Z výstava kostýmů a rekvizit z pohádky Pyšná princezna, ilustrační foto FOTO: ČTK / Pavlíček Luboš
FOTO: ČTK / Pavlíček Luboš
GLOSA / S blížícími se Vánocemi člověka vždycky znovu překvapí, jak neotřesitelnou pozici mají na českých obrazovkách stále pohádky natočené ještě za minulého režimu. Štědrovečerní pohádka na České televizi je samostatný, téměř královský žánr. A tak si obvykle ještě u stromečku hezky od plic zanadáváme na jejich jalovost a násilnou aktualizaci a přepneme na klasiku. Na Pyšnou princeznu a další klasické pohádky. Ty jsou přitom mnohdy až k prasknutí naplněny ideologickým podtextem.
Jak je možné, že se pohádkám za bolševika tak dařilo? Logicky, byla to doba jako stvořená pro podobenství, která mají pohádky v DNA. Filmaři k nim ochotně unikali. Česká pohádka má mocnou literární tradici (Němcová, Erben), takže předlohy byly k mání. A navíc si takový tvůrce mohl pod pojmy Dobro a Zlo představovat – jen v duchu, pochopitelně – cokoliv. Jiří Chalupa, scenárista televizních pohádek pro mou generaci ikonických, se kdysi svěřil: „Já jsem vyznavač toho, že nemusí být v pohádce nadpřirozené bytosti, že tam nemusí být kouzla… To negativní v pohádkách je pro mě lidská blbost, kterou to dítě má šanci potkat spíše než draka.“ Když se v pohádce Princové jsou na draka zpívá: „Hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě…“, můžete u toho myslet na cokoli. Klidně na Vasila Biľaka. Na to žádný paragraf není.
Popelka v Evropě
Tradiční česká pohádka je pojem a taky exkluzivní vývozní artikl. Takové Tři oříšky pro Popelku během adventu doslova válcují některé země Evropy. Například německé televize je loni o svátcích nabídly hned devětkrát.
Samostatnou kapitolou jsou Norové. Mnoho z nich se nechalo slyšet, že vánoční svátky pro ně začínají na Štědrý den v 11 hodin dopoledne. Tehdy totiž tato klasika pravidelně běží na veřejnoprávní televizi NRK. „Popelka“ se v Norsku vysílala poprvé již v roce 1975, tedy pouhé dva roky po československé premiéře. Když v roce 1993 kdosi rozhodl, že je adventní nabídku pořadů třeba obměnit, a film byl z programu stažen, došlo v zemi bezmála k povstání. Seveřané se nakrkli, jako kdyby jim sáhli na charakteristický vzor pleteného svetru. Hned následující rok se všechno vrátilo do starých kolejí. Norové si dokonce před několika lety natočili Popelčinu vlastní, a ne příliš povedenou verzi.
Pekařův císař – zásah shora
Jakkoli jsou české štědrovečerní pohádky synonymem pohody, rozhodně nelze říct, že by taková idyla panovala ve chvílích jejich vzniku. Dobrým příkladem je výpravný film Císařův pekař a pekařův císař. Natáčení probíhalo v atmosféře počátku padesátých let, v době politických procesů a vynuceného všelidového souhlasu s popravou Milady Horákové. Jaká asi byla atmosféra na place, kde se rodil film, který je i přes nepopiratelně budovatelský nátěr dodnes sledovanou atrakcí na jakémkoli televizním kanále?
Na režisérskou židli usedl tehdy začínající režisér Jiří Krejčík. Talentovaný mladý režisér, mající za sebou výtečný psychologický film Svědomí, dostal za úkol zlézt vpravdě vysokou horu – zkrotit Jana Wericha v plné síle, jenž v rudolfinském příběhu ztvárnil dvojroli. Nač chodit kolem horké kaše, nepovedlo se mu to.
Krejčíkova koncepce Werichovi nevoněla, napětí během natáčení by se dalo krájet. Mladý režisér těžce nesl nedůvěru své hvězdy a zodpovědnost za drahý projekt. Jak jinak, musela se do toho vložit matička strana. Krejčík později vzpomínal na den, kdy natáčecí den přerušila produkční s tím, že Werich a Krejčík se mají dostavit na kulturní radu. Werich musel vědět, o co půjde. V Kolowratském paláci seděli papaláši, kteří konstatovali, že Werich s Krejčíkem nenalezli žádoucí tvůrčí vztah. Jaká náhoda, na schůzi už seděl Martin Frič, jemuž legenda Osvobozeného divadla profesně důvěřovala na základě jejich spolupráce na prvorepublikových filmových projektech ještě s Voskovcem. Došlo k tomu, k čemu dojít muselo. V titulcích dnes Krejčíkovo jméno nenajdete.
Pyšná princezna – ve jménu ideologie
Jen o rok později, v roce 1952, byla natočena Pyšná princezna. Film vidělo v kinech neuvěřitelných téměř devět milionů diváků. Byl ale velmi sofistikovaným podobenstvím sloužícím bolševické propagandě. Příběh o tom, jak idealizovaná země krále Miroslava přirozeně a logicky „anektuje“ na základě sňatku zlé Půlnoční království, kde – považte – kvetou soukromá řemesla a vybírají se daně, trefně komentuje Antonín Kostlán v jednom ze svých blogů: „Ideologický koncept Pyšné princezny je tedy budován tak, aby v divákovi vyvolal či posílil přesvědčení, že československá demokracie postupně sama akceptovala nezanedbatelné přednosti sovětského zřízení, a to až do takové míry, že se mu nakonec ráda a dobrovolně svěřila do trvalé ochrany.“
Paradoxní je, že režimní kritika s filmem příliš spokojena nebyla, vytýkala režiséru Bořivoji Zemanovi, že film je příliš „kapitalistický“ a vzdálený realitě. Komunističtí cenzoři kromě jiného vyřadili ze scénáře všechna kouzla, odporující dialektickém materialismu. Tvůrci uhájili pouze zpívající květinu.
Se vznikem filmu je rovněž spojené drama mileneckého trojúhelníku. Herec Vladimír Ráž (král Miroslav) přebral tehdejší studentku prvního ročníku konzervatoře Alenu Vránovou (princezna Krasomila) Pavlu Kohoutovi. Studentský aktivista, jehož hvězda nezadržitelně stoupala vzhůru, rozzuřen doběla milencům vyhrožoval a napsal divadelní hru s názvem Dobrá píseň. Ta vypráví o zloduchovi, který přebral ženu vzornému komunistovi. Její myšlenkou bylo, že kdo zradí soudruha, jistě nebude váhat zradit i vlast. Své peklíčko si Vránová prožila i na škole, když neměla postoupit do třetího ročníku, jelikož během studia natáčela film. Herečka později vzpomínala: „Mohla jsem dostudovat jenom kvůli náhodě, že v inkriminované době zápisu do vyššího ročníku byla tehdejší rektorka Půlpánová na přátelské návštěvě v Moskvě.“
Popelka a zakázaný autor
Třetí z božské trojice nesmrtelných českých pohádek jsou Tři oříšky pro Popelku. Příběh filmu je charakteristický pro postupující normalizaci, která začala umlčovat tvůrce odsoudivší sovětskou okupaci. Autorem scénáře byl dramatik František Pavlíček. Ten musel v roce 1970 z politických důvodů opustit křeslo uměleckého šéfa Divadla na Vinohradech a dál mohl vykonávat jen dělnické profese. Mimochodem, když byl Pavlíček z vinohradského divadla „odejit“, ze solidarity s ním divadlo opustila tehdy už herecká hvězda souboru Iva Janžurová.
Pavlíčkovi potomci, publicistka Michaela Vaňková a kameraman Roman Pavlíček, po letech pro server Novinky připomněli, že jejich otec nosil nápad na Popelku v hlavě snad dvacet let. Chtěl ji natočit jako volnou adaptaci pohádky Boženy Němcové. Paradoxně svůj nápad realizoval, až když byl zakázaným autorem. Tehdy jej svým jménem „přikryla“ kolegyně Bohumila Zelenková.
Do atmosféry doby zapadá i fakt, že nabídka na filmovou roli Popelky zastihla Libuši Šafránkovou v opravdu těžké psychické nepohodě. Byla tehdy v angažmá v legendárním Divadle Za branou, k němuž měla silný citový vztah a které tehdy muselo z politických důvodů skončit. A aby toho nebylo málo, ve chvíli, kdy dostala nabídku z Činoherního klubu, pokusil se režim i o likvidaci této scény.
Je s podivem, že všechny zmíněné filmy, jakkoli jsou zřetelně poleptány dobou svého vzniku, mají na ČSFD hodně přes osmdesát procent. Můžeme si říkat, že s touto zemí až nezdravě cloumá nostalgie a že kdyby to byly sochy, už dávno by byly napadrť. Jenomže pak přijde ta chvíle, kdy se na stole objeví cukroví, ve vzduchu ucítíte františka a rodina se chce bezvýhradně propadnout do vánoční pohody. Nic se nedá dělat, my to bez televize tak nějak neumíme.
