Právě před dvaceti lety začali občané jedenácti zemí Evropské unie platit eurem. Nyní ho používá 19 z 27 členských zemí EU a dále šest malých států mimo ni. Česká republika se k přijetí eura zavázala již při vstupu do Unie, ale pod vlivem nacionalistických politiků zůstala stát na místě a nechala se předběhnout Slovenskem.

Během těchto dvaceti let čelilo euro krizím, jež mu přinesla nezodpovědnost jižních států eurozóny, zejména Řecka. Právě v těchto chvílích byla česká veřejnost masírovaná temnými předpověďmi politiků a národovecky smýšlejících ekonomů, jak euro právě krachuje a už brzo zbankrotuje. Slýchávali jsme, jak jsme geniální, že jsme euro nepřijali. Všechny tyto řeči se ukázaly jako falešné. Jen se to tu nyní nechce mnoha lidem přiznat.

Dále čtěte

Týdeník FORUM: Jak si Zemanova parta zprivatizovala Pražský hrad

Co všechno je na Pražském hradě zavřené? Jak je možné, že některá dříve navštěvovaná místa prostě zmizela z mapy? Kdo…

Když sledujeme postoje expertů, tak dnes již prakticky nikdo euro neshazuje. V nedělním vystoupení v Českém rozhlase mluvil o současné pozici eura téměř s respektem i takový odpůrce integrované Evropy a jednotné měny, jako je Petr Mach, někdejší předseda strany Strany svobodných občanů.

Euro je nyní považováno prakticky jednoznačně za úspěšný projekt, který výrazně přispěl k jednotnému evropskému trhu. A ten nepochybně stál za dlouhodobým růstem evropské ekonomiky až do covidové krize.

Čeští ekonomové se stále poněkud liší v prognózách, co by euro Česku nyní přineslo a zda je pro jeho přijetí vůbec vhodná doba. Europoslanec a ekonom Luděk Niedermayer říká, že přijetí eura je z hlediska ekonomických parametrů reálné, a o tom, že by české ekonomice výrazně pomohlo, rozhodně nepochybuje. Upozorňuje zejména na to, že nám naše vlastní měna přináší zbytečné náklady navíc. Jinými slovy, za svůj poněkud chabý pocit suverenity platíme jak kurzovými rozdíly, tak třeba horšími podmínkami pro státní půjčky. 

Ekonomické dopady přijetí či nepřijetí eura můžeme s klidem přenechat odborníkům. Otázka, zda mít či nemít euro, je ve skutečnosti ryze politická a dotýká se i takových zcela iracionálních pohnutek v psychologii celé společnosti, jako je třeba strach z neznáma nebo rozšířený a zcela absurdní pocit, že co je české, to je automaticky lepší. Je to také nakonec otázka, zda si úspěch naší země představujeme v otevřenosti vůči světu nebo naopak v uzavřenosti před ním.

Je bohužel zřejmé, že v konfrontaci s obludnými problémy, před nimiž stojí nová česká vláda, není přijetí eura otázkou dnešních dnů, nýbrž budoucnosti. Měli bychom ale začít pracovat na tom, aby česká veřejnost byla vůči myšlence přijetí eura otevřenější a méně skeptická. Euro nikomu neuškodilo a rozhodně spíše pomohlo.

V případě Česka by euro mohlo přispět k tomu, abychom udělali další krok směrem k prohloubení své příslušnosti k většině úspěšných zemí Evropy a odlehčili si to zbytečné politické závaží našeho zakomplexovaného nacionalismu, který nás stále táhne k civilizační zaostalosti.