Pojem lobbista znamená pro většinu Čechů to samé co úplatkář. Plyne to aspoň z tuzemských průzkumů veřejného mínění. Ačkoliv v podstatě každá vláda od přelomu tisíciletí slibuje větší transparentnost a regulaci lobbingu, žádná v tom nepokročila. I vláda Andreje Babiše úpravu zákona o lobbistech chystá. Počítá se zavedením veřejného registru lobbistů. Zatím to vypadá spíše tak, že pravá ruka neví, co dělá levá. Každý úřad řeší lobbisty po svém a k informacím o jejich návštěvách je nemožné se dostat.

HlídacíPes.org v průběhu roku 2018 a 2019 oslovil 38 institucí, které jsou pro lobbisty na státní úrovni zajímavé. Patří mezi ně Úřad vlády, Poslanecká sněmovna, Senát, všechna ministerstva, ale také například Vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství, Státní zemědělský intervenční fond, Státní úřad pro jadernou bezpečnost nebo Lesy ČR.

Každá z těchto institucí si vede návštěvní knihy. Získat informace o tom, kdo za jednotlivými politiky nebo vysoce postavenými úředníky dochází, se nám ale ani po týdnech „dopisování si“ s výše zmíněnými institucemi získat nepodařilo.

Důvody, proč údaje o návštěvách nedat z rukou, uvádějí úřady různé a rozhodně to není krátké čtení.

Dilema na čtyřech stranách

Například Úřad vlády České republiky vysvětlil, proč nemůže informace z návštěvních knih poskytnout, na pěti stranách A4.

„Předně je nutné zabývat se otázkou, jakou povahu mají žadatelkou požadované informace tak, aby bylo možné postavit najisto, zda neexistuje zákonná překážka pro jejich poskytnutí,“ začíná svůj rozbor ředitel Odboru právního a kontrolního Jan Večeřa, aby na konci další stránky dospěl k závěru, že informace, které HlídacíPes.org požaduje, jsou příliš osobní.

„Požadované informace o poskytnutí kompletního výpisu z knih návštěv Úřadu vlády ČR, jež obsahuje křestní jméno a příjmení s dalšími údaji z občanského průkazu a uvedením data a času návštěvy, lze obecně podřadit pod pojem osobní údaj, dopadá na předmětnou žádost paragraf 8a zákona o informacích,” vysvětluje Jan Večeřa.

Hned na další straně se ale dostává do pomyslného sporu s právem na informace, kterým argumentuje ve své žádosti HlídacíPes.org:

„Úřad vlády považuje za nutné ve světle ustanovení paragrafu 8a zákona o informacích, ve spojení s výše uváděnými ustanoveními nařízení, zohlednit střet dvou práv, jež jsou vyjádřena v Listině základních práv a svobod, a to konkrétně práva na informace (čl.17 Listiny) a práva na ochranu soukromí dotčených osob,” uznává Jan Večeřa s tím, že Úřad vlády se zamýšlel nad tím, kterak ke zmiňované kolizi dvou práv přistoupit, aby nakonec rozhodl podle zásady přiměřenosti a potřebnosti, tedy proporcionality.

V ní dal před právem na informace přednost právu na ochranu soukromí. Tudíž žádost zamítl.

Prokousat se pěti stranami paragrafů a odkazů na nálezy ÚS sice nebylo pro žadatelku, právnického laika, nic jednoduchého, nicméně panu Večeřovi je třeba přiznat poctivou snahu o vysvětlení zásadního rozporu, do kterého se nutně musí dostat i novela zákona o lobbingu a sice – co je víc? Právo ochránit soukromí lobbistů nebo právo novinářů a veřejnosti vědět u koho a za co lobbisté lobbují?

GDPR jako žába na prameni

Podle většiny oslovených institucí zjevně vede právo na ochranu soukromí.

Jako důvod, proč informace z návštěvních knih neposkytnout, uvedla GDPR – tedy Nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679 o ochraně fyzických osob – většina oslovených institucí. Mezi nimi Senát, Poslanecká sněmovna parlamentu ČR, Vrchní státní zastupitelství v Praze, MPSV, MŠMT nebo MZV.

Další instituce argumentují tím, že údaje z návštěvních knih po určité době vymazávají. Například Státní úřad pro jadernou bezpečnost maže záznamy o návštěvách po dvou měsících, Ministerstvo zdravotnictví už dokonce po týdnu.

Kombinaci obou argumentů použilo pak Ministerstvo dopravy, které zamítnutí žádosti HlídacíPes.org zdůvodnilo nadvakrát. Za prvé „neexistencí požadovaných informací” z důvodu havárie centrálního bezpečnostního serveru, kdy se ze serveru vytratila data z podzimu 2018.

Jak ale dodal ředitel odboru komunikace ministerstva Jakub Stadler:„Ministerstvo tedy těmito informacemi nedisponuje a ani není povinno jimi disponovat. Dále Ministerstvo dopravy rozhodlo, že údaje týkající se identifikace návštěvníka žadatelce neposkytne z důvodu zákona č.1/2000 Sb. o ochraně osobních údajů.”

Chytrá horákyně

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci návštěvní knihu nevede, Nejvyšší státní zastupitelství je vede, ale za přepis informací požadovalo 1680 Kč.

Ve stylu chytré horákyně pak žádost vyřešilo Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo pro místní rozvoj. Úřady zaslaly kompletní výpis návštěv, ale bez uvedení jmen návštěvníků. Tedy vyšly aspoň trochu vstříc právu veřejnosti na informace, ale v duchu GDPR.

Úsměvným příkladem, kam až může úřednická vynalézavost zajít, pak byla odpověď Energetického regulačního úřadu, který zaslal výpis z návštěvní knihy v podobě, kdy vymazal veškerá jména a zveřejnil pouze datum a čas začátku a konce návštěvy.

Tajemný lobbing

Z uvedených příkladů vyplývá, že za 30 let fungování demokratické České republiky neexistuje jasný přístup týkající se veřejné kontroly lobbingu.

Úřady zcela tápou i v tom, jak nakládat s právem na svobodný přístup k informacím, které je prakticky v přímém rozporu se dvěma jinými platnými zákony. Zákonem č.1/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a Nařízením Evropského parlamentu a Rady 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.

Tohoto dilematu je ale nezbaví ani připravovaná novela zákona o lobbingu, i když úřadům ukládá zavést veřejný registr lobbistů i lobbovaných. Ve chvíli, kdy by se ale lobbista začal domáhat ochrany osobnosti, hrozí z pohledu úřadů, že by mu soudy mohly dát v případném soudním řízení za pravdu.

Jak bude Ministerstvo vnitra toto právní úskalí navrhované novely o lobbingu řešit? A jak řeší registr lobbistů konkrétně například Česká pirátská strana nebo politici v zahraničí? Dozvíte se v dalších dílech seriálu „Co s lobbisty“.

Text byl publikován na serveru Hlídacípes.org