Vladimir Putin a bývalý ministr ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Ruský web Eadaily.com zveřejnil článek s titulkem „Česko si našlo ještě jednoho partnera v procesu šíření rusofobie“. Tím partnerem se myslí Jižní Korea. Kdyby to byla ta severní, hned by nás v Moskvě pochválili za vzorný internacionalismus. Jenže toho se za současné vlády nedočkají. Museli by si tady instalovat nějakou vlastní „dělnicko-rolnickou“, jak je jejich zvykem.
V čem spočívá ta údajná rusofobie? To je jednoduché. V Kremlu si prostě myslí, že si na mezinárodní scéně vybíráme špatné kamarády. Oni by nám totiž nepochybně doporučili nějaké mnohem lepší.
„Česká republika a Jižní Korea vnímají Rusko jako nejvýznamnější bezpečnostní hrozbu na světě. Vyšlo to najevo 19. září po setkání českého prezidenta Petra Pavla s jeho jihokorejským protějškem Jun Sok-jolem. Podle českého představitele Praha a Soul vnímají Rusko a jeho rostoucí spolupráci se Severní Koreou, Čínou a Íránem jako největší hrozbu pro světovou bezpečnost,“ sděluje agentura.
Jihokorejský prezident si také dovolil tvrdit takovou rusofobní drzost, že obě země sdílejí univerzální hodnoty, jako jsou svoboda, lidská práva a právní stát. Tak to už přestává všechno!
V Rusku si zvykli dávat slovům nové a někdy úplně opačné významy. O fobiích mluvíme většinou tehdy, když se někdo něčeho bojí. My se ovšem Ruska nebojíme, my máme nanejvýš obavy z jeho jednání. Pokud někdo trpí rusofobií, tak je to především kremelský vůdce Vladimir Putin. Od té doby, co v kremelském panství skončil totalitní sovětský režim, se nikdo tolik nebál tamních občanů jako jejich vůdce. To on je nechává zatýkat, soudit, posílat do vězení a lágrů. Stejně tak jim zakazuje svobodně mluvit a psát, což je všechno příznakem strachu.
Kdybychom trpěli rusofobií v pravém slova smyslu, tak bychom si netroufli tamní režim kritizovat, podporovat bránící se Ukrajinu, neposkytovali bychom útočiště příslušníkům ruské opozice ani bychom neodstranili pomník maršála Koněva, protože maršál krvavě řádil při potlačování maďarské revoluce v roce 1956.
Předními rusofoby jsou u nás různé kolaborantské typy, které se neustále třesou, že překročíme nějakou další ruskou červenou linii, takže na nás potom Putin (kterého tak vlastně označují za šílence) nahází jaderné bomby. Kdybychom vyhrožování z Moskvy brali vážně, museli bychom se divit, proč se Evropa už dávno neproměnila v radioaktivní pustinu.
V Rusku mají problém, že válka na Ukrajině ukázala, jak je tato bývalá mocnost ve skutečnosti chatrnější, než se myslelo. Ukrajina se nezhroutila během dvou týdnů, tím méně během tří dnů, jak to vykřikovali propagandisté v ruské státní televizi. Ukázalo se, že tvrzení „bez ruského plynu se neobejdeme“, bylo celé roky ve skutečnosti jen pouhým strašákem.
To všechno samozřejmě neznamená, že by se na Západě neprojevovala dodnes zbytečně velká míra zbabělosti. Nikdo pochopitelně nemůže se stoprocentní pravděpodobností vyloučit, že choré mozky v Kremlu jsou schopné vymyslet ještě mnohem větší zločiny, než kterých se dopouštějí dnes. Poslouchat ale na slovo jako zbitý pejsek, kdykoli si panstvo na východě vzpomene něco poručit, by bylo cestou do zkázy.
Pokud u nás někdo touží po tom, aby mohl plnit příkazy z Moskvy, není nic jednoduššího než se do Ruska odstěhovat a užít si to.
