Rozvířené vášně, jež se v Evropě zvedly kolem nových pravidel a parametrů víceletého finančního rámce, po čase pomalu opadly. Přesto je žádoucí se k evropským penězům ještě vrátit. Za prvé, debata o jejich struktuře a pravidlech se povede ještě dlouho. A za druhé, česká vláda se v souvislosti s evropským rozpočtem podle opakovaných vyjádření premiéra v demisi Andreje Babiše hodlá zaměřit na cíl, který si pozornost zaslouží: Bude prosazovat, aby členské státy měly co největší volnost v tom, jak chtějí s evropskými penězi nakládat. Postoj to je hned z několika důvodů špatný.

První argument je zřejmý – konflikt zájmů. Jakkoliv se Andrej Babiš zaklíná, že svůj Agrofert převedl na svěřenský fond a nemá nad ním žádnou kontrolu, zůstává jeho pánem, stejně jako byl pánem prstenu Saruman. A jelikož Agrofert nepatří k právě nejskromnějším příjemcům evropských dotací, budí jeho pozice asi tolik důvěry, jako vzbuzuje hladový vlk, který snaživě navrhuje zabezpečení ohradníku pro ovce.

Jsme tam, protože…

Za třetí, posílení národní dimenze evropského rozpočtu není žádoucí ani ze střednědobého a dlouhodobého pohledu. S naší rostoucí životní úrovní reálně hrozí, že se Česká republika v realistickém výhledu posune z pozice čistého příjemce evropských prostředků do postavení plátce. Jakkoliv lze pochybovat o bezvadnosti dnešní EU, členství v ní je naším nezpochybnitelným národním zájmem. Proto by politická elita měla dekonstruovat dominantní integrační narativ, kterým členství legitimizuje (v trošku zjednodušené podobě zní „jsme tam, protože nám to nese peníze“). Zmíněná rovnice ale brzy přestane platit – peníze lehce a automaticky prostě nepotečou. Pokud nějaké projekty budou způsobilé k financování, čeští žadatelé o ně budou muset tvrdě soutěžit v evropské konkurenci.

České členství však bude stále potřebovat nějakou legitimizační základnu. Čím dříve na ní česká politika začne pracovat, tím lépe. Z dlouhodobého hlediska – ať už v pozici příjemců, či přispěvatelů – by bylo lepší, kdyby bylo naše členství v EU podepřeno čímkoliv jiným, než jsou přízemní hokynářské počty „má dáti – dal“. Je ale otázkou, zda dnešní politická elita dokáže v takovém kontextu vůbec přemýšlet. Její mentalita totiž připomíná počátky privatizace z 90. let, kdy si řada tuzemských rychlokvašených manažerů myslela, že zahraniční vlastníci mají za úkol hlavně nasypat peníze a zase zmizet.