ROZHOVOR / Fotograf Lâm Duc Hiên, držitel ceny World Press Photo v kategorii portrét, odjel v roce 2014 do iráckého Kurdistánu, aby pátral po lidech, s nimiž se setkal v roce 1991, když ještě za krutovlády Saddáma Husajna zavítal do oblasti s humanitární organizací Equilibre. Z jeho cesty vznikl dokumentární film Kurdistan Mon Ami pro stanici France 3 a především kniha, která se jmenuje V krajině granátovníků. Na svět jí během společného pobytu pomáhala reportérka Magdalena Sodomková, mimo jiné spoluautorka mimořádného podcastu Českého rozhlasu Matematika zločinu, podle níž režisér Peter Bebjak natočil pozoruhodnou televizní sérii. Sbírka, která do konce října probíhá na Hithitu, by měla knize v dohledné době pomoci na cestě za čtenáři.  

Kdo je Lâm Duc Hiên?

Hien je osmapadesátiletý francouzský fotograf s laosko-vietnamskými kořeny. Do Francie přišel jako dítě, uprchlík z doby vietnamské války. V Lyonu vystudoval Akademii umění, dnes žije v Paříži. Má neskutečný archiv fotografií z autonomní oblasti zvané irácký Kurdistán, protože v roce 1991, ještě za Saddámovy vlády, tam přišel jako humanitární pracovník. Saddám páchal na Kurdech genocidu, zabíjel je chemickými útoky, a Hiên, který studoval fotku, se rozhodl během své mise přinést obrazové svědectví. Postupně se prosadil jako fotograf pro významné listy jako Le Monde. Do iráckého Kurdistánu se vracel v letech 1994, 2000, 2003 a pak znova od roku 2014 v době války s ISIS, proti němuž Kurdové bojovali v první linii. Podle starých snímků z počátku devadesátých let se snažil dohledat lidi, které kdysi potkal. Někteří už nebyli na tomto světě, jiní se naopak stali významnými osobnostmi komunity. Třeba Džalál Talabání, první kurdský prezident po smrti Saddáma Husajna, anebo Nečirvan Barzání, současný prezident autonomní oblasti.

Jak jste se ke knize dostala vy?

Už dříve jsem pracovala pro TV Arte a dostala jsem možnost připojit se ke štábu, který v Iráku natáčel dokument z táborů pro jezídy. O téhle etno-náboženské skupině píše Karel May v knize Divokým Kurdistánem jako o vyznavačích ďábla. Bohužel to je zažitá dezinterpretace a tento fatální předsudek převzal i takzvaný Islámský stát. Označil jezídy za heretiky a vystavil je genocidě. Mým úkolem bylo natáčet rozhovory s jezídskými ženami. Jednak jsem se snažila prolomit jejich nedůvěru, než za nimi přijde štáb s kamerou, jednak jsem sbírala jejich otřesné příběhy. Islamisté ženy běžně unášeli, z mnohých si udělali služebné, nebo sexuální otrokyně. Byly to hrozné věci. Například jsme našli čtyři sourozence, z nichž každý byl unesený jinam, natáčeli jsme jejich příběhy a zjistili, že mají ještě bráchu, kterého unesli, když byl miminko. Později se zjistilo, že žije v Turecku. Ještě během našeho natáčení v roce 2019 probíhala tajná operace kurdských tajných sil, aby se tehdy už pěti, šestiletý kluk mohl vrátit domů, jakkoli neuměl svůj rodný jazyk. V zajetí strávil pět let.

Jaký je hlavní koncept knihy, která by měla co nevidět vyjít?

Návrat člověka na to samé místo po desítkách let umožňuje dokumentovat bezmála třicetiletou proměnu iráckého Kurdistánu a zaznamenat příběhy jeho obyvatel.

Například?

V roce 1991 chránil humanitární misi se svou jednotkou jakýsi Džafar. Bylo to nutné, Saddám nechával vypisovat za každého zabitého cizince odměnu, proto museli mít Francouzi, s nimiž Hiên přijel, krytí. Džafar pro Evropany představoval bezpečí, přitom sám byl ve velikém nebezpečí. Saddám na Kurdy útočil chemickými zbraněmi, Džafarova rodina se například schovávala v jeskyni, což bylo jediné bezpečné místo v tu chvíli. Když se Hiên vrátil v roce 2014 do země, potkal se šejchem Džafarem přímo na frontě u Mosulu. Ten ho velkolepě pohostil uprostřed rozbombardovaného města. Šejch Džafar velel celému vojsku a záhy se stal viceprezidentem iráckého Kurdistánu.

Jací jsou Kurdové?

Říká se, že Kurdové nemají přátele, jenom hory. Je to docela trefné. Etnikum je rozeseté pro celé Blízkém východě, Sýrii, Iránu, Iráku, Turecku, nemá svůj vlastní stát. Jsou to neskutečně vřelí,  pozorní a velkorysí lidé.

Otevřít galerii (9)

Z mnoha snímků čiší v jejich neuvěřitelné barevnosti absolutní idyla...

Zdání někdy klame. Na jednom snímku například vidíme pár sbírat divokou rebarboru, která roste vysoko v horách, ovšem na hustě zaminovaných minových polích ještě z doby Saddámovy armády. V oblasti bylo rozmístěno až osm milionů min. Jinak ale máte pravdu, irácký Kurdistán je pohádkově krásná země na severu s horami, kde si připadáte jako ve Švýcarsku. Nikde jsem neviděla kvést květiny s takovou intenzitou, narcisy tu voní zběsile jako konvalinky. Atmosféře v zemi pomáhá na Blízký východ až nezvyklá náboženská a politická tolerance. Člověk by nečekal, že by na Blízkém východě byla možná taková diverzita, ale sami iráčtí Kurdové si v roce 2015, kdy skončila válka s ISIS, zakotvili do ústavy náboženskou koexistenci. Už nemají ministerstvo islámu, ale ministerstvo náboženských věcí. Vedle sebe tu žijí muslimové, křesťané, židé, jezídi, kakaisté, zoroastriáni a mnoho dalších kultur.

Jak je to možné?

Pořád jde o kraj Bible, Koránu i Tóry. Člověk si nemůže nevšimnout po evropsku oblečených žen, které překračují hranici do Kurdistánu. Jsou to Íránky, které se přijely nadýchnout svobody.

Jak dlouho jste v Iráku pracovala?

Přijeli jsme v roce 2019, ale uvízli v zemi přes covid. Kurdové měli zprávy ze sousedního  Íránu, kde byl jeho průběh strašný, šlo o jednu z prvních postižených zemí, kdy nikdo ještě přesně nevěděl, co dělat. Věděli jsme, že  tam zakopávají mrtvé, kam se dá. Proto to Kurdové nepodceňovali. Bylo to přísné. Zprvu jsme nesměli opustit naši ulici, ve vedru museli nosit gumové rukavice, zavřeli letiště. K uvolnění došlo až po půl roce, ale mezitím vypukla pandemie v Evropě. Rozhodli jsme se zůstat. Nakonec jsme v oblasti zůstali čtyři roky.

Dost dlouhá doba...

Ale velmi krásná a intenzivní. Nezapomenu například, když jsme se snažili dostat k Súfijcům, kteří byli tak velkorysí, že mě nechali absolvovat jejich tradiční ženský obřad, který končí transem. Je to zvláštní, jdeš tam s předsudkem, ženy mají přes hlavu černé šátky, sedí v tmavé místnosti. Zpívají jakousi mantru, až i ty se dostaneš do stavu, kdy přestaneš soudit, a propadneš té atmosféře. Bylo to tajuplné, a když to skončilo a ženy si sundaly šátky, viděla jsem, že jde převážně o staré, vrásčité ženy, z nichž čišelo štěstí a vyrovnanost a otevřenost.