Vydírání plynem patří k leitmotivům Putinovy taktiky při prosazování jeho imperiálních zájmů vůči mnoha zemím. Když se ovšem nějaká země dlouhodobě nechává vydírat a tento stav závislosti neřeší, tak to ukazuje, že elita dané země je buď hloupá, nebo je na této závislosti hmotně zainteresovaná. Nelze přitom vyloučit, že platí obojí. Pro český stát je nyní v kontextu zločinné ruské agrese na Ukrajině naprosto nepřijatelné, aby tu nadále určovali tón veřejné debaty lobbisté či prodavači ruského plynu.
Je to již dlouho, co si v Moskvě uvědomili sílu této karty. Jeden významný ruský armádní soubor se již v roce 2008 vyznamenal písní „Zastavíme Ukrajině i Evropě plyn“. Dobře si pamatujeme video, v němž důstojníci se svými typickými rozložitými čepicemi vesele zpívají, jak všem, co neposlouchají Rusko, utáhnou kohoutky: Když by Ukrajina vstoupila do NATO, tak neztrácejte dobrou náladu. Jen musíme vědět, kde má Gazprom ventil, zpívají sborově bodří důstojníci a ruské obecenstvo se při té taškařici královsky baví. Je zjevně okouzleno vlastní mocí, jak to umí Ukrajině i celé Evropě zavařit.
Písnička, kterou vytvořil Putinův fanatický štváč Vladimir Solovjov, nám tedy už před mnoha lety názorně předestřela, že obchod s plynem není pro Rusko jenom ekonomickou záležitostí, nýbrž nástrojem mocenské strategie. Měli jsme prostě již nejméně patnáct let vědět, že závislost na ruském plynu je pro Česko krajně nebezpečnou věcí.
Toto nebezpečí se přitom zcela hmatatelně projevilo. S ruským plynem a s ruskou ropou k nám dlouhá léta proudil i ruský politický vliv a zákeřná subverze našich institucí a médií. Na Moskvu napojení politici a mediální pracovníci (nelze napsat „novináři“) postupně zcela zamořili český veřejný prostor, což se projevilo na nebývalém rozmachu autoritářských sil na naší politické scéně.
Naše volby už nejsou rozhodováním, jaký koncept demokratických stran zvítězí, nýbrž zda tu ještě vůbec budeme mít demokracii. Stejně tak jsme si nechali vnutit, že se máme čtvrt století po zahájení úspěšné integrace do západních struktur stále znovu rozhodovat mezi Východem a Západem. Tento stav je důsledkem nezodpovědnosti a zřejmé zkorumpovanosti části našich politických a podnikatelských elit spolu s neobyčejným primitivismem části obyvatelstva.
Otřesná proruská politika byla přitom nejen dílem Miloše Zemana a k němu se hlásících byznysmenů. Česká republika se stala stoprocentně závislou na ruském plynu za panování Andreje Babiše. Je šokující, že jsme se k ruskému potrubí nechali přivázat po anexi Krymu a okupaci Donbasu v roce 2014. Proč se to stalo? Mimo jiné i proto, že na obchodu s ruským plynem pohodlně vydělávala celá řada podnikatelů a lobbistů.
Při probíhajícím ruském krvavém útoku na Ukrajinu by nám už mohlo dojít, že co nejrychlejší ukončení závislosti na ruském plynu je klíčovým národním zájmem. Jsou tu hned dva pádné důvody. První důvod je morální a druhý je praktický. Jednak nemáme finančně podporovat vraždění, které páchají na Ukrajině hordy Putinových barbarů. Také ovšem je zcela nemístné, abychom si platili agresi, která je namířená nejen proti Ukrajině, ale i proti nám samotným, proti naší svobodě a suverenitě.
Ukončení odběru ruských fosilních paliv je prvořadým bezpečnostním zájmem státu. Obrovské problémy, které může takové opatření přinést české ekonomice a českým domácnostem, jsou právě kýženým ruským cílem. Je to doslova Putinova past. Jenže právě proto je nutné důsledně hledat cestu, jak to udělat a jak se z pasti vymanit. Také je třeba připravit veřejnost na oběti, které bude nutné k naplnění tohoto základního národního zájmu přinést.
Přesto je bohužel mnohem častější, že nám někdo zaujatě vysvětluje, že se bez ruského plynu nemůžeme obejít. Někdejší premiér a nyní předseda Teplárenského sdružení ČR Mirek Topolánek říká, kudy chodí, že po zastavení dodávek ruského plynu může volat jenom blbec. V televizi CNN Prima News, která je proslulá službou temným politickým silám, vystoupil jeden z nejbohatších Čechů a majitel společnosti Sev.en Energy Pavel Tykač s tvrzením, že odpojení ruského plynu by pro Česko znamenalo katastrofu, že by se zhroutil průmysl, zdravotnictví i dodávky zboží do obchodů, nebylo by možné zorat pole a sklidit úrodu, a to by vedlo ke zhroucení ekonomiky a politickým nepokojům. Prý by to znamenalo tak dramatickou změnu ve společnosti, že ve srovnání s tím by se Listopad 1989 jevil jen jako „drobné představení“.
Proruská lobby se Tykačova vystoupení samozřejmě ihned chytila. Vyhlášený agent ruských zájmů a absolvent moskevských škol Erik Best začal vyzývat ve svém odpudivém médiu Final Sheet ostatní příslušníky podnikatelské elity, aby Tykačovo vystoupení vnímali jako „signál k hlasitému prosazování národních zájmů“. Vytvořil tím dokonale absurdní tezi, že zájmy obchodníků s plynem jsou našimi národními zájmy. Nejsou! Přesný opak je pravdou. Jde o ruské národní zájmy a o přesný opak našich českých národních zájmů.
Není divu, že Tykačovo „vlastenectví“ oslavuje také jeho osobní přítel Pavel Matocha, kterého Babišova garnitura dosadila do Rady České televize, kde dělá dokonce předsedu. Jedná se o ultrakonzervativního ctitele Ruska a odpůrce „progresivistického Západu“, který neopomene využít každou příležitost k hájení televizní prezentace klíčového promoskevského lídra Tomia Okamury. Matocha také úporně hájí „svobodu“ pro dezinformační média, jež šíří zločineckou ruskou propagandu a podrývají morálku české společnosti tak, aby se co nejvíce poddala agresorovi a relativizovala podstatu boje Ukrajiny za příslušnost ke svobodnému světu. Z jeho dlouhodobého vystupování plyne celkem jasně, že Matocha hájí svobodu lhát a podrážet český stát. V každé demokratické společnosti je normální pluralita názorů, ale v době vyhroceného válečného konfliktu, v němž se hraje i o náš osud, je zcela nezbytné ukazovat, kdo kde stojí.
Je třeba říci, že lobby za ruský plyn je v Česku velice silná. Proti názorům těch, kteří vnucují české společnosti svůj zájem na dalším odběru plynu, tu nestojí už mnoho sil, které by vehementně usilovaly o osvobození Česka od závislosti na Rusku. Kromě členů vlády, jako jsou premiér Petr Fiala a ministr průmyslu Jozef Síkela, vystupuje na veřejnosti ve prospěch odpojení snad jen miliardář Petr Krogman, který vlastní na Ukrajině zemědělské farmy. Jeho plán je značně radikální a vzbuzuje u vládních činitelů pochybnosti o tom, jak je realizovatelný. Krogman v kostce říká, že přechod na jiné zdroje plynu, kupříkladu ve zkapalněné formě z Ameriky, může být mnohem rychlejší, než se zdá, když k tomu bude vůle. Navíc prezentuje obchodní kontext, v němž bude přechod na jiný plyn i ekonomicky výhodnější. Mimo jiné také ukazuje na zátěž, jakou představuje v této hře Agrofert Andreje Babiše, který odebírá tolik plynu, jako všechny české domácnosti dohromady, přičemž své produkty z velké části vyváží. V kritické situaci, kdy by bylo nutné přistoupit k drastickému šetření plynem, nemusí být výroba hnojiv či bionafty pro Česko krátkodobě tak zásadní, jako třeba provoz pekáren.
Realizovatelnost takových plánů těžko může posoudit laik. Debata o nich ale ukazuje, že je tu možné a velmi žádoucí i zcela jiné uvažování o této smrtelně vážné věci, než jaké předvádí Pavel Tykač. Klíčové je přitom to, aby nás tu nikdo nestrašil katastrofou, nýbrž abychom naopak okamžitě hledali věcné řešení a cestu k osvobození od ruských paliv, a tudíž i cestu k faktické národní suverenitě. Jedná se o racionální debatu ohledně zásob, možných alternativ, budování infrastruktury i o nouzových řešeních, na něž je třeba se připravit. A také jde o naše společné odhodlání. Místo strašení a kňučení potřebujeme vizi. A za ní je třeba jít.
A nesmíme si nechat vnutit, že projevem vlastenectví je služba Rusku, podléhání Rusku a bratření s Ruskem. Rusko je nemocné a ruský stát páchá zlo. Je už zcela nechutné dívat se na ty zdejší zástupy služebníků východní barbarské mocnosti, která nám v dějinách už tolik ublížila a zcela otevřeně vyhrožuje, že nám zase ublíží. Platí pravý opak: služba Rusku je vlastizradou.