Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Můj otec Nikolaj Andrejevič Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař, který se narodil na jihu Ruska v bohaté kozácké rodině ve stanici Kletskaja, okres Usť-Medvedický Vševelikého vojska donského. Nejprve studoval na Imperátorském lesnickém institutu v Sankt-Petěrburgu, z něhož po vypuknutí Velké války odešel roku 1914 do ruské armády. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci tzv. Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Jako lékař působil v Hradci Králové, Hořepníku a Želivě. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v květnu 1945 jen zázrakem unikl sovětským oddílům SMERŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji želivskou kapitolu o létech 1945–1946.
Už desátý den se pohybuji po Želivě jako stín. Dusivá, děsivá atmosféra… Volají mne ke zraněnému na samotu Kordovsko poblíž Sedlice, 5 kilometrů od Želiva. V otevřeném autě mne tam odvezl frustrovaný učitel Míka. Přišel o hlas a jen chraptí. Když Rudá armáda projížděla Želivem, stál v ostré zatáčce „u Topičů“ a za řevu tanků a náklaďáků reguloval dopravu. To místo bylo opravdu nebezpečné a on křičel: „Pozor!! Pozor!!“ Co v českém jazyce znamená „Pozor, buďte opatrní!“ zní v ruštině jako „Hanba!!“ Jeden z rudoarmějců přistoupil ke mně a zeptal se, „Proč ten blázen křičí hanba? Jaká hanba, když jsme vyhráli válku?“ Některá slova českého jazyka zní ruskému uchu divně a mají úplně jiný význam.
Na autě má učitel upevněn kulomet – obává se setkání se zbytky rozptýlené německé armády. I když je to zbytečné – Němci tu už dávno nejsou, ale po okolí se potulují divoké skupiny rudoarmějců, kteří slídí po kořisti. Kulomet slouží spíše k dekorativním účelům – podívejte se, jací jsme hrdinové. Češi jsou úžasní mistři v mávání pěstmi po boji. Ale když v Želivě byli Němci, všichni se jim vlichocovali do přízně. Ale to už je povahová vlastnost, vštípená tisíciletou historií tohoto velmi civilizovaného národa, který je doslova obklíčen Němci, kteří byli vždy vnímáni jako nebezpeční nepřátelé. A mezi těmito lidmi, do kterých jsem se zamiloval, krutý osud předurčil, mně, rodilému kozákovi, žít celý svůj dospělý život. Vždycky mi ale byli protivní ti, kteří napadají zezadu.
Dorazili jsme na Kordovsko. Tři nebo čtyři chalupy v údolí u řeky. V jedné z nich na nás čekají. Žijí zde nějací Šulcovi – Češi, farmáři, kteří se před válkou přestěhovali z Austrálie, kde se jim z nějakého důvodu nelíbilo. Na dvoře nás čeká asi čtyřicetiletá žena, zrzavá, bledá a bezbarvá, v sukni roztrhané na kusy. „Proboha, rychle – můj manžel byl střelen do hlavy… Pospěšte si!“ – „Kdo?“ – „Nějací vojáci. Chtěli… mne znásilnit… bránila jsem se… podívejte, sukni mi roztrhali… A tady – podívejte se,“ křičí a zvedá lem sukně. „Koukejte!“ Dívám se. Stehna plná modřin a podlitin; kůže je roztrhaná, chlupy kolem ohanbí jsou krvavé, částečně vytrhané. „Křičela jsem, manžel spěchal, aby mě bránil. A jeden z nich ho střelil do hlavy.“
Jdu k posteli, na které leží muž s krvavou tváří ovázanou ručníkem. Rozvazuji. Kulka vletěla poblíž levé lícní kosti a vyletěla pod pravým okem, aniž by zasáhla mozek. V jeho očích vidím utrpení, zmatení a zároveň strnulý děs. „Kdo vám to udělal?“ Zeptám se. Učitel, který přijel se mnou, stříká slinami a křičí: „To jsou Němci… zatracený dobytek!“ – „Ne! To nejsou Němci!“ Za mými zády je slyšet skřípavý hlas nějaké ženy, která, když nás viděla přijíždět, přiběhla ze sousední chalupy. „To jsou naši osvoboditelé. Stalinovi vojáci!“ „Nesmysl!“ křičí učitel. „To jsou Němci oblečeni v ruských uniformách.“
Když se ohlédnu, vidím asi sedmdesátiletou babičku, suchou, vrásčitou a naštvanou. Křičí: „A oni ani mne, stařenu nevynechali… Položili a zneuctili. Můj starý manžel oslavoval své narozeniny… Seděli jsme v seknici a pili čaj. Najednou do místnosti vtrhli dva ruští vojáci. Jeden z nich popadl ze stolu láhev rumu, něco křičel a strkal ji pod nos dědečkovi, Pij, křičí, pij, starý čerte! Dědeček to odmítl s vysvětlením, že rum dáváme jen po lžičkách do čaje. Voják ale hrozil revolverem a dědeček začal pít. Rudoarmějec se přesvědčil, že rum nebyl otráven, láhev vytrhl a dědečka zahnali do podkroví. V přízemí mně stařenu znásilnili, pak převrátili skříň s nádobím, nohama rozdupali všechen její obsah, všechno rozkopali po podlaze a odešli. No…, to znamená, osvobodili!“
Když jsem později o tomto incidentu řekl jedné ředitelce školy, na svatbě mého zubního technika Alexandra Opredělenova, tato žena, která byla předurčena k výchově české mládeže, klidně prohlásila bez mrknutí oka: „Ale soudruh Stalin měl příliš málo času na to, aby mohl ruský lid vzdělávat.“ Co bych jí na to mohl říci? To znamená, že v myšlenkách zdánlivě znalé ženy panovalo přesvědčení, že v Rusku jedí lojové svíčky a v Moskvě po ulicích chodí lední medvědi. Nevyvracel jsem její víru a s pokrčením ramen debatu ukončil… Potom jsme toho muže odvezli do nemocnice, ženu jsem dal nějak do pořádku a vrátili jsme se domů.
Následujícího dne, 19. května 1945, jsem se po obvyklé ranní procházce po Želivě vrátil domů asi v 9 hodin ráno a šel do své ordinace, kde jsem viděl sedět na zábradlí terasy před čekárnou tři četníky. Byli to zaměstnanci místní policejní stanice: Nikl, David a nějaká třetí osoba, jejíž jméno jsem zapomněl. Ptám se: „Je někdo z vás nemocný?“ Oni pokuřují, usmívají se a žádají mě, abych pokračoval v ošetřování pacientů. „Počkáme, nespěcháme…“
Jakkoli se to může zdát divné, ani mě nenapadlo, že si pro mě přišli, že to je můj konec. Po ošetření posledního pacienta jdu do čekárny a říkám: „Prosím…, pojďte dál.“ Jeden z četníků s úsměvem prohodil: „Ne, teď půjdete vy s námi na četnickou stanici, pane doktore!“ Moje srdce kleslo pod kolena a já jen zavolal na svou manželku, že mě odvádějí, a šel jako v mlze za četníky, kteří mě zatkli. Proč?
Olga mne s úzkostí v očích doprovázela. Jdeme na četnickou stanici, kde mne zlomyslně vítá velitel četníků Tuna. Jedná se o baculatého, bezbarvého muže s ženským zadkem a těkajícíma očima. „Konečně! Vaší ženušku sem ještě měli přivést!“ drtí skrze zuby a naštvaně si mne prohlíží. „My jí ukážeme… Víme, jak se vyjádřila o naší republice – říkala: seru na vaší republiku!“ – „To je hnusná lež, pane četníku – moje žena není schopná používat takové výrazy, pletete si ji s někým jiným“ – „No, no – tak uvidíme!“
Někam telefonuje. Pak mě odvedli do areálu lihovaru, kde v obrovské hale je z nějakého důvodu na betonové podlaze voda a na něčem tam posedávají obyvatelé Želiva zatčení ještě přede mnou. Hlídá nás místní dělník, alkoholik, Vincenc Hrůza, který se čas od času objeví u dveří s mazaným a arogantním výrazem a s puškou přes rameno. Sedím zde ponížený a bezmocný od desáté do čtvrté odpoledne, když se moje žena přišla se mnou rozloučit. Z nějakého důvodu neobvykle klidná a dobře upravená. Úžasná žena! Osoba doslova křišťálově upřímná, ve všech nejtěžších životních situacích zachovává klid. Pevným hlasem mi sebevědomě říká, abych si nedělal starosti, že jsem se přece ničím neprovinil a že se brzy zase uvidíme.
Její povzbudivá slova mne uklidňují a dodávají mi sílu. Ve čtyři hodiny mě ve stejném klášterním voze vezou do humpolecké věznice. Pamatuji si tuto cestu jako v mlze. Mříže… mříže. Železné zamřížované dveře. Jsem strčen do velké polotmavé místnosti, kde podél zdi vidím široké palandy, na kterých sedí kdekdo. Zde je bývalý okresní hejtman doktor Josef Meluzín, světlovlasý, podobný pobaltskému Němci, a vlivný redaktor agrárních novin Halík – v nedávné minulosti neomezení páni osudů mnoha občanů našeho okresu. Nějací učitelé, úředníci, továrníci a mnoho dalších, které vidím poprvé. Halík a Meluzín mě bouřlivě zdraví a já se posadím na okraj palandy vedle nich. Vyměňujeme si nesmyslné fráze; říkám, že téměř polovina obyvatel Želiva byla zatčena. Kouříme, sdílíme své dojmy, jíme, spíme.
Druhý den ráno jsme vyhnáni na půlhodinovou procházku, na čtvercový vězeňský dvůr. Kráčíme podél zdi ve dvojicích. Jdu v páru s redaktorem. Najednou se otevírají dveře z chodby a v nich se objevuje český vězeňský dozorce Vondráček. Za ním je sovětský seržant, chlapec s medailemi. – „Keline! Pojďte sem, berou si vás Rusové!“ Duše strne, v ústech cítím lepkavé a hořké sliny. Loučím se s redaktorem a jdu ke dveřím.
Už si nepamatuji, zda mne vezli autem nebo vedli pěšky k poště, kde v rohovém domě, který patří majiteli textilky, mne přes místnost se strážným ženou do úzkého temného suterénu. Tady svítí jen malá elektrická žárovka a někde v šeru trčí nějaké palandy nebo něco takového. Nahoru vedou kamenné schody. Za chvíli sem strčí mého krajana, doktora Sejina, a druhý nebo třetí den přivezou také mého zubního technika, polomrtvého strachem, Sašu Opredělenova. Sedíme na kamenných schodech a vyměňujeme si prázdné fráze, dohadujeme se, co nás čeká, a máme strach. Strašidelný! Známe dobře zvyky našich krajanů a díváme se na budoucnost pochmurně.
Ve strážnici je několik Čechů. Mezi nimi vidím našeho želivského Jana Lukšíčka. Je to dobrák. V Želivě se mu pro jeho nerozhodnost říká „Jenda váhavý“. Brzy mě vedou na výslech nahoru. Čeká tam na mne upravený chlapec, podporučík. Vezme mě do malé místnosti někde v přízemí tohoto velkého starého domu. Jedno okno. Stůl. Dveře do chodby a na dvůr. Poručík na mě lhostejně pohlédne, na nic se neptá a říká: „Posaďte se! Tady je papír, pero, inkoust. Popište celý svůj život, co nejpodrobněji. Jak jste se dostal do Československa, co jste dělal… Za dvě hodiny jsem zpátky.“
Posadím se ke stolu a snažím se dát na papír všechno, co o sobě vím. Píši čitelně a rychle. Nepamatuji si přesně, kolik jsem toho napsal, ale myslím si, že alespoň 30-40 stránek. Pak přijde poručík, vezme mé spisy a předá mne dozorčímu ve strážnici, odkud mne zase dali do sklepa. Asi třetího dne pro mne přišel Jan Lukšíček a odvedl mne na další výslech do hlavní kanceláře nahoře. Na chvíli jsme se posadili v prosklené verandě s výhledem na nádvoří. Po chvíli přišel nějaký poručík, jak jsem se později dozvěděl Bagnovský, zcela neinteligentní typ průměrné výšky, jak říkali, bývalý elektrikář.
Mlčky vstoupil do kanceláře, pak rozrazil dveře a teatrálně se uklonil jako Čičikov v Gogolovi, sarkasticky zasyčel: „Konečně jsme vás dostali, doktore Keline… Ano, pojďme si promluvit – máme o čem.“ Intonace a teatrálnost pózy na mě udělaly velmi pochmurný dojem, srdce mi divně pokleslo a připravil jsem se na výslech. Už si nepamatuji, na co se mě ten nekulturní a hrubý muž ptal. Když jsem Bagnovského opustil, pochopil jsem z jeho slov, že budu zastřelen. – „Jendo!“ říkám Lukšíčkovi, který mě přivedl k výslechu. „Pokud můžeš, informuj o tom moji manželku v Želivě, že mne zabijí.“
Lukšíček zbledl a, jak jsem se později dozvěděl, v noci vyrazil na cestu do Želiva a sdělil Olince tuto strašlivou zprávu. Nedokážu si představit, jak chuděrka prožívala tyto hrozné dny s dvouletým Aljoškou a bezmocným Jurkou.
Vzpomínám si, jak ve stejný nebo další den, během výslechu vstoupil do místnosti docela hezký asi třicetiletý major, Žid tmavé pleti, v zelené čepici pohraniční stráže a přes jedno rameno měl přehozený jezdecký plášť.
O tomhle týpkovi později. Toto zvíře zničilo hodně krve mně a mojí rodině. A majitelé humpoleckých továren dostali hodně zabrat: říkalo se, že jim uložil daň v naturáliích a vládl průmyslovému městu neomezeně, jako asijský chán. Jezdil po městě v nádherném, někde zabaveném kočáru, taženém dvojicí krásných bílých koní.
Vešel do místnosti, hodil kabát z ramene na židli a důstojníkovi, který mne vyslýchal, štěkl: „Proč, sakra, kazíš papír s tímhle Kelinem? Všechno to stejně roztrhám! Škoda pro něj kulky… provaz!“
Pak se ke mně otočil: „Poslyšte, proč jste psal proti nám? Pokud byste psal takové básně pro nás, zasypali bychom vás zlatem… A takhle – budete viset jako pes, job tvoju mať!“
Když jsem se na něj podíval, řekl jsem: „Víte, soudruhu majore, že když jsem stál na druhém břehu, nemohl jsem psát jinak… bytí určovalo vědomí a témata mých básní.“
Poté, co nějaký čas seděl v kanceláři a vydal jakési rozkazy, major odešel. Mimochodem, příjmení tohoto drzého majora je Gončaruk a někdy mu říkali Popov. Nevím, co je správné. Je pravděpodobné, že své skutečné jméno věděl jen on sám.
O několik dní později jsem byl převezen mým vlastním, zkonfiskovaným autem Praga Piccolo do hlavního sídla v ulici Hradská, do domu továrníka Smrčky, kde se usadil Gončaruk. Zde se prováděly některé formality. V jedné z místností se ke mně posadil mladý dělostřelecký důstojník v uniformě, která mi byla od dětství drahá – černý samet, výložky, zkřížená děla… Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na své nenávratně zmizelé mládí, na roky strávené na frontě v bitvách o mou milovanou vlast a já jsem se k němu otočil a řekl: „Byl jsem také dělostřelec…, za to, že jste ubránili vlast, políbil bych vám boty, ve kterých jste došel k vítězství.“
Když důstojník slyšel moje slova, znechuceně pokrčil rameny a odsekl něco ošklivého. Neměl jsem čas to rozeznat – vstal a odešel a něco si pro sebe mrmlal. Když jsem se za ním díval, začervenal jsem se a moje srdce se stáhlo nezaslouženou urážkou. Koneckonců, patříš k nim, a tak jsem pro vás, chudáčky s hlavou vymytou propagandou, nepřítel a zrádce…
Potom mě odvezli na nádvoří a četa několika vojáků neandertálského vzhledu ve starých ruských kabátech, s puškami s trojhrannými bajonety, které k nim byly připevněny (kde je jen vzali), mne pod velením blonďatého seržanta vedla někam do rokle, pod zříceninu hradu Orlík. V rukou mám pytlík chleba a z nějakého důvodu malý polštářek. Bleskem mne spálila myšlenka – vedou mne na popravu. Pozorně jsem se díval na modrou oblohu, na slunce, na okolí. V myšlenkách jsem se rozloučil se životem. Najednou jsem se nějak uklidnil a velice se mi ulevilo. Lehkost a světlo v duši. Všechno se zdálo tak vzdálené, zbytečné a já jsem poslušně kráčel po ulici za město, postrkován zezadu ruskými trojhrannými bajonety a hulákáním poďobaného vojáka, který šel za mnou, klel a zamotával se do příliš dlouhého kabátu.
Přivedli mě do rokle, něco si mezi sebou šeptali a najednou, bez zjevné příčiny, mne vedli zpět do Humpolce. Z Hradské jsme odbočili do nějaké boční uličky a došli k domu číslo 848, který vlastnil český listonoš Gaubert. Několik oken v této nové a elegantní vile bylo narychlo omotáno ostnatým drátem. Kolem se procházeli strážní. Do domu mne nevzali, ale odvedli na zahradu, kde jako šibenice trčela velká houpačka, s lanem na příčce. Seržant něco zabručel a zmizel, já jsem se posadil pod houpačku a byl si naprosto jistý, že na příkaz majora Gončaruka na mě ušetřili kulku a nyní mě pověsí. Seržant šel do domu pro stoličku. Po zádech mi proběhl mráz při pomyšlení, že za pár minut se tady budu houpat s vyplazeným jazykem na laně, pod kterým teď sedím. Bylo to jedno z nejhroznějších mučení – strachem. Opravdu jsou cesty Páně nevyzpytatelné a ukázalo se, že seržant nešel pro stoličku, ale pro klíč od Gaubertovy vily zabavené pro dočasné vězení.
Zapomněl jsem říci: Když jsem seděl v suterénu u pošty, na návštěvě u Gončaruka, jednou v noci se ze strážní místnosti ozval hluk, povyk, dupání okovaných bot a dolů po kamenných schodech byla ke mně shozena dvě sténající a vzlykající těla. Ukázalo se, že jedním z nich byl Čech, který byl za protektorátu policistou a zřejmě otravoval místní obyvatele. Byl to pětadvacetiletý pohledný chlap, Wolf, syn humpolecké porodní asistentky, která se údajně zapletla s Němci. Druhý neznámý, s hlavou rozbitou na napadrť a s děsivým modrým zkrvaveným obličejem. Jeho oči byly téměř neviditelné, obličej byl tak strašně oteklý a zdeformovaný, že ten člověk úplně ztratil svou lidskou podobu.
Oba zcela vyčerpaní padli jako pytle a leželi se zlomenými žebry na betonové podlaze u mokré kamenné zdi a vydávali nesrozumitelné zvuky. Pravděpodobně byli dlouho kopáni a mláceni pažbami. Druhý, jak se později ukázalo, byl velitelem táborského gestapa. Strašný obrázek. Češi si je vychutnali. Hned druhý den oba kamsi zmizeli. Později jsem se setkal s jedním z nich, konkrétně s Wolfem.
Potom jsem byl z nějakého důvodu z Hradské transportován do vily místního velkoobchodníka s látkami Nikla. Vila se nachází na silnici vedoucí k rybníku Na Cihelně. Je obklopena bujně kvetoucími šeříky. I zde to vypadá, že jde o jakési oddělení kanceláře sovětské posádky. Nejprve jsme vešli do chodby, ze které vedlo několik dveří do dalších místností. Nalevo jsou úzké dveře, zjevně do spíže, kde je nějaká lavička a na zdi naproti je připevněna široká dřevěná police. Po mně byl odněkud do této myší díry zatlačen Wolf, který okamžitě vylezl na polici a něco vytáhl z kapsy a začal hltavě žvýkat. Měl jsem u sebe krajíc chleba se salámem. Dal jsem to všechno Wolfovi, který to spolykal s neuvěřitelnou rychlostí. Neměl jsem hlad. Byla právě neděle. V místnostech naproti nám je mrtvolné ticho. Vojáci zatloukli úzké okno do dvora z našeho kumbálu prkny a zapřeli ho obrovským kůlem, abychom neutekli. Když mě sem přivedli a seděl jsem na dvoře, viděl jsem, jak vykopali díru pro kůl, upravili ji a zatloukali úzké okno prkny.
Dusno, jako v hrobě. Wolf mlaská, sténá a strašlivě páchne. Má hrozný průjem a dyspepsii, ale nepřestává jíst. Později, když jsme oba skončili v ruském vězení na Moravě, mu vtipní vojáčci přísně přikázali, aby smrděl do kamen. K večeru se na chodbě poblíž našich dveří ozval výkřik a hluk. Někdo, jak jsme se dozvěděli později, místní veterinář, si někomu stěžoval, že mu rudoarmějci vzali auto. Někdo mu začal sprostě nadávat, srazili doktora na zem a začali ho bít. Hekal a vyl jako zvíře. Někdo neviditelný dupal po sténajícím veterináři a křičel: „Já ti dám, kurva, auto! Job tvoju mať!“ – „Oh-oh-oh-oh-oh, oooh…!“ Vyje domorodec, který přišel hledat ochranu, a já mám husí kůži při pomyšlení, že tento rozzlobený strýc vtrhne dovnitř a poláme nám žebra. Je slyšet, jak vyjící tělo táhnou chodbou a vyhazují na dvůr. Znovu ticho jako v hrobě. Do hlavy unavené hrůzou se vkrádají ponuré myšlenky…
Téhož dne, jak si nyní pamatuji, v neděli, jsme byli vyvedeni ze spíže a usadili nás na zahradě před domem, pod fialovým šeříkovým keřem. Slunce…
Před vchodem na ulici rachotil náklaďák. Na něm podél bočních stěn korby jsou dvě lavičky, na kterých jsou připraveni dva vojáci Rudé armády se samopaly. Chtějí nás někam odvézt. Další hrůza. Pravděpodobně v myslích těchto ruských mužiků se samopaly jsme nebezpeční státní zločinci. Nakonec nás usadili v zadní části vozu na lavičkách naproti samopalníkům. Vůz se dal do pohybu a nabírá rychlost a míří někam k Německému Brodu. Jednou nebo dvakrát zastavujeme na křižovatkách v Humpolci, kde mě zná každý pes. Ulice jsou plné slavnostně oblečených lidí.
Na zastávkách obklopují náš kamion Češi. Sundávám klobouk a zdravím mnoho svých známých, ale žádný z nich neodpovídá na pozdrav: To je povaha lidí. Doslova zbožňují ruské vojáky. Těm je všechno dovoleno a oni to cítí. U výjezdu z Humpolce je vesnička Rozkoš. U silnice je hotel. Hřmí hudba. Davy lidí. Vůz se na půl hodiny zastaví a moji průvodci se střídají s řidičem. Mizí v hotelovém sále, pijí obklopeni jásajícím davem Čechů a pak se vrací na svá místa. Ptám se, kam jdeme. Odpovídají, že nevědí a že mají zakázáno mluvit s vězni. A už je před námi Německý Brod. Tady mám nádhernou vilu, postavenou na začátku války. Řidič zjevně nezná cestu a jede na náměstí. Slyšel jsem, jak se ptá na cestu do Žďáru. To je centrum české Sibiře, vrchoviny, ležící na hranici Čech a Moravy. Alespoň směr je jasný.
Samozřejmě nemůžeme vědět, kam nás vlastně vezou. A jsme ve Žďáru, malém městečku s několika továrnami. Poté, co jsme kroužili po ulicích, nákladní auto zastavilo u jakési vily. Ukázalo se, že se jedná o jednu z poboček velitelství strašlivého „SMERŠ“ – vojenské kontrarozvědky. Zkratku „SMERŠ“ lze snadno dešifrovat. Znamená to: smrt špiónům. Vojáci otevřou zadní část náklaďáku a já s Wolfem seskočíme na zem. Vedou nás na malý dvorek, kde hlídka kráčí podél zdi od verandy k sousednímu plotu. Ocitáme se v dobře zařízené místnosti. U stolu je nadporučík východního typu. Po místnosti chodí starší plukovník s rukama za zády. Z balíčku, který jim předal rudoarmějec, už věděli, kdo jsme.
Plukovník, který se obrátil na nadporučíka, řekl: „Dej doktora do pěkného pokoje!“ A odejde. Důstojník, který se mnou zůstal, byl vojenský vyšetřovatel. Je to nadporučík Jusuf-Zade. Jeho příjmení jsem se dozvěděl později, během výslechů. Nepřátelsky si mne prohlíží od hlavy k patám a volá dozorčího. Sarkasticky se usmívá a říká mi: „Doktore, bude se vám tady líbit – dáme vám nejlepší pokoj.“ A tohoto fešáčka, ukazuje na Wolfa, dejte támhle a ukazuje oknem na dvůr. Na dvoře je jakási zchátralá bouda, přilepená ke zdi, kde žijí králíci. Voják mi nařídil, abych šel s ním. Z chodby vede kamenné schodiště. Když jsme sešli dolů ze schodů, ocitli jsme se v polotmavé místnosti s masivními zamčenými dveřmi. Po otevření mě voják Rudé armády tlačí do sklepa, kde na mokrém betonu leží muž. Dveře se zabouchly a v šeru jsem uviděl sovětského seržanta. Dva metry nad podlahou je úzké okno, kde se čas od času míhají nohy pravidelně pochodujících strážných. Klíč se otočil v zámku a já jsem se ocitl v „dobrém pokoji“, který mi slíbil plukovník, spolu se sovětským seržantem.
Seznámili jsme se a řekli si něco o sobě. Ten chlap se ukázal být intendantem. Prodal něco, co patřilo státu, a v této kryptě sedí už týden. Druhý den ale byl někam odvezen. Brzy jsem byl předvolán k výslechu k Jusufu-Zade, který byl velmi zdvořilý, strohý a pravděpodobně nesnášel Rusy. Výslechy probíhaly každý den, obvykle v noci, a někdy trvaly 10–11 hodin bez přerušení. Seděl jsem na židli uprostřed místnosti a poručík si čas od času lehl na gauč, kouřil, poslouchal rádio a požádal mě, abych zvážil odpovědi na položené otázky. Vyprávěl jsem mu celý svůj život, ale on ode mě kategoricky požadoval, abych mu řekl, do které strany patřím, a jaký je můj politický obraz obecně. Poctivě a upřímně jsem mu řekl, že jsem nikdy v životě nebyl členem žádné strany a že nemám žádné vyhraněné politické přesvědčení. Řekl jsem, že jsem lékař a že mě žádná politika nikdy nezajímala a nezajímá. Ošetřoval jsem všechny mé pacienty, aniž bych se ptal na příslušnost k nějaké straně.
„Poslyšte, doktore! Řekněte mi, jaké jsou vaše politické názory“ naléhal Jusuf-Zade. „Ale řekl jsem vám, že jsem nikdy nerozuměl politice ani stranám. Celý život mě zajímala jen medicína a moji pacienti, lidé, jejich život. Celý můj životní postoj byl, že všude žijí lidé, a kde jsou lidé, jsou nemoci. Tam, kde existují nemoci, je vždy nutný lékař. Opakuji, že opravdu miluji svou specializaci a nic jiného mě nezajímá.“
„Ale vaše politické přesvědčení… Kdo a co jste?“ – „Říkal jsem vám, že nerozumím politice,“ opakoval jsem. Jusuf-Zade se rozzuřil: „Doktore, nehrajte si na blbce – vystudoval jste univerzitu a dokonce v Praze, ale politice nerozumíte?!“ Mlčel jsem. Potom poručík zařval: „Vím, kdo jsi – jsi buržoazní nacionalista!“ – „Nerozumím vám, soudruhu poručíku, neměl jsem příležitost ani čas číst Marxe. Věřte mi, vůbec netuším, co je buržoazní nacionalista.“ – „Odchod! Ještě si promluvíme,“ zařval vyšetřovatel, zapálil si cigaretu, a zavolal vojáka.
A tak jsem zase ve svém sklepě. Znovu se dívám do úzkého okna pod stropem, kde kromě nohou chodící hlídky není nic vidět, není tu ani kousek nebe… Pocit strašlivé samoty, bezmocnosti a okamžiků úplné beznaděje. A to je děsivé, zejména proto, že necítím žádnou vinu. Pamatuji si hrozné příběhy o sovětských věznicích a jejich řádu. Když jsem kdysi četl knihu od emigrantského spisovatele o Dzeržinském, Jagodovi a zvláště o Ježovovi, tuhl jsem hrůzou a pročítal jsem výpovědi očitých svědků, bývalých vězňů. Ale Soloněvičova kniha „Rusko v koncentračním táboře“ na mne zapůsobila nejvíc. Tam, kde popsal hrůzy, které zažil on a další vězni, kdesi na severu, v hrozných táborech Gulagu. Tato kniha prošla několika vydáními v zahraničí a byla přeložena do desítek cizích jazyků. S autorem této knihy jsem mluvil mnohokrát a neměl jsem důvod mu nevěřit. (Pokračování příště.)
Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).
