Andrej Babiš s tureckým prezidentem FOTO: Instagram
FOTO: Instagram
Už několik let se česká zahraniční politika potýká s tím, že není moc vidět a v podstatě nikdo nedokáže říci, jaké jsou její hlavní priority, kam „kormidluje“, jakými prostředky chce dosáhnout cíle a především, jaké ty cíle jsou. Schovává se za floskuli, že chce „posílit pozici ČR v mezinárodním kontextu“. To ovšem není cíl, nýbrž trvalý důvod samotné existence zahraniční politiky.
Paradoxně, a ne vždycky pozitivně, se v naší zahraniční politice zrcadlí napětí mezi „Hradem a Černínem“, ve skutečnosti mezi prezidentem a vládou. V dnešní praxi to znamená, že vláda, která je za zahraniční politiku zodpovědná, se skrze svého ministra zahraničí snaží uhlazovat výmoly, které na naší klopotné cestě světem zanechává prezident.
Cíle zahraniční politiky tak vlastně definuje prezident – má své priority a skrze jejich opravování, dementování nebo potvrzování se dozvídáme, jakou politiku vlastně vedeme vůči Rusku, Číně a USA, vůči NATO a EU, případně vůči Německu, Rakousku a Slovensku. Tím je zároveň dán sice ne úplný, ale podstatný přehled našich priorit, pokud jde o teritoria a organizace. Všechno ostatní, od OSN po tichomořské ostrovy, se různě přesýpá v jednom velkém balíku.
Teritoriální témata (v hantýrce MZV „relace“) mají proměnlivou důležitost podle toho, jak je která země v danou chvíli důležitá ve vztahu k nám nebo k mezinárodnímu dění. Teritoriem, které vždycky bylo spíš podstatné než bezvýznamné, je Turecko. Nehraje sice první velmocenskou ligu, ale nedá se přehlédnout a už vůbec ne dlouhodobě ignorovat.
Turecká zahraniční politika je dnes nekompromisně určována tureckým prezidentem. Ministerstvo zahraničí, které je od dob Atatürkových doménou sekulární elity, vždycky dobře plnilo zadání. Turečtí diplomati, vzdělaní, dobře informovaní a dobře připravení, jsou velmi dobří a málokdy se stane, že zadání, které dostali od vlády, zkrachuje. Dovedou se prosadit, dovedou vyjednávat a mají silnou oporu nejen v prezidentovi a ve vládě, ale i v institucích, které se zahraniční službou nějakým způsobem souvisejí. Od parlamentu po tajnou službu.
Česká politika vůči Turecku se odehrává ve třech směrech či oblastech – bilaterálně, kde je těžištěm ekonomika, v EU, kde je tématem vyjednávání o členství Turecka, a v NATO, kde jde o účinkování Turecka v Alianci. Bilaterální relace s Tureckem není naší prioritou, ale je důležitým prvkem v dalších dvou oblastech (EU a NATO). Na rozdíl od nás si to Turci uvědomují velice dobře a také toho využívají. Jsou aktivní, zatímco my jsme spíš v roli toho, kdo odpovídá na otázky, než aby se sám ptal.
Před prvním zvolením M. Zemana prezidentem mi jistý vysoce postavený činitel tureckého MZV řekl, že pokud bude zvolen, projdou naše vztahy těžkou zkouškou (řekl to jinak, toto je překlad do diplomatického žargonu) pro jeho antimuslimské postoje. Bylo to velmi nediplomatické, ale obrážela se v tom obava o ztrátu partnera, který se k Turecku choval korektně, nebál se mu sdělovat nepříjemné věci a nabízel i východiska.
Posledních několik let se česko-turecká relace navenek příliš neprojevuje. Prezident Klaus byl v Ankaře v únoru 2012, ale turecký prezident ještě ČR nenavštívil. Turecký (tehdy) premiér Erdoğan byl v Praze roku 2013, náš premiér byl v Turecku letos v září. Ministr zahraničí Zaorálek byl v Turecku v roce 2016, turecký ministr u nás nebyl. Naše parlamentní delegace (rozpočtový výbor Sněmovny) byla v Turecku letos v únoru, turecká u nás?
V prosinci 2011 byl v Praze ministr pro evropské záležitosti E. Bağış. Turecko tehdy ještě vážně jednalo s EU a pro pana ministra jsme byli zajímavým partnerem. Naše diplomacie dostane šanci s ním znovu vejít v kontakt. Dnes už bývalý ministr se tento měsíc ujme úřadu tureckého velvyslance v Praze. Jak ho znám, mají se naši diplomati na co těšit – v dobrém slova smyslu, i jako jisté varování. Možná se mu podaří oživit česko-tureckou relaci. Mohl by trochu popíchnout naši zahraniční politiku, aby více využívala možností, které v Turecku máme – nejen někteří naši poslanci mají dobré a bohužel zanedbávané vztahy s ním i se současným tureckým ministrem zahraničí.
Nejde jen o zpackanou investici, na které se ovšem podepsaly i represálie proti údajným a skutečným odpůrcům prezidenta Erdoğana. Jde hlavně o to, že Turecko stále je důležitou zemí. Hraje svou hru s USA i s Ruskem, se Sýrií, s Katarem, s Čínou a koneckonců i s EU, NATO, s Balkánem či Řeckem a Kyprem, o Izraeli ani nemluvě. Nechce se mi věřit, že by naše zájmy nesahaly i do těchto témat. Všude se potkáme s Tureckem a poměrně často máme i podobné zájmy.
