Název „Československé legie“ vznikl až po první světové válce. Za války to byly jednotky československých zahraničních vojsk, které se výrazně podílely na vítězství dohodových mocností ve Francii, Rusku, Itálii. Dosáhly (včetně tzv. Československé domobrany v Itálii) počtu 150.000 mužů. Ti se zúčastnili řady významných bitev, například u Arrasu, Chemin des Dames, Terronu, Piave, Doss Alto, Zborova, Bachmače, na Sibiři, proti bolševikům.

Vypuknutí války Čechy zcela překvapilo, s válkou nikdo nepočítal. Ani společnost, ani politické kruhy, jejichž koordinace byla oslabena rozpuštěním parlamentu na jaře 1914. Jediným, kdo výrazně reagoval, byl profesor Karlovy university Tomáš G. Masaryk.

Masaryk měl výjimečné postavení a jako jeden z mála českých politiků i celoevropský rozhled. Vystudoval ve Vídni, znal Německo, Itálii, Francii, Rusko. Jeho kniha „Rusko a Evropa“ byla dokonce v Rusku zakázána. Měl za manželku Američanku, uměl anglicky, což tehdy u nás nebylo obvyklé. Měl přátele v anglosaském světě. Byl znám v české politice – od 90. let 19. století byl poslancem Zemského sněmu za okres Valašské Meziříčí, od roku 1907 poslancem Říšské rady. Masaryk byl na začátku války jako známý opoziční politik pod dohledem rakouské policie. Zatknout poslance Říšské rady ovšem nebylo tak snadné. Sám český místodržící hrabě Thun jej varoval. Proto Masaryk v prosinci 1914 odešel do Itálie pod záminkou, že doprovází k léčení svou dceru Olgu, ohroženou tuberkulózou. Vedení českého odboje (nazývaného Mafie) předal svému žáku a příteli, tehdy třicetiletému Dr. Edvardu Benešovi.

To už se formovaly v Rusku a Francii první vojenské jednotky Čechů a Slováků. Významná bitva východní jednotky proběhla u Zborova 2. července 1917 a byla součástí posledního pokusu ruské armády o ofenzívu. Československá brigáda se v ní vyznamenala. Prolomila všechny tři rakouské obranné linie, získala 1500 zajatců a velké množství těžkých zbraní – ovšem za cenu velkých vlastních ztrát. Ze 3200 mužů padlo 200 a 800 bylo raněno. Vzhledem k selhání ruské ofenzívy nakonec následoval tarnopolský ústup, při němž bylo zajato několik desítek raněných československých dobrovolníků. Kromě dvou byli všichni popraveni. Takový už je osud vojenských zběhů a zrádců.

Dosavadní velitel brigády plukovník Trojanov byl povýšen na generála a převzal velení ruské divize. Velitelem brigády se stal dosavadní velitel 3. československého pluku plukovník Mamontov, pozdější generál v bělogvardějské Dobrovolnické armádě generála Děnikina. Brigáda byla doplněna o 4. pluk Prokopa Velikého, který tajně postavil v Kyjevě generál Červinka, zástupce velitele Kyjevského okruhu, český důstojník, který od mládí sloužil v ruské armádě. Ten také postavil v Borispolu u Kyjeva základ dalších čtyř pluků. Brigáda byla rozšířena na divizi a počátkem října 1917 vznikla 2. divize a Československý sbor. Velitelem byl ruský generál Šokorov.

Vzhledem k tomu, že nově vzniklá bolševická vláda uzavřela příměří s Ústředními mocnostmi a začala jednat o míru, uzavřel Masaryk, který kvůli tomu osobně odjel do Ruska, s bolševickou vládou dohodu o přesunu Československého sboru přes Vladivostok do Francie. Během přesunu, který začal počátkem března 1918, odešla od jednotek většina ruských důstojníků. Nechtěli za války opustit své rodiny. Velení proto převzali českoslovenští důstojníci, někdy i nízkých hodností – poručíci a kapitáni.

Bolševická vláda odsun sabotovala, protože se snažila získat sbor do Rudé armády. K bolševikům přešlo z 37.000 Čechoslováků jen asi 200, zato ze zajateckých táborů se připojilo dalších 8000 mužů. Zdrojem nedůvěry legionářů vůči bolševikům bylo neustálé porušování tzv. Penzenské dohody uzavřené mezi Národní radou v Moskvě, která zastupovala zájmy legií, a sovětskou vládou.

Většinu vlaků bolševici nepustili dál, neplnili sliby a neustálé kontroly a požadavky na odevzdání dalších a dalších zbraní ohrožovaly zajištění bezpečnosti vlaků. Komunistické letáky popisovaly rozhodnutí nepustit sbor z Ruska, bolševici odmítali dodávat koupené potraviny a poslední kapkou byla zvýšená přítomnost a aktivita ozbrojených Němců a Maďarů v blízkosti legie. Zatímco Národní rada v Moskvě souhlasila s dalšími a dalšími ústupky, vojenské velení ztratilo důvěru jak v radu, tak i v bolševiky všeobecně a Trockého zvlášť, a začalo zvažovat možnost odmítnout spolupráci s prolhanou Moskvou.

Začátkem května 1918 se situace zhoršila. Lev Trockij definitivně rozhodl, že legie, které se ještě nestačily dostat do Vladivostoku, z Ruska neodjedou, budou násilím rozpuštěny a vojáci začleněni do Rudé armády. Ti neposlušní měli být nasazeni na nucené práce v průmyslu. V květnu 1918 došlo k prvním bojům s rudými gardami v Čeljabinsku, v červnu ke vzniku ústředního velení legií a začaly boje o průhod československých vojsk přes Sibiř.

Pod tlakem dalších událostí, které vyvrcholily 14. května 1918 tzv. čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží. Byla to střetnutí po napadení štábního vlaku u Zlatoustu, Marianovky, Mariinska, dobytí Uljanovsku, bitva u Lipjag, u Beznčuku, obléhání Irkutsku, bitva o Murino a Perm. V těchto šarvátkách i větších bitvách československé legie vždy zvítězily a trvaly téměř po celou dobu jejich přesunu do Vladivostoku, tj. do 7. února 1920.

Československé legie dobyly 30. května 1918 Penzu a Syzraň, 8. června Samaru, 23. června město Ufa, 25. července Jekatěrinburg a 6. srpna (společně s bělogvardějci) Kazaň. V Kazani se českoslovenští legionáři zmocnili ruského zlatého státního pokladu obrovské hodnoty. Když byla v Ufě vytvořena ruská prozatímní vláda a nejvyšším velitelem bílých byl jmenován admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, předaly legie poklad Kolčakovi, který jej poněkud zmenšil výplatami svých vojsk. Na výzvu spojeneckého velení se pak dostal zlatý poklad pod ochranu legionářů ještě jednou.

Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města Sibiře včetně Jekatěrinburgu, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim tam již zachránit ze zajetí nepodařilo. Necelý týden před příchodem československých legií do města byla celá carská rodina na přímý příkaz bolševického vedení z Kremlu vyvražděna.

Zatímco docházelo přes tuhý odpor bolševiků k postupnému přesunu jednotek přes Sibiř do Vladivostoku, rozšířily se vojenské operace i mimo oblast Transsibiřské magistrály.

Legionáři museli kromě jiného zničit v boji celou Golikovovu bolševickou armádu, řízenou Ústředním výkonným výborem sovětů Centrosibiř, aby se podstatná část vojsk dostala za Bajkal. Generál Radola Gajda se svými muži dokázal po šesti týdnech nelítostných bojů obsadit 39 ze 40 tunelů v okolí Bajkalu dřív, než je bolševici stihli vyhodit do povětří. Tím udrželi magistrálu průjezdnou, což byl klíčový předpoklad k propojení všech jednotek Československého sboru, rozmístěných od Penzy a Volhy až po Vladivostok v délce 8000 km. O vzniku Československa se ruští legionáři dozvěděli se zpožděním několika týdnů.

Vlády spojeneckých mocností, Francie, Velké Británie a USA, plánovaly ponechat československé legie v Rusku a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševikům. Legie totiž kontrolovaly podstatnou část Sibiře a byly v té době – kromě německé Železné divize generála Rüdigera von der Goltze v Pobaltí, které dohodoví spojenci ponechali i po kapitulaci Německa operační volnost – jedinou dobře organizovanou vojenskou silou v Rusku.

Velení intervenčních sil podléhalo Francii. Nejvyšším velitelem spojeneckých vojsk na Sibiři byl generál Maurice Janin, jenž vydal rozhodnutí k ochraně a podpoře admirála Kolčaka. Posily spojenců, které dorazily do Vladivostoku, však byly bohužel pouze symbolické – v pomoci legiím se angažovala převážně americká YMCA, Japonci a zhruba 10.000 Angličanů, Francouzů a Číňanů. Nakonec z plánované intervence sešlo.

Evakuace československých vojsk do vlasti začala v září 1919 a trvala do září 1920. První transporty raněných odjely v únoru, dubnu a červnu 1919. Vyšší velitelé se stali základem důstojnického i generálského sboru nového Československa. Byli to legionáři Syrový, Gajda, Čeček, Svoboda, Klapálek, Moravec, Luža, Prchala, Vicherek, Ingr, Mašín a další.

V knize „Světová revoluce“ Masaryk objasňuje svůj kritický vztah ke komunismu a marxismu. Zvláště pak hodnotí sociální situaci v Rusku a diktaturu bolševiků v prvních letech jejich vlády. Masaryk říká: „Bolševici užívali své dlouholeté, jak ji zvali, »podpolné« taktiky; nebyli připravení pro positivní revoluci administrační, nýbrž stačili jen na revoluci negativní. Negativní v tom smyslu, že ve své jednostrannosti, úzkoprsosti a nekulturnosti mnohé docela zbytečně ničili. Zejména jim vytýkám, že docela po carsku hýřili v ničení životů. Stupeň barbarství se jeví všude v tom, v jaké míře lidé dovedou hospodařit svým a svých bližních životem. Bolševické vybíjení inteligence má varovný příklad v římském Severovi a vybíjení starých římských rodin, zejména senátorských; dosáhl tím barbarisace státu a správy, ale zároveň uspíšil úpadek říše. Ostatně historik najde příklady bližší v Rusku, v Ivanovi Hrozném.“

Po roce 1948 se historie legií a jejich začlenění do státní ideologie Masarykovy první republiky nezamlouvaly komunistickému režimu. Nehodil se především boj legií proti bolševikům. Fakta o československých legiích se proto zamlčovala a měla být vymazána z národní paměti. Řada bývalých legionářů byla pod různými záminkami odsouzena k vysokým trestům – např. Ludvík Krejčí, Jan Syrový, Otakar Husák a řada dalších. Za všechno hovoří to, že sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin nabídl v roce 1948 československým komunistům vojenskou pomoc při protistátním a protidemokratickém puči s poukazem na fakt, že v zemi stále žije mnoho bývalých legionářů, kteří jsou novému komunistickému režimu nebezpeční.

Na památku prvorepublikové Československé obce legionářské, která byla založena 15. 7. 1921 sloučením různých organizací legionářů ze všech bojišť 1. světové války, navázala po roce 1989 stejnojmenná organizace, ve zkratce ČsOL. Je to nestranické občanské sdružení bývalých vojáků československých zahraničních armád z doby 2. světové války, vojáků Armády České republiky zúčastněných v misích NATO a OSN a nositelů osvědčení „Válečný veterán“. V březnu 2001, v jubilejním roce 80. výročí vzniku Československé obce legionářské, se uskutečnil celostátní sněm, který rozhodl, že se ČsOL stane zcela samostatnou organizaci, nezávislou na Českém svazu bojovníků za svobodu.