Školství je stejně nešťastný rezort jako zdravotnictví. Obé funguje jen díky tomu, že v jednom oboru pracují učitelé a v druhém doktoři a tito lidé nemají s politikou většinou nic společného. Pokud mají, dopadne to často bledě. Jistě je rozdíl mezi primátorem doktorem Svobodou a doktorem hejtmanem Rathem. Stejně tak mezi rektorem Zlatuškou a paní Semelovou.
Je to podobné jako ve velkých firmách. Nahoře je záhadný management, který se občas zjeví jako eskadra božských avatárů a neosvíceným čičmundům dole sdělí své vize, a pokud je oslovení včas nepochopí, doškolí je nějakým bystrým teambuildingem. Pak je mezivrstva lidí, co skutečně pracují, lidé, které nikdo rozumný nevyměňuje, pokud je mu život milý, což všechno doplňuje pár záhadných jedinců, kteří tam jsou, protože tam vždycky byli, stejně jako ten fíkus na chodbě.
Čekání na ministra
Teď se čeká na nového ministra školství. Ten poslední je teď v odcházecí agonii, kterou z nějakého důvodu chce protahovat pan prezident. V případě počinů pana prezidenta už jsou ale lidé, i ti, co jsou za referování o politicích placeni, poněkud unaveni. Nikomu už se nechce rozebírat, co ten člověk myslí vážně, co myslí nějak jinak a jestli myslí. Sám si za to může. Co se dá dělat.
Fakt je ten, že ministr školství musí odejít, ať si pan prezident myslí cokoliv. Jeden důvod je trapný a osobní. Množí se obvinění, že se nechoval hezky k podřízeným. Server idnes.cz cituje jeho podřízené, třeba někdejší asistentku ministra Anetu Lačevovou. „Šla jsem i kvůli jeho poznámkám. Ještě na kraji mi třeba říkal, že vypadám lahodně. A to i před jinými lidmi, což mi vadilo.“ Aneta Lančevová s Chládkem v minulosti spolupracovala na středočeském krajském úřadě.
„Nechtěl jsem si nechat líbit, jak na mě ten člověk řval, ať držím hubu,“ říká například bývalý řidič ministra Chládka Miroslav Kareta.
To je jedna rovina. Druhá je, jak se choval jako ministr školství. Je autorem řady nekoncepčních nápadů, třeba rozdávání tabletů žákům nebo zavádění „praktických“ tříd na základních školách. Stal se jedním z hlasatelů teze, že máme málo učňů: „Učňovské obory dávno nejsou o špinavých montérkách.“ Když necháme stranou strašlivý obrat, že „něco je o něčem“, není úplně jasné, proč si myslí, že by se měly děti hnát do učilišť jen proto, že kapitáni průmyslu naříkají, že nemají dost frézařů. Ministr školství by se měl starat o vzdělání, nebo mu aspoň nebránit. Frézaře ať si proboha fabriky
obstarají samy, co je rodičům a dětem po tom. Až se za deset let zjistí, že nikdo frézaře nepotřebuje, řekne bývalý ministr Chládek, že je mu to líto, ať se mladí přeškolí třeba na hudební klauny.
Plošně a centralizovaně
Chládek byl člověk plošných nápadů. Jal se zavádět plošné přijímačky, centralizované maturity a nařídil u všech zkoušek povinnou matematiku. Nic proti matematice, kterou většina společnosti zaměňuje za počty. Jenže povinná maturita z matematiky sotva něco vyřeší. Chládek měl také nepochopitelnou averzi k domácímu vzdělávání dětí na druhém stupni. Na tom prvním je domácí vzdělávání přitom povolené a nejsou známy žádné problémy.
Jak napsal publicista zabývající se otázkami školství Tomáš Feřtek: „Úspěšný byl spíš v jednotlivostech. K jeho kladům patřila schopnost komunikovat s řediteli a zástupci vysokých škol, podařilo se mu prosadit rozumně pojatou novelu školského zákona a poslat do parlamentu po léta odkládaný vysokoškolský zákon. Ale bylo stále jasnější, že v ostatních oblastech jsou jeho výsledky spíše průměrné. Mnoho důležitých opatření – kariérní systém, financování základních a středních škol – bylo stále na začátku a jeho agresivní personální politika vedla k tomu, že kvalifikovaní lidé z ministerstva odcházeli. Například na místa náměstků bylo vůbec obtížné někoho sehnat.“
Část odborníků dráždilo i vymýšlení nových a nových povinností. Povinné předškolní docházky, povinné přijímačky na střední školy. Za užitečnou novinku považovali odborníci snad jen povinnou maturitu z matematiky. Chládek chtěl povinnou matematiku zavést od roku 2019. Jak zajistit její lepší výuku, ale vymyslet nedokázal, byť připouštěl, že chyba je nejspíš v učitelích.
Za šestnáct měsíců ve funkci se ministrovi také leccos povedlo. Pro rezortní rozpočet vybojoval čtyři miliardy navíc, čímž stouply učitelské platy. Nesporná byla podpora dětí s postižením v běžných školách, tedy inkluze. Dokončil přípravu vysokoškolského zákona, s jehož podobou panuje převážně spokojenost.
Hlavně to vzdělání
Chládek byl tedy odložen k ledu a čeká se na nového nešťastníka nebo nešťastnici. Všechny strany a vlády se zaklínají tím, jak je důležité vzdělání. Za úspěch se považuje každá miliarda navíc, kterou se podaří získat. Přitom miliarda je promile ze státního rozpočtu. Skutečnost je taková, že školství se odvíjí od učitelů. V současné době jsme svědky toho, že školy zápasí s velkým počtem dětí na prvním stupni. Třídy jsou plné, aspoň ty městské, takže se s dětmi nedá pořádně pracovat. Nikoho nenapadlo, že se babyboom přesune ze školek, kterých bylo také málo, do základních škol. Teď už není místo pro mnohé nadané děti ani na středních školách.
Všechno o podpoře vzdělání jsou jen řeči. Hodně dětí potřebuje hodně učitelů, nebo nějaké nové zázračné metody vyučování. Ať je to jakkoli, bude to stát peníze. Rozpočet pracuje s konečnými čísly. Ty peníze je třeba vzít jinde. Co třeba ubrat na nesmyslné podpoře různých škodlivých biopaliv a dalších nesmyslů? To by nám vzdělanost kvetla.
