Transparency International zveřejnila „Index vnímání korupce za rok 2015“, podle kterého se postavení České republiky „dramaticky“ zlepšilo, když se na žebříčku států posunula z 53. místa na 37. místo. Andrej Babiš okamžitě přispěchal se zdůvodněním, že je to hlavně jeho zásluha. Je možné brát podobné zprávy vážně?
[ctete]40823[/ctete]
Babišovy zásluhy na potírání korupce
Co vlastně „index vnímání korupce“ znamená? Jak už samotný název napovídá, není postaven na exaktních datech, jako je například počet lidí odsouzených za korupci, ale na vnímání těch, kdo s ní mohou přijít do styku. Není přitom úplně jasné, z jakých sfér se tito respondenti rekrutují. Korupci přitom definuje jako „zneužívání veřejné pravomoci k osobnímu prospěchu“. Index se měří za poslední dva roky. Jak mohlo dojít k tak skokovému zlepšení?
„Určitě je to úspěch díky tomu, že například ministerstvo financí jako první zveřejnilo smlouvy, nakupuje od dodavatelů ekologických zátěží v otevřeném výběrovém řízení, že jsme přijali registr smluv, prosazujeme zákon o prokazování původu majetku, zákon o financování politických stran a předkládáme první zákon od revoluce o regulaci hazardu,“ tvrdí Andrej Babiš na Novinkách.cz.
Samotná Transparency International trochu chladí Babišovu sebechválu, když tvrdí, že k obratu boje s korupcí došlo za vlády Petra Nečase a současná vláda v těchto „pozitivních změnách“ pokračuje. Ministr financí s miliardovými penězovody z veřejných peněz do svých firem by opravdu mohl být zdrženlivější. Je ale opravdu důvod k velkému optimismu?
Nikdo nezpochybňuje, že korupce je vážný problém, který má mnoho podob, a je nutné se s ním trvale utkávat. Žádná země není zcela oproštěna od potenciálu vytváření korupčních příležitostí a vždy přitom platí, že čím více veřejných peněz se rozděluje, tím více se prostor pro korupci rozšiřuje. Ať už z domácích, nebo evropských zdrojů.
Stoupá represe, roste počet nezákonných stíhání
Tisková zpráva, kterou vydala Transparency International, však vyvolává řadu otazníků. Chválí rozvázání rukou policie a státního zastupitelství, rozbití některých klientelistických sítí a za pozitivní považuje práci některých nevládních organizací typu Rekonstrukce státu.
Otázka však zní, jestli je možné za úspěch považovat vytvoření až hysterického klimatu „úspěšného“ boje s korupcí, pokud zatím přináší jen velmi hubené výsledky v podobě pravomocně odsouzených, a v řadě případů dochází ke zjevným blamážím orgánů činných v trestním řízení.
Skutečností je, že represe stoupá, a s ní stoupají i obavy městských a krajských volených zástupců o čemkoli rozhodovat, aniž by nebyli vystaveni riziku trestního stíhání například za pouhé hlasování v radě. Nejkřiklavějším případem je soud s bývalou pražskou radou včetně dvou exprimátorů kvůli prodloužení smluvních vztahů s firmou provozující Opencard. Programový ředitel Transparency International Radim Bureš naopak tento vývoj pochválil.
Na rozdíl od subjektivního a obtížně kontrovatelného „indexu vnímání korupce“ zde existuje exaktní statistika. Vychází najevo, že v posledních letech je 80 procent těchto stíhání vedeno neoprávněně, tudíž nezákonně. Ve zprávě Tranparency International o tom není ani slovo, tím méně o potřebě vyvození odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení za podobné přehmaty, které zasahují do životů mnoha zbytečně dehonestovaných lidí.
Důraz na selektivně vybrané kauzy
Radim Bureš obhajuje policejní monstrakci před dvěma a půl lety, která dosud nevede k odhalení obří korupce, jak tehdy bylo bombasticky avizováno: „Pokud zásah na Úřadu vlády poukázal na celou řadu důležitých negativních momentů, nemusí to nutně znamenat, že byl porušen zákon.“ Vzápětí na příkladu několika lidí, kteří měli být dosazováni do některých postů ve státní správě, dokazuje „prorůstání organizovaného zločinu do státního aparátu“.
Bureš už neřekl, kolik z těchto lidí bylo do svých funkcí skutečně dosazeno (žádný). Na druhé straně chválí přijatý služební zákon, který vedl k obřím plošným čistkám ve státní správě, kam byly dosazeny a zabetonovány stovky lidí spojených se současnou koalicí.
Největší čistky přitom probíhaly v resortech spojených s ANO, v čele s ministerstvem financí. Andrej Babiš získal kontrolu nad finančním aparátem a dennodenně se kvůli tomu vystavuje bezprecedentnímu střetu zájmů. To Bureše nezajímá. Zatímco pád předchozí vlády je podle něj ospravedlnitelný i tehdy, pokud se neprokáže porušení zákona.
Zároveň se nelze zbavit dojmu, že se sice vyšetřuje, ale jen v určitých vybraných kauzách a s různou mediální intenzitou. A to za využití masivních úniků z vyšetřovacích spisů z policie nebo státního zastupitelství některým novinářům, zejména z okruhu médií vlastněných Andrejem Babišem. Tyto úniky jsou využívány v rámci politického boje v míře, která dříve nebyla obvyklá. Řada současných citlivých kauz, spojených zejména s Agrofertem, je naopak tlumena, a veřejnost se o nich téměř nedozví.
TI: Pozitivní změna v kontrole eurofondů
Transparency International dále zmiňuje, že se chystají další pozitivní „protikorupční“ změny, jako je zákon o prokazování původu majetku či zákon o financování politických stran. Nikdy nemohou být plnohodnotné, pokud původ svého majetku věrohodně neprokáže právě ministr financí. Nebo pokud bude politik vlastnit média, která vykonají 90 procent jeho kampaně, trvající celé volební období.
Skutečným výsměchem je následující pasáž: „Tlak Evropské unie přispěl k vytvoření robustního řídícího a kontrolního systému u evropských fondů, které se tak stávají nositelem pozitivních změn.“ Nechce se ani věřit, že se něco takového mohlo ve zprávě Transparency International objevit.
Je známo, i když na veřejnost to zatím příliš neproniklo, že obrovským problémem České republiky je právě stav, kdy je v čele ministerstva financí, které má být garantem správného čerpání evropských fondů, majitel obří firmy, která je největším příjemcem eurodotací v zemi.
Tato neudržitelná situace je dnes předmětem zájmu evropských kontrolních orgánů. Aktuálně šetří podíl vysokých manažerů Agrofertu na navýšení evropských dotací (o 24 miliard korun v průběhu pěti let) nad rámec unijních doporučení pro velký chemický průmysl. Samozřejmě s největším profitem pro Agrofert. Stejně tak je vyšetřována role Jaroslava Faltýnka a jeho podíl na rozdělování zemědělských dotací, z nichž miliardy rovněž směřují do Agrofertu.
O bezprecedentním stavu, kdy člen vlády čerpá miliardové dotace a ještě o nich rozhodují jeho lidé („prorůstání organizovaného zločinu do státní správy“?), není v oslavném materiálu Transparency International ani slovo.
Rekordní počet zakázek bez výběrových řízení
Není v něm ani slovo o tom, že v roce 2015 zadala vláda více než šest tisíc zakázek za 55 miliard korun bez výběrových řízení. To je podle sdružení EconLab nejvíce v historii a loni v tomto směru došlo k nepříznivému obratu. Česká republika tak v mezinárodním srovnání klesla mezi pět nejhorších zemí v Evropské unii.
Nikdo nezná názor Transparency International na návrh poslance Martina Plíška (TOP 09), který chce vyřadit firmy, minimálně z deseti procent vlastněné členem vlády, z účasti na veřejných zakázkách. Nebo na další podobné návrhy, které mají zamezit gigantickému střetu zájmů, jinde v Evropě nevídanému. Nikdy nic podobného nepředložila.
Její šéf David Ondráčka, kdysi Babišův adept na post ministra vnitra, jen občas poznamená, že střet zájmů místopředsedy vlády je problém. V oficiální tiskové zprávě Transparency International, jejíž příjmy jdou téměř z poloviny ze státního rozpočtu, ovšem nic takového není. A už vůbec se tento stav neprojevil v jejím měření. Může být považováno za věrohodné?
Není potom divu, že ve svém důsledku Transparency Intenational působí zejména jako Babišova PR agentura. Protože ministr financí je schopen její výsledky nejhlasitěji prodávat a nesmírně se mu hodí do krámu. Nehledě na realitu.
[ctete]15375[/ctete]
