NÁZOR / Bylo tristní přihlížet tomu, jak čeští politici ve sněmovně zas jednou fantazírovali o uměleckém potenciálu svého národa. Dávali tak bezděčně najevo, že o něm ve skutečnosti nemají ani páru.

Výsledný dojem z jednání českých poslanců a jejich čtvrtečních projevů v poslanecké sněmovně je neradostné zjištění. Česku vládne banda nekulturních buranů, kteří nemají o umělcích či umění ani potuchy, a jen díky civilizovanějšímu Západu a jeho penězům jim musí hodit od stolu svou napůl ohlodanou kost. Někteří z nich přitom prý i několik českých umělců znají!

Spadne strop a bude veta po českém národu. Tak údajně vtipkovala parta těch několika desítek česky mluvících obrozenců za dob, kdy se ještě scházeli ve sklepích a kdy Božena Němcová ještě mluvila německy. Většina z nich byli umělci. Češi a čeští politici se ale i po bezmála dvou staletích ptají, k čemu tyhle samozvané osoby Česko vlastně potřebuje. Politická realita jim odpovídá sama. Bez nich je totiž sežerou Motoristé a jim podobné kádry.

Naštěstí pro ně, pro politiky, se čeští umělci už dávno zařídili sami. Zároveň, na rozdíl od nich, netyjí z eráru. Činí tak, i když vědí, že vinou toho nebudou mít ani tolik sociálních jistot jako obecní švec za časů Františka Josefa, ba někdy ani tolik jako obecní blázen za časů Marie Terezie.

Novodobé Česko totiž tyto jistoty překladatelům, básníkům, tanečníkům ani hudebníkům či hercům neskýtá, a to tak nějak z principu. Nečiní tak ke značnému a halasnému pobavení kulturně dominujících Poláků, Maďarů, Ukrajinců a dalších evropských národů, nemluvě o těch západoevropských.

Ty všechny mezitím získávají Oscary, Nobelovy a jiné ceny, a na poli národní politiky značnou autonomii a sebedůvěru. Česko mezitím, navzdory svému enormnímu kulturnímu potenciálu, zůstává nadále niterným domovem sub-prostřednosti, což navíc vydává za hodnotu. „Lidi něco kreslijou a bubnujou,“ specifikoval například svou představu o českém umění během čtvrtečního jednání sněmovny řádně zvolený poslanec ANO Milan Brázdil.

Problém nastal ve chvíli, kdy civilizovanější evropské země, jejichž občané a politici chápou absolutně kruciální význam kulturního rozvoje svých společností, naprosto automaticky do programů na své postcovidové zmrtvýchvstání začlenili i umělce. „To jako máme dávat peníze novému Tylovi? Anebo Máchovi? Ten první byl prý rád chudý a ten druhý už byl skoro advokát a v balíku,“ podivili se Češi.

Česko tak zůstalo zemí, kde „básník znamená hov*o,“ jak hořce pravil uctívaný český klasik Antonín Sova, když se ani jemu nepodařilo sehnat zaměstnání pro budoucího laureáta britské prestižní Shakespearovy ceny a elitního českého básníka, mladého Vladimíra Holana.

„Kdo je to vůbec, ten umělec?“ ptali se nevěřícně současní čeští poslanci, znepokojení novým diktátem Bruselu, „Copak přijdeme o všechny ty stovky milionů evropských dotací, když ani jednoho nenajdeme?“ „Miliony berou,“ citovali bezmála bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše.

Tento zákon mi byl vnucen předchozí vládou, vyjádřil se ministr kultury Martin Baxa (ODS). Jedním dechem ujistil poslance, že znění zákona je naprosté minimum, aby nedejbože Češi nepřispívali na ty, kdo jim na svůj vrub a jen z lásky k nim otevírali a otevřeli dveře na Západ (Havel, Kundera) i na Východ.

Dále čtěte

Vznikne status umělce? „Postavení lidí v kultuře není moc radostné,“ říká Ondřej Lipár z Asociace spisovatelů

ROZHOVOR / Na začátku června se před budovou ministerstva kultury odehrál happening organizovaný uměleckými spolky. Upozorňovaly nejen na neradostnou situaci…

Seberozumnější politické postoje ale nezachrání nekulturní společenství před zkázou. Až spadne strop, bude s ním veta. Podivní lidičkové bez přesahu a ambicí převezmou vládu nad kdysi slavným českým národem. Antonín Dvořák bude poctivým řezníkem, František Palacký zůstane v rodných Hodslavicích a stane se sedlákem, Karel Gott zůstane elektromontérem a nikdy nedorazí do Las Vegas.

Češi pak zůstanou zapadlou gubernií neznámou a nečitelnou pro kohokoli, anebo si uvědomí, že jejich kultura pro ně může být ohromným zdrojem hrdosti, prestiže a nečekaně vzácným vývozním artiklem. Stačí se o ni jen trochu postarat. Kvalitní umění se totiž na koleně donekonečna dělat nedá. I politická kultura je ostatně „kultura“. A její nedostatek malému národu uprostřed Evropy může přinést jen zkázu.