Bývalý šéfredaktor stanice ČRo PLUS zveřejnil na svém facebookovém profilu glosu spisovatele Jiřího Stránského a následující sdělení:
Český rozhlas neodvysílal glosu Jiřího Stránského. Je to smutné. Obávám se, že i symbolické. Tečka za jednou érou. Tady si tu glosu můžete přečíst aspoň facebookově (nikoli samizdatově – úžasné, že…). Vánoční pozdrav Jiřího Stránského.
Jiří Stránský: Budu zlobit dál
Redaktor mých glos Jaroslav Veis mi přeposlal dopis od Petra Dudka, vedoucího redakce aktuální publicistiky: Že ty naše tříminutové glosy jsou tak drahé, že si je Český rozhlas nemůže dovolit. Nevím, co říct, abyste pochopili, proč si nás Český rozhlas nemůže dovolit, pro mě je to spíš jen cosi jako návod na receptu: co je třeba udělat, abychom si v glosách nedovolovali něco, co si nemůže veřejnoprávní rozhlas dovolit vůči několika málo osobám, které nedovolí, aby takoví nýmandi, co říkají ty glosy, si bez cenzury dovolovali na ně.
Někteří, co mě posloucháte, se možná pousmíváte, někteří máte vztek – víte, že své glosy a fejetony říkám či píšu na vlastní ústa už čtvrt století a za celou tu dobu mě nezajímalo, jestli si mě ten, co mě vyzval, může dovolit. Díky Ivanu Binarovi jsem snad tři (či kolik let) mluvil do Svobodné Evropy, později Šestky, chodil jsem za Vojtou Ceplem, abychom si místo ústavy (z které naskakuje husí kůže) povídali o skautství a jeho zákonech, které by tolik uměly pročistit parlament. Tři roky jsem říkal své fejetony či – chcete-li – glosy do Rádia Česko a bojoval jsem – společně s muklem Dominikem Dukou – o jeho zachování, jenže jeden náš prezident (co by nikdy nemohl být skautem) poručil nějakým svým lidem, aby tu blbou stanici zlikvidovali a že mu je jedno jak, ale poslouchat že ji nebude.
Ví se o mně, že jsem byl skoro deset let zavřený a šest a půl roku jsem jako vězeň a třídní nepřítel pod zemí kutal uran neboli smolinec, ví se vlastně o mně všechno, jelikož jsem se vždycky a za všech okolností snažil říkat, co si myslím i proto, že jsem se – podpořen minulostí svou i rodiny – bál říkat ono všechno s menším strachem než ostatní. I ve svých glosách pro RESPEKT, TÝDEN a podobně.
Je mi čtyřiaosmdesát. A už teď vím, že budu zlobit dál, byť někde jinde.
Ještě že Vánoce jsou plné pohádek a pohádky o utrácivých glosátorech se mezi nim ztratí.
Ležel jsem v Motole na JIP 1 se zápalem plic a vrátil se přesně v den, kdy nám Jaroslav Veis rozeslal, že končíme.
Takže i jemu – kromě přání k Vánocům – posílám taky výzvu:
Nekončíme. Aspoň já ne.
Veselé Vánoce.
———————————————————
Jiří Stránský podle Wikipedie:
Jiří Stránský pochází z pražské patricijské rodiny, po svém otci má šlechtické předky (Stránští ze Zapské Stránky), z matčiny strany je vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra.
Studoval gymnázium, měl maturovat v roce 1950 byl však ze školy těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen. Živil se pak manuálně, později nastoupil do tiskového oddělení pražského propagačního podniku, kde pracoval až do odvodu do lidové armády k PTP útvarům. V lednu roku 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Za tento vykonstruovaný zločin byl komunistickou justicí odsouzen na osm let vězení. Ve vězení prošel několik pracovních táborů včetně jáchymovských uranových dolů. Roku 1960 byl amnestován. Po propuštění se živil jako kopáč u Vodních staveb, od roku 1965 pracoval u Benziny, při této práci externě spolupracoval jako asistent s filmovým studiem Barrandov. Roku 1974 byl za údajné rozkrádání odsouzen na tři a půl roku do vězení (podmíněně propuštěn po polovině trestu). Po návratu z vězení pracoval jako technik až do roku 1990.
Po roce 1989 začal J. Stránský znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem českého PEN klubu.
Nejznámějším dílem Jiřího Stránského je seriál Zdivočelá země v režii Hynka Bočana.
