Chcimírové zdůrazňují svá práva a zapomínají na občanské povinnosti. Řeční o míru, ale chtějí kapitulaci Ukrajiny. FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
REPORTÁŽ / Na nedělní demonstraci, už druhé, kterou v centru Prahy uspořádala strana PRO Jindřicha Rajchla, zaznívala z pódia mnohá slova o touze po míru. Též mnohá ujištění, že nikdo z řečníků ani organizátorů shromáždění nazvaného Česko proti bídě není na straně Ruska. Pod pódiem se ale mluvilo i jinak. „Táhněte! Ch*ípněte na frontě,“ křičeli někteří účastníci na protidemonstranty s ukrajinskými vlajkami stojící u Národního muzea. Trojice žen navrhovala házení kamením, jiní by se spokojili s vyhnáním uprchlíků z republiky.
„Tohle nemá cenu, jen mluvit, žvanit, žvanit, furt někde demonstrovat, takhle to nepůjde,“ rozhořčovala se jedna ze tří dam středního věku. „To chce dlažební kostky. Jo, vzít na tu chamraď dlažební kostky,“ vykřikovala. Dvě další, které s ní stály u magistrály, pohoršené pohledem na lidi stojící u muzea s vlajkami Ukrajiny, EU nebo NATO, přikyvovaly na souhlas. Všechny pěkně oblečené, s upravenými účesy, na pohled slušné milé paní, ani náhodou nějaké „dezolátní zjevy“. Hlasitě si pak notovaly, jak je strašné, že se na tohle musejí dívat, a že všechny peníze jdou na Ukrajinu.
„Jen provokujou s těma hadrama modro-žlutejma,“ vykládá žena s českou vlajkou na zádech. „Jednou ale někomu rupnou nervy a střelí do nich,“ prorokuje. A při té nenávisti hnané do obrátek rádoby vlasteneckými řečmi od mikrofonu bohužel ani nemusí být tak špatným prorokem. Část společnosti se evidentně radikalizuje.
Před oficiálním ukončením demonstrace najela pod Národní muzeum, přes celou šířku náměstí, „vozová hradba“ policejních aut doplněná kordony těžkooděnců, která prostor pro přístup z opačné strany magistrály neprodyšně uzavřela. Policisté se zjevně poučili a účinně předešli jak případnému zopakování útoku na muzeum s pokusem strhnout z průčelí ukrajinský prapor, který se odehrál minule, 11. března, tak útokům na účastníky protidemonstrace, shromážděné na schodech. Přes magistrálu a přes hlavy policistů tak doléhaly jen výkřiky.
„Ostuda! Národní hanba! Oni brání tu pakáž! Proč je naše česká policie chrání? “ křičí rozzlobeně muž s odznáčkem Rajchlovy strany PRO a českou vlaječkou na bundě. Inu, proč? Že by třeba proto, že ty opodál stojící již zmíněné dámy by rády vrhaly kamením a jistě by nebyly samy? „Za naše peníze! Proti nám, proti Čechům!“ přidává se jiný pán a kroutí hlavou. Dodává pak něco o ministru Rakušanovi a gestapu, o tom, že Národní muzeum je ukrajinské, jeho ředitel idi*t a naše země už patří Ukrajincům, kteří ji okupují. Sdělení, že u muzea stojí většinou rovněž Češi, naštvaně odmítá. Na dotaz, co by se podle něj stalo, kdyby je policie nechránila, vykřikne: „Tak ty se jich ještě zastáváš, těch šmejdů, jo? Fuj!“ Odpovědí ale poslouží mladík v maskáčové bundě, který tu s kamarádem pokuřuje a dělí se s ním o plechovku piva: „No co by se stalo? Vlítli bysme na ně. To si nemůžou dovolovat,“ objasní.
Pořadatel z Rajchlova týmu, vysoký muž v reflexní vestě, ujišťuje skupinu nadávajících seniorů, že ohledně Ukrajiny se „brzy začnou dít věci“ a to že budeme všichni koukat. Má prý kamaráda na vysokém postu a ten kamarád „má informace“. Proto ví, že všichni Ukrajinci potáhnou, veškerá pomoc se zruší a od Ukrajiny dá už co nevidět ruce pryč celá hloupá Evropa. Penzisté potěšeně přikyvují. „Co by ještě chtěli, mají všechno zadarmo,“ opakují oblíbenou nepravdivou mantru. „Jenom se nám tu roztahujou.“
Postarší pán, který odpočívá vsedě u výlohy jednoho z obchodů, ukazuje na podporovatele Ukrajiny u muzea a vykřikuje jen tak do prostoru: „Musí je všechny legitimovat a rozehnat přece! Jak je možný, že je nerozeženou? Kdo to dovolil? No kdo todlencto jako dovolil?“ Zjevně mu vůbec nepřijde divné, že prve nejspíš nadšeně tleskal řečníkovi, který křičel, že u nás nemáme žádnou svobodu a že to se musí změnit. Elegantně oblečená pohledná mladá dáma opodál ukazuje přes magistrálu známé vulgární gesto prostředníčkem a vyplazuje jazyk. „Táhněte! Ch*ípněte na frontě,“ volá procházející muž důchodového věku.
Od mikrofonu se ale po celou dobu neslo „Nejsme proruští“. No, to se až tak úplně nezdá. A zaznívalo i mnoho slov o morálce, slušnosti a cti, což jsou prý hlavní atributy Rajchlových demonstrantů. Mluvilo se i o lásce. Ta prý teď už konečně zvítězí nad nenávistí. Taky se prý rozzáří nějaké světlo, které bylo na demonstraci zažehnuto. Nejspíš světlo nových krásných zítřků. S dlažebními kostkami vrhanými po lidech vyjadřujících vlajkami podporu surově napadené zemi a vládě své vlastní země. Tedy, pokud někdo náhodou rovnou nevystřelí.
