Car u svého mocenského nástroje FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Kandschwar
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Kandschwar
V následujících letech bude úspěchem, když plyn sice stále budeme dovážet, ovšem z bezpečných zemí, a to především pro vytápění. A co se týče výroby elektřiny, buď se smíříme s tím, že budeme kupovat více plynu zvenčí i pro její výrobu, anebo budeme muset dovážet samotnou elektrickou energii. Aspoň do té doby, dokud nezprovozníme nové jaderné bloky, a to nejenom ten jeden, který se plánuje v Dukovanech, takže energetickou soběstačnost minimálně načas ztratíme.
Česká republika je na tom aktuálně velmi dobře z hlediska výroby elektrické energie. Vyrábí jí takové množství, že jsme v ní nejenom soběstační, ale dokonce jí i docela velké množství vyvážíme. Čistý vývoz elektřiny z Česka byl v roce 2020 10,2 TWh (celková výroba přitom 81,4 TWh). Naopak, mnohem hůře jsme na tom se zemním plynem, kde těžíme zhruba jen dvě procenta celkové domácí spotřeby a zbytek dovážíme. V roce 2020 jsme navíc prakticky veškerý plyn – uvádí se rovných 100 % – dovezli z Ruska.
V tomto ohledu patříme k nejhorším zemím v Evropské unii. Podobně špatně jako Česká republika na tom bylo ještě Lotyšsko, které také v roce 2020 dovezlo 100 % plynu z Ruska. Ostatní země jsou na tom lépe. Slovensko má přes 85 procent plynu z Ruska, Německo 65,22 procent a například Dánsko, Chorvatsko či Rakousko vůbec žádný.
Slovensko navíc minulý týden oznámilo, že svoji závislost na dodávkách ruského plynu postupně sníží o celých 65 %, a to díky kontraktům na plyn z Norska, který by měl pokrýt 32 procent slovenské spotřeby plynu. K uvedenému snížení dodávek došlo od 1. června. Norský plyn se má na Slovensko dovážet potrubím přes Německo a Českou republiku. Český soused si kromě toho také zajistil dodávky zkapalněného plynu LNG přes Chorvatsko. „Máme zabezpečené přečerpávání v Chorvatsku, ale postupně také v Itálii, Belgii a v Anglii, která je spojena plynovodem s kontinentální Evropou,“ uvedl slovenský ministr hospodářství Richard Sulík.
V Evropské unii jako celku můžeme přece jen v posledních letech pozorovat určitou snahu závislost na ruském plynu snižovat. V roce 2000 tak pocházelo 74 procent zde spotřebovaného plynu z Ruska a v roce 2018 to bylo už jen 60 procent. Významnou roli v tom sehrál leden 2009, kdy ruský plynárenský gigant Gazprom zastavil dodávky zemního plynu na Ukrajinu a prakticky celá Evropa se tak ocitla bez jeho dodávek přes ukrajinské území.
Alespoň pro část evropských zemí to byl signál svou závislost na ruském plynu řešit. Zdá se však, že v Česku jsme v tomto směru zaspali a předchozí vlády si problematičnost závislosti na ruském plynu dostatečně silně neuvědomovaly a nic s ní nedělaly.
Výroba elektřiny z plynu
Do budoucna u nás ovšem dost možná nastane problém i s elektřinou, paradoxně to ale také souvisí s plynem. Česko se nevyhne odstavování uhelných elektráren, je pouze otázka, kdy přesně se vypnou (v programovém prohlášení vlády se zmiňuje rok 2033). Stejně tak životnost současných jaderných elektráren není nekonečná. V současné době se počítá s tím, že i kdyby se prodloužila životnost fungujících bloků v jaderné elektrárně Dukovany, jejich provoz skončí kolem roku 2045.
Vypsaný je sice tendr na výstavbu nového jaderného bloku v této lokalitě, ten ale vstoupí do provozu nejdříve v roce 2036. Navíc nebylo by vůbec překvapivé, kdyby se jeho výstavba ještě zkomplikovala, případně se jeho dostavba výrazným způsobem protáhla.
Pozoruhodné je, co se ohledně soběstačnosti v energetice píše v aktuálním programovém prohlášení Fialovy vlády. V preambuli kapitoly Průmysl a obchod se tak můžeme dočíst: „Prioritou je také podpora rozvoje jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů s důrazem na energetickou bezpečnost, soběstačnost, klimatické cíle a dostupné dodávky energií.“
Energetická bezpečnost, soběstačnost a dostupné dodávky energií v poslední době ještě více vystoupily do popředí. Zásadním způsobem se ale zkomplikovalo to, jak toho dosáhnout. V dokumentu se uvádí, že vláda do konce roku 2023 připraví aktualizaci Státní energetické koncepce ČR s ohledem na klimaticko-energetické cíle Evropské unie. I vzhledem k nové strategii RePower EU reagující na aktuální situaci a závislost na ruském plynu, kterou nedávno představila Evropské komise, je jasné, že uhelné elektrárny a uhlí nemají valnou budoucnost, což se nemění ani teď.
Dovoz elektrické energie
V programovém prohlášení vlády pak můžeme nalézt větu, která dnes dostává úplně nový význam a která vyvolává řadu otázek: „Neustoupíme od úsilí uznat jadernou energetiku jako udržitelnou aktivitu a zemní plyn jako klíčové transformační palivo v procesu dekarbonizace.“
O kousek dál pak stojí: „Vzroste význam zemního plynu jako přechodného zdroje k vyrovnávání výkyvů. Nárůst jeho podílu nás ale nesmí geopoliticky ohrozit. Budeme se snažit získat podíl na terminálu LNG v sousední zemi, abychom měli přístup k více zdrojům.“
Když to shrneme, česká vláda počítala s tím, že role zemního plynu v následujících letech při výrobě elektřiny i v teplárenství naopak ještě dále naroste. V roce 2020 se u nás přitom ze zemního plynu vyrobilo 6,6 TWh z celkového množství 81,4 TWh (z konečné spotřeby elektřiny to bylo 11 %). To nyní komplikuje ruský plyn, jejž Rusko využívá k vydírání Evropy.
Evropská komise proto přišla se zmíněnou strategií RePower EU, ve které plánuje podíl obnovitelných zdrojů na výrobě energie do roku 2030 zvýšit ze 40 procent na 45 procent a do stejného roku chce také snížit spotřebu energie díky větší účinnosti o 13 procent namísto plánovaných 9 procent. Komise chce rovněž část ruského plynu nahradit nákupy LNG ze Spojených států amerických, Kataru a dalších zemí a zvýšením produkce i dovozu ekologicky čistého vodíku.
Pro ČR z toho poplyne nutnost se mnohem více soustředit na rozvoj obnovitelných zdrojů a zvýšení energetické účinnosti, protože nové jaderné bloky bohužel nikdo tak rychle postavit nestihne.
S ohledem na výše uvedené není příliš pravděpodobné, že se nám podaří udržet si energetickou soběstačnost alespoň ve výrobě elektrické energie, když už ji nemáme v oblasti plynu. V následujících letech tak pro nás bude úspěchem, když plyn sice stále budeme dovážet, ovšem z bezpečných zemí, a to především pro vytápění. A co se týče výroby elektřiny, buď se smíříme s tím, že budeme kupovat více plynu zvenčí i pro její výrobu, anebo budeme muset dovážet samotnou elektrickou energii. Aspoň do té doby, dokud nezprovozníme nové jaderné bloky, a to nejenom ten jeden, který se plánuje v Dukovanech, takže energetickou soběstačnost minimálně načas ztratíme.
