v nich vede a předčasné volby budou už v září.

Pokud jde ale o hodnoty či symboliku, Klaus znovu dokázal, že mu dlouhodobě chybí cit pro extremistické odstíny jeho zahraničních přátel. Nebo spíš, že si s nimi zkrátka neláme hlavu, či mu dokonce imponují.

Loni v létě tak Klaus na oslavách svrchovanosti Slovenska ve Staré Bystrici zdravil publikum spolu s Ficem ze stejného pódia jako šéf hnutí Republika Milan Uhrík, bývalá pravá ruka Mariana Kotleby v jeho krajně pravicové Lidové straně Naše Slovensko a starý dobrý známý šéfa české Dělnické strany (DSSS) Tomáše Vandase.

Kotlebovci se podle průzkumů na podzim do parlamentu nedostanou, Republika však velmi pravděpodobně ano. A Fico loňskými námluvami s Uhríkovým hnutím naznačil, že by mu spolupráce nevadila.

Od svého nuceného odchodu z premiérského křesla v roce 2018 po protestech vyvolaných vraždou novináře Jána Kuciaka se k voličům antistémových stran obrací cíleně a dlouhodobě. Ví, že jinou šanci už nemá.

Ukázalo to i jedno z nedávných vystoupení jednoho z nejviditelnějších poslanců Ficova Smeru – Luboše Blahy. Voliče v kulturním domě v Novém Meste nad Váhom Blaha ujišťoval, že když se Smer dostane k moci, „udělá pořádek“ s neziskovkami a s médii.

Jenže zatímco nově zvolený český prezident Petr Pavel otevřeně přiznává, že ho vývoj na Slovensku „znepokojuje“ a analytici na Slovensku neskrývají obavy, že se Fico v případě návratu k moci bude mstít, Václav Klaus mluví o vycházejících hvězdách…

Pekarová Adamová: Bystroň a vztahy s ČR? Nešťastné

Podobně to má exprezident i s krajní pravicí v německy mluvících zemích sousedících s Českem – tedy s Alternativou pro Německo a Svobodnými v Rakousku. Obě strany na jejich akcích v minulých letech opakovaně navštívil. Poslanec za AfD s českými kořeny a člen zahraničního výboru německého parlamentu Petr Bystroň je zároveň dlouholetý Klausův přítel a obdivovatel.

Bystroně kvůli extremistickým kontaktům, například podpoře tzv. Identitárního hnutí, sledovala bavorská kontrarozvědka, a kvůli extremistickým tendencím ve straně sleduje AfD tajná služba v Německu i celostátně.

Ostatně na to, že Petr Bystroň je na německé straně i předsedou parlamentní komise pro vztahy s Českem, Slovenskem a Maďarskem, si loni v září na okraj své návštěvy Berlína u předsedkyně Bundestagu postěžovala šéfka českého parlamentu Markéta Pekarová Adamová.

„Při setkání s předsedkyní Bärbel Basovou jsme se dotkly situace, že předsedou skupiny přátel Česka, Slovenska a Maďarska Spolkového sněmu je politik AfD. Chápu, že pan Bystroň má české vazby a kořeny, ale vzhledem k tomu, že se jedná o stranu, která vyjadřuje proruské názory, mi to v tuto chvíli přijde velmi nešťastné,“ citoval Pekarovou Adamovou server Seznam Zprávy.

Klaus a jeho lidé si však trvají na svém. „My nepovažujeme lidi z vedení německé AfD za žádný nepřijatelný extrém. S panem Gaulandem (bývalý šéf AfD, pozn. red.) se prezident Václav Klaus v minulosti opakovaně setkal a nikdy od něj žádné extremistické názory neslyšel,“ řekl už dříve pro HlídacíPes.org Petr Macinka z Institutu Václava Klause.

Totéž platí o rakouské straně Svobodných, s níž Klaus rovněž řadu let udržuje vtzahy. Svobodní jsou partnerskou partají AfD i českých Okamurovců. Ostatně loni se český exprezident přiznal, že SPD také volil.

„Posuzovat podle činů, ne reputace“

Cílem tohoto textu však není znovu rozebírat tunelové vidění Václava Klause, když přijde řeč na extremismus. Jednak už o tom bylo napsáno mnohé, jednak v tom Klaus zdaleka není sám.

Když se redakce HlídacíPes.org už před pěti lety ptala ministerstva zahraničí, jak se dívá na potenciální partnery českých ministrů ze strany Svobodných, odpověď byla vyhýbavá. Oba státy měly tehdy novou vládu, v Rakousku to byla koalice lidovců a Svobodných, v Česku menšinový kabinet Andreje Babiše.

„Budování dobrých sousedských vztahů České republiky s Rakouskem je dlouhodobou prioritou české zahraniční politiky. I přesto, že se v dnešní době často překreslují ‚tradiční‘ politické mapy v mnoha evropských zemích, přistupujeme k našim partnerům vždy na základě jejich konkrétních činů, nikoliv na základě někdejší reputace. Totéž platí i pro stranu Svobodných v Rakousku,“ napsalo tehdy tiskové oddělení ministerstva zahraničních věcí.

Dodejme, že ministrem byl tehdy Martin Stropnický za hnutí ANO Andreje Babiše. Dnes vede českou diplomacii Jan Lipavský (Piráti) a česká zahraniční politika je i kvůli válce na Ukrajině mnohem víc postavená na prosazování demokratických hodnot. O extremismu v sousedních státech ale jako by to neplatilo.

Svobodní v Rakousku sice museli po korupčním skandálu odejít z vlády, v březnu se ale po zemských volbách dostali do koalice v Dolním Rakousku; včetně jedné ze svých kontroverzních tváří – Udo Landbauera, který dostal na starost i program Interreg přeshraniční spolupráce s Českem.

Landbauer musel před několika lety (zhruba v době, kdy české ministerstvo zahraničí na výše zmíněný novinářský dotaz odpovědělo, že Svobodné chce hodnotit podle činů a ne předchozí reputace) rezignovat kvůli aféře s „nacistickým zpěvníkem“.

„Šlápněte na plyn, ať uděláme sedm milionů“. Tahle věta se před pěti lety objevila ve zpěvníku buršáckého spolku Germania z Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt).

Tuto ani další očividné narážky na holokaust, počet Židů zavražděných během 2. světové války nebo na nacistickou Třetí říši sice tehdejší člen vedení zmíněného spolku Udo Landbauer nepopíral, tvrdil ale, že písničky ze zpěvníku ani neznal, ani nezpíval. Nakonec však pod tlakem veřejnosti rezignoval ze všech politických funkcí. O pět let později je zpět a v dolnorakouském regionu zodpovídá za vztahy s Českem.

České ministerstvo zahraničí však drží linii z roku 2018 a k excesům rakouské strany Svobodných mlčí. Na dotaz redakce letos v březnu napsalo: „Pokud jde o Interreg, těšíme se na další úspěšné působení zkušeného týmu Řídicího orgánu v St. Pölten. V obecné rovině pak předpokládáme, že dolnorakouská vláda bude v oblasti regionálního rozvoje chtít nadále aktivně využívat šancí plynoucích z unijních programů podpory, jak se k tomu nastupující koalice lidovců a Svobodných ostatně zavázala i ve svém Pracovním programu.“

Když Zeman kritizoval extremisty…

Byly přitom časy, kdy česká politika dokázala nebezpečný extremismus v sousedních zemích jasně pojmenovat. Paradoxně u toho byl Miloš Zeman, který coby premiér připojil Česko k evropským diplomatickým sankcím proti Rakousku, když se v roce 2000 stali Svobodní součástí rakouské vlády poprvé. Stejný Zeman však v roce 2016 podpořil kandidáta Svobodných na rakouského prezidenta Norberta Hofera a přijal ho na Pražském hradě.

Když se scénář s vládním angažmá Svobodných opakoval v roce 2017, Evropa už se na podobně tvrdou reakci nezmohla. Jen Izrael, kvůli řadě zdokumentovaných antisemitských excesů politiků strany Svobodných, oznámil, že s ministry za stranu FPÖ nebude spolupracovat. Když pak ministryně zahraničí za Svobodné Karin Kneisslová pozvala na svou svatbu v Rakousku čtyři roky po ruské anexi Krymu Vladimira Putina a zatančila si s ním, bylo zjevné, jaká strana je vlastně v Rakousku u moci.

Dnes jsme o pár let dál, ale v Česku s kritickým přístupem k extremismu u sousedů stále čekáme, až Svobodní v Rakousku nebo radikálové v AfD v Německu zase něco „provedou“. Možná nakonec ve volbách neuspějí a problém „se vyřeší sám“.

Stejně tak čekáme, jestli se Robert Fico na Slovensku náhodou neumoudří a nepřestane vidět George Sorose a zahraniční vměšování do slovenských záležitostí za každým rohem a nepřestane laškovat s kamarády neonacisty Tomáše Vandase.

Jenže realita je jinde: nikdo s ničím nepřestane, nikdo se neumoudří a nic se „nevyřeší“, na to jsou zkušenosti posledních let s výše zmíněnými stranami a politiky příliš bohaté a čerstvé.

Jen se až na dobu po volbách odsune nepříjemný okamžik, kdy bude třeba (pokud to česká vláda bude ještě pokládat za hodnotově nutné) pojmenovat případné vítěze voleb u sousedů jako extremisty. A bude to těžší než teď.

Druhou možností bude mlčení a předstírání, že ve střední Evropě je „vše při starém“ a že extremisté jsou prostě jen obyčejní sousedé a partneři.

Převzato s laskavým svolením webu Hlídací Pes.