ROZHOVOR / Veronika Ivanets žije v Kyjevě. Téměř každou noc dochází k ostřelování a lidé musí do krytů. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje, jestli si člověk na podobné věci může zvyknout. A i to, jaké to je, když se člověk rozhodne na Ukrajině vdát a zůstat v permanentně ohroženém městě.

Jak to momentálně v Kyjevě vypadá?

Je to normální den, nic ojedinělého. Bohužel se ale oplakávají oběti nočního náletu.

V Kyjevě momentálně žijete, ale kdy jste tam začala jezdit, jak jste ho poznala?

Začala jsem sem jezdit minulý rok. Na Ukrajině jsem ale byla poprvé na začátku války. Můj muž je z Mykolajivu. Poznali jsme se v České republice před několika lety. On je momentálně veden jako vnitřní migrant, protože Mykolajivská oblast není úplně bezpečná. Kyjev mu ale přirostl k srdci už dávno. Je mu to tady blízké.

Proč jste se rozhodli žít v Kyjevě?

Z jednoho prostého důvodu – můj muž nemůže přes hranice, musí naplňovat mobilizační zákon. Toto je nejschůdnější volba. Podle mého názoru je to také na Ukrajině nejbezpečnější místo, ačkoli útoky jsou hodně rozsáhlé a každou noc. Pořád je tu ale systém Patriot, moderní raketové systémy a cítím se tu nejbezpečněji.

Kde jste byla 24. února 2022?

Byla jsem v Praze.

A váš muž?

Byl tady v Kyjevě, na levém břehu. Psal mi tehdy, když jsem se mu ozvala, zda je v pořádku, že slyšel výbuchy. Situaci jsme bedlivě sledovali a i já jsem čekala, že se něco stane. Ale že to bude až takhle, to nás, myslím, nikoho nenapadlo. 

Dokážete říci, jak dlouho jste čekali, že začne nějaká válka, nějaký útok?

Můj muž tomu nevěřil, což si doteď vyčítá, protože maminku má už řadu let v Česku, takže mohl být se svojí rodinou. I já jsem tedy mohla být více v bezpečí. Bylo ale těžké tomu věřit. Já sama jsem začala situaci více vnímat, když se začaly objevovat zprávy o tom, že ruská vojska začínají překračovat ukrajinské hranice. Tehdy jsem si uvědomila, že válka je v podstatě na spadnutí.

Jak rychle jste poté odjela na Ukrajinu?

Trvalo to. V Kyjevě ani  okolí nebylo bezpečno. Měla jsem v plánu přijet hned, muž mi v tom bránil, zatím za mnou přijely dvě naše kamarádky, které utíkaly do Berlína. Tak jsem měla pocit, že alespoň trochu pomáhám. Přijela jsem asi tak na konci března, možná na začátku dubna.

Na sociálních sítích o situaci na Ukrajině hodně píšete, informujete o tom, jak to tam vypadá. Co trollové?

To je kapitola sama pro sebe. Přiznávám, že v poslední době už na to přestávám mít nervy. Držela jsem se dlouho zpátky, nechtěla jsem na internetu vystupovat vulgárně ani agresivně. Ale ono se to nedá. Když tady člověk žije, ví, jaká je realita, ale někdo je schopen vám tvrdit, že se neděje nic, případně vám psát opravdu sprosté věci… Tak jim to vracím stejnou mincí. Opravdu mě to štve a je potřeba s tím bojovat. Mám pocit, že těch lidí je čím dál tím víc a nic se s tím nedělá. Nebo se možná dělá, ale není to vidět. Hrozně se stydím, když tady musím vysvětlovat proruské demonstrace. Ukrajinská média o nich informují. Když paní na Znojemsku vyvěsila vlajku wagnerovců, ptají se mě na to moji přátelé, nechápou, jak je to možné. Já jim říkám, že lidí, kteří podporují Ukrajinu, je u nás mnohem víc, ale tihle jsou prostě víc vidět. Chovat se slušně k někomu, kdo nám přeje smrt, se mi už ale nechce.

Setkala jste se na Ukrajině s nějakým přehnaným nacionalismem, s něčím, o čem soustavně mluví ruská propaganda?

S přehnaným nacionalismem určitě ne. Dovedu si představit, že kdyby podobná situace, jaká je na Ukrajině, nastala v Česku, tak bychom všichni dělali všechno pro to, aby naše země byla osvobozená od okupačních sil. A dávali bychom najevo, že všichni stojíme za naším národem. Ano, na Den Kyjeva si všichni rádi zakřičí „Sláva Ukrajině“, ale to je tak všechno. Nic moc nacionalistického a už vůbec ne nacistického jsem tu neviděla. Nacismus tu rozhodně nikdo neopěvuje.

Jak se žije v Kyjevě?

Řekla bych, že to je stejné, jako kdybyste se zeptala, jak se žije v Praze. Snažíme se žít normální život. Chodíme do práce, chodíme na nákup, nesedíme dennodenně doma. Kdybychom to dělali a pořád bychom čekali na hrozné zprávy, které přicházejí, tak bychom se zbláznili. Musíme se snažit žít normálně. Jdeme klidně na večeři! Hrozný boom byl z toho, když si někdo zašel do McDonaldu. Ale i my potřebujeme jíst, i když jsme ve válce.

Už se ani nevypínají světla, asi proto, že už je teplo a není potřeba tolik šetřit. Přijela jsem v březnu a už nebylo omezené nic. Zákaz vycházení je aktuálně od půlnoci. Všechno funguje tak, jak má.

Nedávno jste se vdala. Svatba má být ten nejradostnější den. Dá se říci, jaké to je v situaci, kterou momentálně v Kyjevě prožíváte?

Dovolím si teď mluvit i za svého muže. Pro nás to byla radostná událost, strašně jsme se těšili. On tvrdil, že není nervózní, ale ten den bylo vidět, že je. Zároveň to pro nás ale samozřejmě bylo smutné, protože jsme tady nemohli mít svoje rodiny a přátele. Jeho přátelé často utekli nebo jsou na frontě. Moje rodina se bála přijet, což naprosto chápu. Tatínek mého muže žije na Krymu, takže se sem nemohl ani dostat. I tak to bylo krásné, užili jsme si to, slavili jsme sami a později jsme si s přáteli šli sednout na dobré jídlo. Chyběla mi tady maminka, aby mi pomohla do svatebních šatů.

Nepřesvědčovala vás vaše rodina, abyste zůstala v Česku a počkala na to, až za vámi bude moci váš muž přijet?

Nespočetněkrát a trvá to doteď. Byli by rádi, abych se vrátila, ale už pochopili, že je mi tady mnohem lépe. Česko miluju, je to můj domov, kde jsem se narodila. Ale ne nadarmo se říká, že doma je člověk tam, kde má svoje srdce. A já ho mám tady. Cítím se tady mnohem lépe, do Česka momentálně nechci, ačkoli budu muset. Když se vrátím do Prahy, mnohem více vnímám proruské trolly. Je pro mě těžké jet tramvají a slyšet, jak už je ti Ukrajinci štvou. Když se vrátím do Česka z místa, kde je válka každodenní realitou, je to úplně jiná situace. A když jsem v Česku, více se bojím o lidi, co tady znám, o místo, kde bydlím, nemám přehled. I proto je pro mě příjemnější být tady se svým mužem.

V Česku ale také musíte vnímat i tu velkou podporu Ukrajiny, ne?

Ano, určitě. To je hodně vidět. Mám mnoho přátel, kteří Ukrajinu podporují, je to krásné slyšet. Česko pomáhá a my tu tedy máme západní zbraně a protiraketové systémy. Jsem za to vděčná. Bohužel to zlé je někdy slyšet víc.

Stále se mluví o tom, kdy začne ofenziva. Mění se atmosféra? Čekají na ni i Ukrajinci?

My s mým mužem máme každý den analytickou chvilku, pročítáme informace o tom, co se děje, a to i z ruské strany. Z pohledu mých přátel se mi zdá, že na to všichni čekají, ale s rezervou. Zahraničí na to asi čeká daleko víc. Ukrajinci tomu nechtějí dávat takovou váhu, aby nečekali příliš a nebyli pak zklamaní. Nálada je střízlivá. Lidé čekají, vědí, že ofenziva už někde asi i začala, ale uvidíme, co bude dál. Lidé se podle mě spíše obávají toho, co přijde po tom. Loni v říjnu po útoku na Krymský most přišlo peklo. Ten den, kdy se ten útok podařil, se slavilo, v okolí jezdila auta, troubila… A pak přišla tahle ťafka a nebylo to vůbec příjemné.

Může si člověk zvyknout na to, že se musí každou chvíli schovat do krytu?

Bohužel může. Je to hrozné, ale je to tak. Kdybych neměla zapnuté notifikace na telefonu, siréna už by mě v noci neprobudila. Před pár dny jsem sirénu taky neslyšela. V krytech je teď daleko víc lidí, jsou ale klidní a čekají, co bude. Bereme to jako součást dne. Problém je se spánkem, jeho nedostatek se na mě začíná projevovat. Rusové ostřelují v pravidelnou noční hodinu. Člověk je pak unavený nejen psychicky, ale i fyzicky.

Dokážete popsat, jak přemýšlíte o budoucnosti?

Jen pozitivně. Doufáme, že to brzo skončí, ačkoli jsme realisté a myslíme si, že letos to ještě nebude. S mužem jsme přemýšleli nad tím, jestli to nebude eskalovat v něco horšího. Strach tu je a je velký. Doufám, že tomu Ukrajina zabrání, ona teď opravdu brání celou Evropu, i když se zdá, že jsou to silná slova. Nedovedu si představit, že by se toto dělo v celé Evropě. Rusko je stát, který se nebojí ničeho a který půjde přes mrtvoly, což doslova dělá. My doufáme a věříme, že budeme moci žít normální život bez sirén a raket okolo nás. Protože svoje děti bych chtěla vychovat v bezpečí.