Obrat blbá nálada použil kdysi Václav Havel, to ještě nevěděl, co všechno přijde. Bylo to tehdy ještě před tím velkým virem. A před Babišem ve vládě a Zemanem na Hradě a komunisty zvanými do Lán. Dnes by měl k novým hrám a esejům tolik námětů, že by nestíhal psát.
Něco z toho už jsme tu měli, ale v posledních letech to dospělo skutečně dost daleko. Neschopní lidé, kteří to dotáhli až do vlády, trestně stíhaný premiér, který pořád nestojí před soudem, sprostý, prolhaný a mstivý mužík jako hlava státu, navíc sluha cizích zájmů, který se všem vysmívá do očí. Je to skličující divadlo. Do toho všeho přilétl virus a lidé mají pocit, že jim někdo v rámci opatření nakládá břemena, kterých se sám nechce dotknout. Nejde ani tak o nějaké roušky, ale o celou vrstvu podnikatelů, kterým se šlapalo na krk už předtím a teď je to zřejmě za krize dorazí.
Máme tady zase jednu společenskou krizi, jejíž první příčina sice tajemně doputovala z Východu, ale prožíváme ji skutečně po svém. Každá krize ve společnosti, ať je ekonomická, daná válkou nebo zaviněná epidemií, vždycky vyostřuje pocity marnosti a nespravedlnosti, protože důsledky nedopadají na všechny stejně. Tomu se nedá úplně vyhnout, ale šlo by to držet v přijatelných mezích.
Místo blbé nálady můžeme použít učenější pojem, anomie. Zní to vědečtěji, což má výhodu, že je přesněji popsáno, co to znamená. Myslí se tím stav společnosti nebo jedince, jehož příčinou je rozpad norem a hodnot, ztráta smyslu či ideálů.
Tento termín zavedl francouzský sociolog Émile Durkheim (+ 1917), když se zabýval studiem sebevražd. Soudil, že jeden typ sebevraždy (které říkal anomická) je důsledkem rozpadu společenských norem nutných pro regulaci lidského chování. Když je sociální systém ve stavu anomie, lidé už nechápou společné hodnoty, nebo je nepřijímají. A to v situaci, kdy žádné nové hodnoty nejsou na dohled. Co se pak stane? Podle Durkheima lidé prožívají psychologické stavy charakterizované pocitem marnosti, bezúčelnosti, emocionální prázdnoty a zoufalství. Mají pocit, že je zbytečné se snažit, protože snaha je zbytečná, neboť se stejně neví, co je žádoucí.
Americký sociolog Robert K. Merton upozornil, že ve společnosti jsou někdy určité hodnoty představeny jako důležité, ale zároveň mnoho lidí nedostane k dispozici prostředky, aby jich mohli legálně dosáhnout. Pokud se například cení bohatství a pohrdá se tím, kdo ho nemá, je pak jedinec pod takovým tlakem, že někdy sáhne i k nelegálním cestám, jak cíle dosáhnout. Je to nezákonné, je to nemorální, ale tlak je silný. Pak už může někoho držet na uzdě jen strach z odhalení a trestu. Někdo cestu porušování norem nezvolí, ale protože se na něj pohlíží jako na neúspěšného, může to u něj vést k zatrpklosti, cynismu, depresím, u někoho třeba i k sebevraždě.
Tísnivé pocity – nebo agresivitu – zvyšuje i to, když je patrné, že „vyšší vrstvy“, včetně vládnoucích, si s nějakým dodržováním norem moc hlavu nelámou a prochází jim to. Užívají si příjemných statků, zatímco chudoba v čeledníku nebo u PC může leda tak čekat, jaké nové pokyny z těch nahoře zase vypadnou.
Teď máme míru rozkladu docela pokročilou. Nevěří se politikům, nevěří se odborníkům, výzvám k semknutí se a tahání za jeden provaz se všichni leda vysmějí. Andrej Babiš za sebou sjednotil část lidí, kterým slíbil lepší zítřky, což v jeho myšlenkovém světě znamená peníze. Také říkal, že nebude korupce. Peníze došly a o korupci škoda mluvit.
Teď na Babiše dolehla realita. Jako hospodář nenašetřil na hubené roky, které se daly tušit i bez ohledu na čínského brouka. Zeman nás chtěl uchránit před tzv. nelegálními migranty, načež se nezdá, že by k nám nějací za dnešního stavu věcí zrovna chtěli. Proč odněkud utíkat, aby běženec nakonec dorazil do země, kde je proti němu předem vybičovaná nenávist. Ani ty chatrné cíle, které si pánové dali, nebyly dosaženy a nikdo už nevěří, že by snad mohly být. Rozhodně ne s těmito lidmi v čele.
Nežijeme v době v občanské války a hladomoru. Rozladěnost je už ale taková, že se na dodržování čehokoli může vykašlat velká část lidí a rozklad nemocného organismu bude pokračovat. Rozhodně do doby, než se sebedeklarovaných spasitelů zbavíme. Pak si ale frustrované lidové vrstvy budou stěžovat, že úklid trosek nejde dost rychle. Tady už nepomůže ani nějaký úžasný zahrádkářský zákon.
