
Někdejší český premiér Andrej Babiš (ANO) při setkání s prezidentem USA Donaldem Trumpem. FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem

ESEJ / Trumpem nově zavedená cla a odvetná opatření EU nás prý budou bolet, tvrdí některá média. Tento čistě ekonomický výklad je však nepřesný, ostatně jako každý zúžený pohled na svět, jenž pomíjí ostatní souvislosti. Bolet nás mohou až případné následky krize, vyvolané mimo jiné i zvýšením cel, které samo je jen zbraní podivné inkvizitorské revoluce. Teď se ukáže, v čem se skrývá opravdová síla, jestli ve vydírání a bezohlednosti, nebo ve spolupráci.
Bolí pohled na svět, který se řítí do nesvobody, bolí násilí a utrpení, bolí nespravedlnost, bolí projevy neskonalé lidské blbosti, bolí zrada a vydírání, bolí konání politiků vyznávajících sobectví, cynismus a právo silnějšího, bolí nešťastná láska, bolí zklamání…
Bolí mocenské ambice vůdců, kteří se považují za polobohy, protože přinášejí neštěstí. Bolí válka, protože s sebou nese násilí a utrpení. Ale bolí i nespravedlivé ukončení války, protože poroba je nesnesitelná a utrpení obětí napadeného národa tak ztrácí svůj smysl – smysl utrpení spočívá v naději, že díky němu skončí konflikt spravedlivěji, než by se dalo očekávat. Slyšíme-li volání, aby válka byla ukončena bez jakéhokoli ohledu na spravedlnost, nemůžeme se zbavit pocitu, že pro mluvčí této myšlenky je snesitelnější otroctví než vzpoura vůči nespravedlnosti, že nectí smysl utrpení nevinných lidí…
Po druhé světové válce se konal například norimberský proces s předními nacisty. Z pohledu vítězů to nešlo jinak, jelikož utrpení a hrůza byly tak velké, že bez spravedlnosti se nešlo s tou situací jinak vypořádat – i proto je Německo dnes dobrou demokratickou zemí, která nápor fašizujících sil zatím zvládá. A to i díky skutečným konzervativcům z CDU-CSU.
Rusové jako lidé žijící v předklonu
Naopak Rusko se s bezuzdným bolševickým násilím nevypořádalo vůbec. Miliony mrtvých v gulazích či při úmyslně vyvolaných hladomorech na Ukrajině nikdo z mocných neodnesl ani symbolicky. Mocenské přesuny národů a etnik v rámci Sovětského svazu taktéž ne. Po pádu komunistického režimu se v Rusku zvedla vlna přelévání peněz z komunistických kapes do štrozoků několika oligarchů či policko-mafiánských klanů. Rusko mělo hodně svých Klausů, ale nemělo svou Solidaritu jako Poláci nebo Havla jako my.
Lidé v Rusku většinou zůstávali dále ohnutí v předklonu, protože se de facto jen vystřídaly mocenské struktury, ale zájem o spravedlnost a poctivé vyrovnání se s minulostí, které by osvobodily lidi z ponížení a daly jim naději na lepší zítřky, neměl nikdo z mocných. I proto je dnes z Ruska stakan přetékající záští ke všemu demokratickému, liberálnímu, humanistickému, i proto je tam tolik příznivců masového vraha Stalina, tolik vyznavačů totality, tolik Putinových voličů.
To, co dnes pro Ukrajinu připravují někteří politici v čele s Trumpem, s cynismem jim vlastním, může nést stejné následky pro celou EU. Ponížení Ukrajinců je součástí procesu, jenž má přivodit začátek konce demokratické Evropy a masovou vstřícnost k autokraciím různého typu. Té se už leckde daří, ultrakonzervativní, fašizující či nacionálně populistické strany už vládnou, nebo alespoň velmi posilují v Rusku, USA, Bělorusku, Maďarsku, Slovensku, Turecku, Francii, Holandsku, Německu, Itálii, Izraeli, Rakousku, Švédsku, Rumunsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině.
Putinovsko-trumpovská revoluce
V této putinovsko-trumpovské revoluci jsou hlavními zbraněmi manipulace, vymývání mozků, krádež významu slov, vydávání lží za pravdu, zamlžování hranic mezi dobrem a zlem, právo silnějšího, což je vydáváno za přednost, kdežto dosavadní cnosti – jako smysl pro spravedlnost, potírání špatného, sounáležitost a soucítění s druhými – za harampádí. O to je to bolestivější.
Hojně se rozebírají konkrétní Trumpovy kroky, ale z čeho vycházejí a čeho všeho jsou MAGA-fanatici schopni, visí v povětří. Kde a proč se vzala myšlenka, že humanismus, demokracie a svoboda, jak jsme je vyznávali a znali dosud, jsou zastaralou veteší? A proč se mluví o nastupující nové ideologii, když se v podstatě jen opakuje pád humanismu a vzepětí antihumanistického iracionalismu z dvacátých a třicátých let minulého století? Příliš rychle spěcháme k přijetí vysvětlení, že za vše může „nová doba“, jenže odstřihnout se tak jednoznačně a tak rychle od předešlých zkušeností není ani lehké, ani moudré. A za onou „dobou“ autoři takového vysvětlení skrývají pojmenovatelné osoby i děje.
Nejde přece „jen“ o to, že se Trump chová jako nevzdělaný narcistický psychopat, člověk bez svědomí a empatie. Proč tohoto muže, který nepotřebuje znát pravdu, protože tu má vždycky on, obdivují davy? Kam se vypařila jejich touha po pravdě a smysl pro spravedlnost? A proč se hovoří o novém světovém uspořádání, když Trump podle všeho pomáhá Putinovi k získání starých držav z doby Sovětského svazu? A když sám chce pomocí „ekonomického imperialismu“ získat pro USA nová území? Totéž přece, mocensky a vojensky, dělaly i jiné americké vlády.
Trend míří k fašismu
K uspokojivým odpovědím na tyto otázky nedojdeme, pokud nezačneme nazývat věci pravými jmény, a tak o nich i přemýšlet, tedy když se nebudeme snažit být pravdiví. To je důležité i proto, že druhé straně na pravdě nesejde, jelikož vyznává „alternativní pravdu“ čili lež. Tak především přestaňme s eufemismy a zbavme se obav, že označení nějakého politického proudu přeženeme. S humanistickou bezradností a vstřícností k propagandistickým frázím katů humanismu a liberální demokracie se pravdy nedobereme. Musíme přitvrdit, demokratickými politiky počínaje a intelektuály a novináři konče.
To, k čemu vede současný trend, jsme dříve nazývali fašismem. Jistě, může mít současnou podobu a v něčem se tomu starému vymykat, ale chování a rétorika vůdců, mocenské cíle, metody a mechanismy manipulace jsou obdobné, paušalizováním a vyznáváním kolektivní viny počínaje a vytvářením vnitřního i vnějšího nepřítele konče. A nevedou nás k němu žádní konzervativci, jak jsme je chápali po druhé světové válce, protože to Putin, Trump, Orbán, Fico (Babiš, Okamura, Turek, Konečná) rozhodně nejsou.
Ano, je jedno, jak je konkrétně nazýváme, ale mělo by to být adekvátní jejich počínání, například: ultra-konzervativci, krajně pravicoví národovci, bolševičtí nacionalisté, populističtí šovinisté či rovnou fašisté, pokud si to zaslouží. Pokud třeba MAGA-fanatici (a nejde jen o viceprezidenta Vance) tvrdí, že v Evropě není svoboda slova, protože zakazuje schvalování a propagování holocaustu či dalších genocid, a zároveň se zastávají pravicových extremistických organizací, které jejich vůdce poštval k fyzickému útoku na demokratický parlament, při němž umírali lidé, jde jednoznačně o příznaky fašismu, nikoli konzervatismu.
Opičí proces v Americe
To, čeho jsme svědky, je návrat ke konzervatismu, jak se projevoval před sto lety u křesťanských fundamentalistů, tzv. kreacionistů. Píše se rok 1925. V městečku Dayton na americkém jihu se chystá soudní proces s profesorem střední školy J. T. Scopesem. Jeho provinění spočívalo v tom, že studenty učil Darwinovu evoluční teorii, což zakazoval tzv. Butlerův zákon, přijatý ve státě Tennessee v březnu 1925, krátce před honbou na Scopese. Vítaná byla pouze výuka stvoření člověka podle bible. Kauza nesla mediální název Opičí proces a informovala o něm i celostátní a hlavní zahraniční média. Zanechala po sobě hlubokou brázdu, která má co říci k tomu, co nyní prožíváme na trhu politických deziluzí.
Fundamentalistická část tehdejších konzervativců kázala, že bibli je třeba chápat doslova. Byli přesvědčeni, že mimo slovo Boží už nemůže existovat žádné jiné lidské poznání (srovnej s dnešními islamisty). Dav, který demonstroval před soudem při každém stání, páchl na dálku bigotností a nevraživostí k čemukoli svobodomyslnému. Takoví lidé v 15. až 18. století upalovali čarodějnice či jejich smrt oslavovali. V roce 1925 však naštěstí ve Spojených státech už měl své slovo i rozumný konzervatismus a opatrný liberalismus, takže Scopes byl – i pod tlakem světového veřejného mínění – nakonec potrestán nízkou pokutou, ale i tento trest byl kvůli formálním nedostatkům zrušen.
Opičí proces upoutal velkou pozornost umělců, ať už pro onu „kulturní válku“ samu, nebo později jako analogie k mccarthismu. V roce 1955 vznikla divadelní hra Jeroma Lawrence a Roberta E. Leeho s názvem Kdo seje vítr. A na ni navázaly celkem tři filmy se stejným názvem v letech 1960, 1965, 1988. V roce 1999 vznikl další snímek s názvem Krotitel větru.
Opičí proces představoval jedno z posledních světoznámých vzepětí bigotních fanatiků proti svobodomyslnému chápání života. Umělci se jeho zpracováním rozhodli prostřednictvím divadla a filmu varovat před fanatismem. Jejich snaha však nyní už bohužel nemá ten dosah, co před lety. Varováním do budoucna dnes přestává být dokonce i nezměrné utrpení dvou světových válek. Tok dějin proudí opačným směrem než před sto lety, zpátky ke zpátečnictví.
Svatá inkvizice opět v akci
Tento politický proud se jako reálná politická síla objevil ve 21. století spolu s Tea party. V americké kultuře do té doby přežíval na okraji, větší odezvu měl většinou jen místně. V kultuře evropské to bylo jinak. Po druhé světové válce zaváděli konzervativci v Německu po porážce nacismu sociální stát. Ten byl založen na vzájemnosti, pomoci potřebným a slabším a empatii, což jsou myšlenky se starým, z dnešního pohledu fanatickým konzervatismem nekompatibilní.
I když… právě ten starý typ bigotního konzervatismu (ultra-konzervatismu) se nyní vrací na výsluní a rychle mění to, čemu říkáme „dnešní pohled“. Všimněme si, že Putin a po něm i Trump v lecčems převzali model vládnutí Svaté inkvizice. Jejich slovo je svaté. A jsou to oni, kdo nemilosrdně rozhoduje o osudech lidí podle vlastní ideologie a bigotnosti a kdo zároveň vymáhá absolutní loajalitu, poslušnost a věrnost k vlastní osobě. To vše ve snaze vytřískat ze své pozice vše k uspokojení vlastní mocichtivosti.
Cestu z tohoto srabu ven představuje vzájemnost a spolupráce demokraticky uvažujících lidí, občanů, novinářů, intelektuálů, politiků, členských zemí Evropské unie. Problém je v jediném: měli bychom se konečně vzpamatovat z šoku vyvolaného skokem o sto let nazpět, který nás vystavuje nebezpečí opakování zvěrstev světové války. A abychom konečně začali konat. Rázně a odhodlaně. Začít bychom měli těmi, kteří veřejně legitimizují inkviziční revoluci, její atributy a představitele.