Zatímco se na politické scéně odehrává další dějství postupné destrukce demokracie, část aktérů si uspořádala mimořádně neplodnou debatu o Izraeli. Trojice ministrů zahraničí – Tomáš Petříček, Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg – pociťovala naléhavou potřebu vyjádřit se k návrhům izraelských vládních kruhů na anexi části západního břehu řeky Jordán. Trojice jiných ministrů zahraničí – Jan Kohout, Cyril Svoboda a Alexandr Vondra – se proti tomu ozvala s kritickou polemikou „Odmítáme podrážet Izrael“. Nakonec se k věci vyslovili i tři bývalí velvyslanci v Izraeli. Jiří Schneider, Michael Žantovský a Tomáš Pojar se pozastavili nad způsobem, jakým kapitáni české diplomacie vyjadřují své výhrady vůči politice spřáteleného státu.

K meritu věci toho již bylo vysloveno dost a člověk, který se necítí být expertem na Blízký východ, by měl zachovat zdrženlivost. Izrael vesměs vzbuzuje naše sympatie a uvědomujeme si, že jde o velmi ohroženou výspu západní civilizace v nehostinném prostředí. Současný izraelský premiér v nás ale vyvolává svým trestním stíháním a jistou arogancí neblahé otázky, protože nám tím kohosi připomíná.

K celé věci je ale třeba připojit několik poznámek, jež se týkají nikoli Izraele, ale nás samotných.

V české společnosti probíhá vypjatý konflikt, který se dotýká samotných základů polistopadové svobody. Autokratický miliardář si privatizuje stát a otřásá právním pořádkem země. U moci ho drží proruská pátá kolona, která neobyčejně zesílila a demonstruje nám, že si může dovolit úplně všechno. Toto opravdu není situace, kdy má opoziční politik z demokratické strany cokoli podepisovat s představiteli vlády. Ani Karel Schwarzenberg a ani Alexandr Vondra se nemají podepisovat na stejný papír s Lubomírem Zaorálkem nebo s poradcem Andreje Babiše Cyrilem Svobodou. Mimo jiné proto, že tím legitimizují nemravnou vládu. Jejich názory na Stát Izrael jsou při vší úctě ke Svaté zemi tváří v tvář naší současné krizi demokracie a právního státu zcela irelevantní.

Kdyby náhodou chtěla ještě nějaká trojice ministrů zahraničí sepsat nějakou plamennou výzvu, tak se tu hned nabízí téma, kde je prostor pro principiální postoj. Není to anexe v Palestině, ale je to anexe na Ukrajině. Ukrajina je totiž stát, jehož osud se úzce dotýká našeho osudu. Špinavé chování Ruska na Ukrajině má přímé důsledky pro naši domácí politiku. Přitom na utrpení Ukrajiny tady téměř všichni kašlou. To je do nebe volající české selhání.

A pak je tu ještě jedna důležitá věc. Česká republika má zásadní problém s udržením právního státu. Proto nejsme ti praví, kdo by měl izraelskou vládu poučovat v oblasti práva. Máme ostudné problémy a neumíme si je vyřešit. A ani jedna strana sporu o Izrael nemá v této věci čisté svědomí.