Miroslav Kalousek. FOTO: TOP 09 / se souhlasem
FOTO: TOP 09 / se souhlasem
Miroslav Kalousek, jeden z našich nejvýraznějších českých politiků, si rozmyslel kandidaturu ve volbě prezidenta republiky. Řadu měsíců ji přitom vážně promýšlel. Nyní dospěl k poznání, že v kontextu celé situace nemůže uspět. Jeho zdůvodnění v rozhovoru pro deník Právo stojí za citaci:
„Přemýšlel jsem o tom poctivě a zvážil jsem všechna pro a proti, počítat umím. A když jsem dospěl k závěru, že nemá smysl, abych kandidoval, tak kandidovat nebudu. Pro konečný úspěch potřebujete 2,5 milionu hlasů – a tam je šance nulová. To říkám zcela otevřeně a až takový exhibicionista nejsem, protože v tomto případě zápas sám o sobě takový smysl nedává.“
Ještě podstatnější je ale další citace, která ukazuje hlubokou a zcela oprávněnou skepsi ke kvalitě naší veřejné debaty:
„Věřil jsem, že bude možné předvolební diskusi zarámovat na téma, jak by měl být vykonáván úřad prezidenta. Bohužel tato naděje naráží na osudovou ekonomickou realitu, která souvisí se zvyšováním cen energií, zdražováním, s obavou z chudoby i těch částí domácností, které zatím neměly důvod se chudoby obávat. A je mi jasné, že kampaň se bude odehrávat na tématech, která v zásadě prezident ovlivnit nemůže, že to bude spíš pokračováním témat voleb do sněmovny. Určitá část veřejnosti, a vůbec ne malá, bude chtít slyšet, že přichází jejich ochránce, který jim buď vrátí jejich bývalé životy, nebo jim vykompenzuje vyšší ceny energií. A to opravdu není disciplína pro mě. Já jsem nebyl nikdy silný ve slibování nesplnitelného. Obávám se, nebo spíš jsem skoro přesvědčen, že ten, kdo bude chtít vyhrát, bude muset rezignovat na realitu a slíbit 2,5 milionu lidí nesplnitelné.“
Kalouskovo rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné. Nyní můžeme očekávat pokrytecké a kýčovité projevy z demokratického tábora typu: „Mirku, my ti ze srdce děkujeme, že sis to rozmyslel a nekandiduješ.“
K tomu se zde uchylovat nebudeme. Spíše je na místě vyjádřit určitou lítost. V naší společnosti máme citelný nedostatek výrazných osobností, které v sobě spojují politický talent s přesvědčením svobodomyslného demokrata a konzervativce. Navíc Kalousek mezi našimi konzervativci o hlavu vyčnívá tím, že jde o silně proevropského konzervativce, což je projev nejen nějaké víry, ale hlavně rozhledu a inteligence.
Kalouskova forma liberálního konzervatismu je přitom v současné Evropské unii dominantním politickým proudem, který silně přispívá k tomu, že naše rozkolísaná unie stále drží tvar a je to dobré společenství svobodných zemí.
Kdyby byl Miroslav Kalousek naším prezidentem, tak bychom neměli image zakomplexovaných kverulantů, kteří si z Evropy jenom berou peníze a přitom odmítají jakoukoli solidaritu, a navíc plivají na společnou politiku i hodnoty. Přesně toto vyznění dal bohužel svému prezidentství Miloš Zeman a udělal z nás s přispěním Babišovy vlády před celou Evropou naprosté burany.
Miroslav Kalousek by zcela jistě hrál na mezinárodní scéně důstojnou roli a byli bychom váženějším členem rodiny civilizovaných zemí euroatlantického světa. Více a lépe bychom k tomuto světu patřili.
Co si nyní máme z této smutné novinky odnést? Neškodilo by alespoň malinké zpytování svědomí. Kalousek řekl o situaci před prezidentskou volbou velice hlubokou a zdrcující pravdu. Čeká nás celý gejzír nesmyslných slibů, kterými na sebe budou chtít upozornit populističtí kandidáti. Přímá volba prezidenta v našem ústavním systému směřuje celou svojí logikou k soutěži o tom, kdo umí lépe lhát. Proto se také oprávněně obáváme toho, že si tento národ zvolí největšího lháře. Jen je třeba konstatovat, že i Miroslav Kalousek pro absurdní přímou volbu prezidenta také hlasoval.
Kalousek jistě udělal celou řadu chyb. Ale je nutné naplno říci, že pověst zlosyna, který může za všechno špatné, je výsledkem nákladné a technicky mistrné propagandy Andreje Babiše. Kmotr naší zdejší korupce vyrobil z Kalouska symbol korupce. Byla to donebevolající lumpárna, jejímž cílem bylo odstranit obávaného konkurenta a statečného kritika. A dělo se to za potlesku řady slovutných novinářů. Tato hanebná propaganda, do níž se zapojil i Zeman, měla takovou razanci, že dokonale vystrašila Kalouskovy spolustraníky a souputníky a vsugerovala jim pocit, že je Kalousek zátěž a že fotku svého lídra nesmí dát na billboard. A že bude nakonec lepší, aby ani nebyl jejich lídrem a nekomplikoval jim cestu za štěstím. Byl to velmi trapný pohled a je třeba přiznat, že se to Babišovi i Zemanovi povedlo. Kalousek šel občas této propagandě i snaze o své odstranění naproti svým osobitým chováním. Jen je těžké říci, kdo by to ustál.
Kalousek si své nulové šance spočítal nejspíš správně. Vidět nedostatky v jeho prezentaci či v jeho veřejném obraze je snadné a laciné. Mnohem vážnější je to, že se potápění Kalouska zúčastnily vedle dezinformačních médií, ruské páté kolony i ryzí demokraté v politice a v médiích. A pak tu máme veřejnost, které se všechny ty lži o Kalouskovi líbily a uvěřila jim. Proto je na místě říci, že si český národ svého Kalouska zatím nezaslouží. Kalousek ale ještě neřekl poslední slovo.
