V pořadu Události, komentáře řekl Hynek Kmoníček, že jedním z našich národních zájmů je potřeba sloučit zeměpisné mapy Evropy s mentálními mapami, které mají občané západní Evropy ve svých hlavách. Stručně řečeno, ačkoli na mapě je naše republika ve střední Evropě a historicky a kulturně se cítíme být spíše Západoevropany, v myslích obyvatel Západu jsme pořád vnímáni jako Východ. Je to jakási iritující setrvačnost, přetrvávání stereotypů z dob rozděleného světa a studené války.

Proti tomuto mentálnímu stereotypu musí naše diplomacie bojovat a snažit se, aby nás Západ, tedy jeho občané a politici, vnímal jako západoevropskou zemi. S tím lze jen a jen souhlasit – asi každý, kdo cestoval dál než k našim sousedům, se někdy setkal s tím, že když řekne „já jsem z České republiky“, po jistém zaváhání uslyší „ááá, Československo, to je ve východní Evropě, že?“

Děláme dost pro to, abychom byli vnímáni jako západoevropská země? Obávám se, že nikoliv, a obávám se, že jednou z chyb je to, že se sami v rámci EU i mimo ni prezentujeme jako součást tzv. Visegrádské čtyřky. Máme s ostatními státy čtyřky opravdu tolik společného? Visegrád vznikl krátce po rozpadu sovětského impéria, kam všichni čtyři jeho členové patřili. Bylo možná užitečné sjednocovat své strategie a taktiky v době, kdy šlo o přijetí do NATO a do EU a kdy převládal názor, že přijímání nových členů z bývalého sovětského bloku do EU bude probíhat postupně. Tehdy čtyřka usilovala o to, aby byla první na řadě, a zdůrazňovala podobnou úroveň hospodářské i politické vyspělosti. Nakonec to dopadlo jinak a pozadu zůstaly – o necelé tři roky – jen Rumunsko a Bulharsko.

Dnes je ale situace jiná, společných zájmů, zejména ve vztahu k EU, je mnohem méně, než, řekněme, před 15 lety. Zatímco u nás je u moci vláda, která se aspoň navenek deklaruje jako proevropská, v Maďarsku i v Polsku se vlády ujala euroskeptická uskupení, na Slovensku to není o mnoho lepší. Na mentální mapě jsme se opět zařadili spíše na Východ, když celá tato sestava striktně odmítala tzv. uprchlické kvóty, byť Polsko na poslední chvíli ustoupilo. Takový postoj ve veřejnosti starších členských států EU jen potvrzuje názor, že tzv. nové členské státy a zejména právě Visegrádská čtyřka chtějí jen užívat výhod členství, ale nechtějí přinášet žádné oběti.

O přesun Česka na mentální mapě zahraniční veřejnosti z východní do západní Evropy by se měla postarat naše veřejná diplomacie. Přibližná definice veřejné diplomacie by mohla znít jako snaha státu ovlivnit názory a postoje zahraniční veřejnosti. Používají se k tomu různé informační prostředky, například zahraniční vysílání rozhlasu a v dnešní době hlavně internet. Ale hlavním nástrojem veřejné diplomacie jsou především veřejné postoje a činy vlád. Právě podle postojů naší vlády si cizí veřejnost utváří svůj názor na Českou republiku. Aktéři zahraniční politiky by si kromě úvahy o přímém dopadu zamýšleného rozhodnutí měli vždy klást otázku, jak bude vnímáno nejen českou, ale i zahraniční veřejností, a to zejména tehdy, když se jí to nějak týká.

To je právě případ uprchlických kvót. Rezolutním odmítnutím kvót se sice česká vláda zavděčila domácí veřejnosti, jejíž většina sice není přímo xenofobní, ale na cizince z jiných kulturních okruhů není zvyklá. Převážná většina členských států kvóty, někdy možná s výhradami, akceptovala. Co by se stalo, kdyby se česká vláda proti kvótám nepostavila? Samozřejmě nic. Od počátku bylo jasné, že k nám se uprchlíci rozhodně nehrnou, a pokud budou kvóty přijaty (což se nakonec stalo), uprchlíci a další migranti u nás nebudou chtít zůstat a celý systém pravděpodobně nebude fungovat. Ten luxus souhlasu s kvótami si tedy Česko mohlo klidně dovolit, nanejvýš mohlo vyjádřit své pochybnosti.

Byla to příležitost pro manifestaci toho, že státy EU drží při sobě a snaží se situaci řešit společnými silami. A pro nás příležitost zachovat se jako západoevropská země. Tuto příležitost jsme propásli a v mentálních mapách občanů a politiků zbytku Evropy jsme upevnili svou pozici na Východě.