Návštěvy hlavy státu z Vídně bývají v Praze vítány různě. V dobách, kdy byla Vídeň i naším hlavním městem, to bývala sláva veliká. Tou nejpompéznější byla asi návštěva císaře Františka Josefa I. v roce 1901. Přijel na nádraží po něm pojmenované, pyšnící se nově postavenou budovou a později nazvané Wilsonovo po americkém idealistovi, který přispěl k rozpadu Rakouska a vzniku Československa. Dne 14. června onoho roku se císař také prošel po nově otevřeném mostě, nazvaném rovněž po něm, dnes ovšem pojmenovaném po legiích, které pomohly Rakousko pohřbít. To byl ten „Spaziergang“, při němž si císař údajně vysloužil přezdívku „starej Procházka“.

Před několika dny přijel do Prahy rakouský prezident. Na stejné nádraží, kde byl přivítán předsedou vlády, s nímž pak jednal v historickém saloku. Jestli přes něj kdysi prošel i císař, to se mi nepodařilo zjistit, ale snad ano.

Při jednání našeho premiéra s rakouským prezidentem šlo především o vzájemné vyjádření souhlasu, podpory a společného zájmu v několika oblastech působnosti vlád obou zemí. Velmi dobře také působila skutečnost, že premiér přijel na nádraží, aby se setkání vůbec mohlo uskutečnit. Byl v časové tísni, takže dal jasně najevo, že mu na hostu záleží a že vzájemný dobrý vztah je pro nás důležitý. Mívám vůči našemu premiérovi výhrady, ale v tomto případě se zachoval tak, jak měl, a svou roli splnil dokonale.

Skutečným hostitelem a přijímající stranou byl náš prezident. Ani rakouský, ani český prezident nemají skutečný vliv na politické a ekonomické dění ve své zemi. Není podstatné, co si o tom oni dva, jejich podporovatelé a novináři myslí, ale jaké to opravdu je. Jejich role je totiž jiná – mimo jiné podepisovat důležité dokumenty, dodávat svou přítomností váhu a důstojnost jednáním těch, kdo mají mandát rozhodovat, a být morální autoritou. V tom jsou nezastupitelní, jejich symbolická role je skutečně důležitá a nepatří se ji zlehčovat.

Svého hosta přijal náš prezident druhý den, což je běžné v případech, kdy návštěva dorazí v době večerní nebo noční. Vzhledem k okolnostem (příjezd v 17 hodin a setkání s premiérem) je proto samozřejmé, že oficiální přijetí hosta na Hradě se odehrálo v úterý dopoledne. Po obvyklých ceremoniálech proběhlo jednání prezidentů, které trvalo téměř jednu a půl hodiny. Při rozsahu škály témat (hospodářské vztahy, přeshraniční spolupráce, školství, věda, kultura, dopravní infrastruktura) mohlo prý dojít i na „vzpomínkový rok 2018, to je pochopitelné. Potud tedy probíhalo vše podle zvyklostí a tak, jak se dalo očekávat.

Odpoledne druhého dne návštěvy měli oba prezidenti navštívit podnikatelské fórum v České národní bance. To také bývá součástí programu prezidentských návštěv v případě zemí, které skutečně mají o čem jednat a jejichž vztahy jsou bohatě strukturované. Prezidenti obyčejně pronesou krátký projev, vyslechnou zdravice a tím jejich role končí. Během půl hodiny je celá záležitost vyřízena a delegace se může vydat zase dál.

Rakouský prezident na fórum přišel, český prezident ne. Omluvil se už v pondělí pro pracovní zaneprázdnění. Podle mluvčího prezidenta „pan prezident zítra (v úterý) večer odjíždí na Vysočinu, kde ve středu zahájí oficiální třídenní návštěvu. Vzhledem k tomu, že následuje dovolená, musí pan prezident dokončit nezbytné povinnosti na Hradě, jde především o prezidentskou administrativu.“

Řekl bych, že trapnější výmluvu si na Hradě vymyslet asi nemohli. O státní návštěvě věděli hodně dlouho, její program pomáhali sestavovat a najednou tohle! Prezident má nedodělky? Hajdy k psacímu stolu a pěkně všechno vyřídit. Jinak nebude cesta na Vysočinu. On to ten Rakušák zvládne i bez našeho prezidenta a podnikatelé to také nějak přežijí. Až zase pojedeme do Číny, ještě rádi poprosí o místo v letadle. Takhle nějak asi na Hradě uvažovali, když vymýšleli „omluvu“ pro nechuť našeho prezidenta sedět vedle rakouského prezidenta, kterého nemá rád.

Nebo to bylo tak, jak říká hradní mluvčí, a prezident Zeman se vlastně zachoval v duchu české tradice. Nějaký vídeňský papaláš, notabene z politické strany, již si náš hradní pán neoblíbil, mu nebude narušovat běžný chod úřední mašiny. Trochu by to připomínalo posedlost „stařičkého mocnáře“ FJ I. denním řádem.

Český prezident naštěstí pro Rakousko nemá na jeho osud pražádný vliv. Nedokázal se přenést přes své politické a osobní frustrace a jen ukázal malost svého „majestátu“. Poznámky a vyjádření rakouského prezidenta nehodnotím. Jeho vliv na Českou republiku je stejně nepatrný, jako vliv našeho prezidenta na Rakousko a jako vliv jich obou na česko-rakouskou relaci. Ta je totiž oba přežije ve zdraví, jako přežila císaře a všechny další potentáty mezi rokem 1918 a dneškem.