České vyjednávání o vládě připomíná pověstnou nekonečnou mýdlovou operu. Kvalitních epizod v ní, pravda, moc není, převažují spíše ty tragicky špatné a nesmyslné. S tím, jak se protahuje podivná existence Babišova jednobarevného kabinetu v demisi, roste mediální i politický tlak na tradiční demokratické strany, aby s Andrejem Babišem vstoupily do vlády. Velmi častým argumentem, který při jejich přesvědčování zaznívá, je ten, že jejich účast zajistí proevropskou a západní orientaci České republiky.
Teze, že demokraté by Babišovu vládu měli přinejmenším tolerovat výměnou za garance, že například nebude přijat zákon o evropském referendu, je populární zejména u žurnalistů z nakladatelského domu Economia. Své ohlasy si ale nachází i mezi politiky – dá se předpokládat, že pokud se třeba KDU-ČSL či STAN ke koalici nechají zlákat, budou svůj svazek s hnutím ANO legitimizovat právě tímto argumentem. Vstoupili jsme, abychom zachránili…
Pozor na evoluci
Je v podstatě jedno, zda budou Babišovi partneři skutečně motivováni vznosnými národními zájmy či zda se ke vstupu do koalice či k toleranci vlády ANO rozhodnou z důvodů podstatně přízemnějších. Všemožní apologeti sebeobětování ve jménu přežití evropských hodnot v Česku totiž zapomínají na jednu důležitou věc: Zdroj legitimity unijního projektu prošel od poválečné éry dramatickou změnou. V padesátých, šedesátých, sedmdesátých letech byla konstrukce evropské integrace a její případné změny záležitostí politické elity. Od osmdesátých a zejména pak od devadesátých let se ale princip budování EU seshora vyčerpal a přestal stačit.
Až do roku 1979 neexistovaly přímé volby do Evropského parlamentu, které se pak staly důležitým mechanismem její politizace. Dalším důvodem je masivní používání referend, kterými se schvalovaly revize primárního práva či zásahy do citlivých, symbolicky významných politik (občanství, justiční spolupráce). Podstatnou roli sehrál také cílený zájem unijních špiček angažovat více veřejnost. Proces vedený snahou snížit demokratický deficit EU logicky posílil alternativní či kritické pohledy na její další vývoj. Unie proto vlivem těchto řízených i evolučních a mnohdy protikladných tendencí dospěla do fáze, že se bez souhlasu a participace veřejnosti nejen nemůže dále rozvíjet, ale i vůbec udržet.
Jedno období, maximálně dvě
Výše vyřčené má docela zásadní dopad pro nynější českou koaliční debatu. Zdá se totiž, že velká část domácích komentátorů a proevropských politiků myšlenkově zamrzla někde v sedmdesátých letech. České členství v Evropské unii ve střednědobé perspektivě nestojí na složení koalice a jejím postoji k Evropské unii. Mnohem více záleží na tom, co si o členství a o integraci bude myslet česká veřejnost. Konstelace proevropské vlády a většinově protievropského voličstva může fungovat jedno či dvě volební období, ne déle. A hlavně nic neřeší, pouze skutečný problém (komunikaci s občany, zohledňování jejich problémů a pocitů) jenom o několik let odsouvá.
Podstata proevropského a prozápadního směrování České republiky tak leží zcela jinde než ve skutečném či domnělém obětování se některých politických stran. Proevropští politici by měli trpělivě a konkrétně vysvětlovat voličům, v čem je členství v EU důležité a přínosné. A měli by také pochopit, že ne každý, kdo vznese kritický hlas ke konkrétním opatřením či rozhodnutím unijních institucí, je hned agentem Vladimíra Putina.
