FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
Přesně před osmi desítkami let vstoupila do bojů druhé světové války československá jednotka organizovaná v tehdejším Sovětském svazu. Stalo se tak u obce Sokolovo, která leží asi třicet kilometrů jižně od Charkova na Ukrajině. Po válce v obci vzniklo muzeum, v němž jsou naši vojáci dodnes připomínáni. V den 80. výročí se na Náměstí Míru na pražských Vinohradech uskutečnila vzpomínková akce v režii Československé obce legionářské, Ministerstva obrany ČR a Prahy 2.
Na místo svého prvního boje se však jednotka dostala po velice krušném cestování z Buzuluku, kde byla zformována a kde procházela výcvikem. Čekalo je více než 1500 kilometrů. Přitom posledních přibližně 350 kilometrů ze stanice Valjuki, kam je dopravil vlak, museli Čechoslováci absolvovat pěším pochodem. Vyrazili 20. února a v mrazu a sněhu šli denně až 16 hodin, takže do Sokolova dorazili 1. března.
Ihned po příchodu byla jednotka, aniž by jí byl poskytnut byť jen minimální čas k odpočinku, odvelena na záložní obranné stanoviště jižně od Charkova na řece Mža. Podřízeni byli sovětské 25. střelecké divizi.
Proti Čechoslovákům stáli příslušníci německé 6. tankové divize 48. tankového sboru. Protože šlo o jednotku, která byla v posledních týdnech takřka nepřetržitě v bojích, byly její stavy podstatně redukovány, a navíc měli Němci potíže i s přesunem, neboť začínala doba jarního tání a cesty se měnily v směsici lepivého bahna a kamení.
Pravé křídlo československého praporu v Mirgorodu obsadila 3. rota, levé křídlo v Arťuchovce 2. rota a vysunuté postavení uprostřed sestavy, v obci Sokolovo na jižním břehu řeky Mža, zaujala zesílená 1. rota, které velel nadporučík Otakar Jaroš. Vojáci za pomoci místních obyvatel budovali urychleně zákopy a polní opevnění. S Němci, kteří byli ještě stále na postupu, přišli poprvé do styku 7. března, tedy v den narozenin prvního československého prezidenta, což si spolu s dalším historickým výročím, bitvou u Bachmače, ke které došlo 8. března 1918, neopomněli připomenout.
Bitva, ke které se schylovalo, se v naší historii stala významným bodem, z hlediska druhé světové války však šlo jen o jeden z mnoha malých bojů. Ve své podstatě se zde bránila jedna rota vojáků útoku několika německých tanků a obrněnců.
Němci vyrazili 8. března a zaútočili na Sokolovo. První muži tak pronikli přibližně ve dvě hodiny odpoledne do Sokolova, ale narazili zde na silný odpor československých vojáků. Nicméně i když byla německá tanková rota významně oslabená, nedokázali jí naši vojáci, kteří neměli k dispozici žádné tanky, vzdorovat. Došlo k prudkým bojům a útočníkům se podařilo Sokolovo obsadit až po náročných bojích, ve kterých při boji v jednotlivých domech utrpěli vysoké ztráty.
Okolo páté hodiny odpolední padl v boji padl nadporučík Otakar Jaroš při kruhové obraně kostela, kde měl své velitelské stanoviště. Zahynout přitom nemusel. Obrana byla totiž koncipována tak, aby českoslovenští vojáci bránili řeku, která byla zamrzlá, a nemohla tak pro postupující tanky představovat překážku. I proto byla Jarošova první rota vysunuta až za řeku právě do Sokolova. Jenže se ukázalo, že led už po jarním tání tanky neudrží. Paradoxně se to ukázalo ve chvíli, kdy se probořil sovětský tank vyslaný Jarošovi a jeho mužům na pomoc. Čechoslováci se měli podle rozkazu stáhnout na druhý břeh, ale radiové spojení bylo přerušeno, a spojky, které měly zprávu doručit, padly. Teprve v pozdních večerních hodinách se podařilo rozkaz doručit, to však byl již Otakar Jaroš mrtev. Zbytky zdecimované roty se tak po úporném a krvavém boji stáhly za řeku až za tmy v pozdních nočních hodinách. O den později se pokusili o protiútok, ale proti německé přesile neměli šanci a museli se vrátit za Mžu.
O osudy bitvy však bylo rozhodnuto jinde. Více na západ získal totiž tankový sbor SS přechody přes řeku, a 14. března tak vstoupil do Charkova. Během prvního dne okupace bylo v místní nemocnici zavražděno 10 raněných příslušníků československé jednotky a spolu s nimi i okolo 400 sovětských vojáků.
Pád Charkova změnil poměry na bojišti a Československý 1. polní prapor musel ustoupit do týlu, protože mu hrozilo obklíčení. Přestože našim vojákům německé tanky odřízly předpokládanou ústupovou cestu, zvládli se Čechoslováci přesunout do obce Veseloje, kde jim byl na konci března ponechán čas k odpočinku.
Zamlčovanou kapitolou v poválečných letech byla otázka československých zajatců. V bitvě se Němcům podařilo zajmout asi dvacet raněných mužů. Pokud byli židovského vyznání, byli okamžitě zavražděni. Zbytek byl poslán do koncentračních táborů s výjimkou pětice desátník Jiří Šmolík, desátník Imrich Kuric, desátník Karel Egger, vojín Vasil Maksimišinec a vojín František Šnajdr. Tito muži souhlasili s propagandistickou spoluprací. V režii samotného K. H. Franka se tak na přelomu září a října 1943 zúčastnili v Praze tiskové konference, později byli využívání k besedám s pracujícími, kterým vyprávěli o poměrech v Sovětském svazu. Nacisté navíc vydali propagandistickou publikaci „Váleční zajatci vypovídají“, která líčila 1. čs. samostatný polní prapor jako „židobolševickou legii“ zřízenou Edvardem Benešem.
Protože o jejich zradě nebyly žádné informace, byli všichni považováni za padlé, a proto byli na jaře 1943 vyznamenáni Čs. válečným křížem 1939 in memoriam. Šmolík navíc obdržel i sovětský Řád rudého praporu.
Karel Egger byl nakonec odeslán do koncentračního tábora, odkud se nevrátil, zbylá čtveřice se konce války dožila. Byli po zásluze potrestáni degradací, odebráním řádů a odsouzením k mnohaletým trestům těžkého žaláře.
