Moderní český stát trvá už více než jedno století. Jenže státní suverenitu, svobodu a demokracii jsme v něm zažili jen polovinu onoho času. Nejprve během dvacetiletí 1918–1938, kdy jsme navazovali na právní stát, parlamentarismus, ústavnost a politický liberalismus Rakouska-Uherska z doby před hekatombami Velké války. Poté následovalo jednapadesát let v područí nacisticko-německého a sovětsko-ruského totalitarismu. Ono druhé období začalo v roce 1989, anebo ještě přesněji s odchodem sovětských okupačních vojsk roku 1991 a ustavením České republiky v roce 1993. Máme tudíž za sebou více než třicetiletí svobody, které lze přes všechny chyby, omyly a přešlapy označit jako Belle Époque, v mnohém až překvapivě úspěšné období českých dějin. Kolik času máme před sebou?

Česko je poměrně stabilně ukotveno na Západě, ve své domovské civilizaci, je členem Severoatlantické aliance a Evropské unie. Přesto tu panuje zvláštní nejistota. Chudí a nešťastní lidé u nás samozřejmě žijí, vždy tomu tak bylo a také bude. Jistě bychom spolu s ekonomy mohli diagnostikovat příznaky hospodářské krize, nemluvě o tom, že celý Západ je souběžně konfrontován s fatálními geopolitickými dilematy i rozkolísaností vlastní identity. V Česku se tato komplexní krize, která je i šancí, projevuje hned v několika směrech.

Ukřičí vystrašená menšina svobodu?

Stále trvá určitá krize občanství, kdy podstatná část obyvatel České republiky očekává nikoli efektivní a smysluplnou správu věcí veřejných, nýbrž příchod mesiáše, který vyřeší všechny jejich problémy: politické, ekonomické, společenské a nejspíše i osobní. A učiní to velmi rychle. Toto mentální nastavení představuje permanentní nebezpečí pro náš parlamentní systém, pro naši svobodu a demokracii. Tváří v tvář výzvám ruského a čínského revizionismu a imperialismu hrozí, že vystrašená menšina ukřičí svobodomyslnou většinu občanstva.

Součástí onoho komplexního problému je ovšem i krize politických a intelektuálních elit, což je sice už ohraná písnička, ovšem v Česku platí neustále. O co jde? V české občanské společnosti absentuje zdravě sebevědomé vůdcovství, chcete-li leadership. Buď máme falešné politické mesiáše a komerční fašisty typu Andreje…