Příliš nepřekvapuje, že chorvatský prezident Zoran Milanović vymýšlí způsoby, jak blokovat hladký vstup Finska a Švédsko do NATO. Výroky prezidenta, přinejmenším od vyostření situace na podzim 2021, působí dojmem, že mu je napsali v Kremlu, protože Milanović v zásadě opakuje ruské názory.
Pro nás to není nic nového, z Hradu, respektive z Lán, jsme zvyklí na něco podobného, ovšem Miloš Zeman se od invaze lépe maskuje. Zatímco Zeman se najednou zdobí stužkou v ukrajinských barvách a už ne svatojiřskou stuhou, z Milanovićových výroků by neznalý pozorovatel musel mít dojem, že viníkem všeho je Ukrajina.
Záminka pro blokování rozšíření je dost chatrná. Podle prezidenta by Záhřeb měl uplatňovat právo veta do doby, než bude v sousední Bosně schválena kontroverzní volební reforma. Bosenští Chorvaté usilují o změnu volebního zákona, která by jim usnadnila zvolení jejich zástupců do vedoucích funkcí. Co to má společného s rozšířením NATO, je záhada.
Předně je třeba říci, že Milanovićova role jako prezidenta je převážně ceremoniální, ačkoli velí ozbrojeným silám a hraje určitou roli v zahraniční politice Chorvatska. Na Bloomberg.com k věci citují chorvatského ministra zahraničí Grlice Radmana, který jasně řekl, že chorvatský parlament podpoří rozšíření NATO prostou většinou a velvyslanec země v NATO, po konzultaci s Milanovićem, „učiní jediné rozumné rozhodnutí“. Prezident to zjevně ví, protože o žádosti obou zemí o členství bude rozhodovat Severoatlantická rada, která se skládá z velvyslanců 28 členských států. Milanović nemůže přinutit chorvatského velvyslance, aby sdílel jeho názor. Tolik k faktické stránce věci. Pak je tady rovina propagandy.
Že bude prezident ohledně věcí, které se týkají vztahu k Rusku (což se rozšíření NATO na severu jasně týká) potížista, bylo patrné brzo. Už v prosinci 2021 Milanović kritizoval návštěvu svého premiéra Plenkoviće na Ukrajině. To bylo ještě před ruskou invazí, ale již v době, kdy bylo kvůli shromažďování ruských vojsk na ukrajinských hranicích pod záminkou cvičení jasné, že se nejspíš k něčemu schyluje. Cestu premiéra tehdy označil za „obyčejné šarlatánství“.
„S Ukrajinou soucítím, ale nemám odpor k Rusku. Je to poněkud nepohodlná pozice. Na hranicích s Ukrajinou je však 100 000 ruských vojáků, není jasné, co bude zítra,“ řekl Milanovič novinářům. Americkým zpravodajským službám to jasné bylo, jen jim po debaklu se zbraněmi hromadného ničení v Iráku, které se tam v potřebné míře nenašly, leckdo nevěří. Přitom by měl, protože od té doby si dávají pozor. Přinejmenším už ta koncentrace vojsk vyvolávala napětí a Rusové byli – na základě mnoha zkušeností z minulosti – podezříváni z dalšího lhaní, což se stoprocentně ověřilo.
Prezident tehdy ještě pokračoval: „Co znamená tento projev nekonečné lásky? Protože Plenković uteče do Bruselu, když to zhoustne, ale chorvatští vojáci ne. Ani američtí.“ A přidal ještě obvyklou mlhu: „Mám sympatii a empatii, ale situace je mnohem komplexnější.“ To se dá říct vždycky, protože všechno na světě je komplexnější. Plán Barbarossa v roce 1941 můžeme také posuzovat „komplexněji“. Stalin byl gauner a jeho režim zločinný, sám se zjevně chystal do Evropy vtáhnout, až bude příležitost, jenže to ještě není důvod považovat bombardování SSSR Hitlerem za banální záležitost.
Milanovič také vytáhl obvyklý propagandistický arsenál. Dne 25. ledna 2022 přišel s tím, že Ukrajina se jako člen NATO nehodí a že je zkorumpovaná. Rusko si podle něj zaslouží, aby mu byla poskytnuta cesta k uspokojení jeho bezpečnostních požadavků. Revoluci na ukrajinském Majdanu v roce 2014 označil za „státní převrat“, což je rétorika Kremlu. Ruská provládní média byla pochopitelně nadšena, jak jinak, a sdělila, že jde o známku rozkolu v řadách EU a NATO. A těšila se na to, jak další vedoucí představitelé EU budou s těmito potěšitelnými postoji následovat.
Chorvatský premiér Plenković komentoval výroky prezidenta tak, že si nejdřív myslel, že je řekl „nějaký ruský úředník“, a Ukrajině se omluvil. Milanović se nenechal zviklat a o premiérovi vlastní země řekl, že se „chová jako agent Ukrajiny“. Dne 1. března 2022, tedy už po invazi, přidal Milanović další položku a prohlásil: „Je třeba se obávat, když Ukrajina vyhrožuje použitím jaderných zbraní, nebo když Rusko vyhrožuje použitím jaderných zbraní.“ Ukrajina sice nemůže vyhrožovat zbraněmi, které nemá (zřekla se jich výměnou za ujištění o uznání své suverenity a hranic na základě Budapešťského memoranda), ale proč ji nepostavit na stejnou úroveň s Ruskem, které jich má dost na likvidaci celé planety. Ještě chybí obvinění Ukrajiny z nacismu, ale to by s ohledem na chorvatskou historii působilo snad přece jen bizarně.
Milanović ovšem nevidí viníka všeho jen na straně Ukrajiny a své vlastní vlády, to ne. Špatně se podle něj chovají i Britové.
Dne 1. února 2022, kdy byl britský ministr obrany Ben Wallace v Záhřebu na schůzce se svým chorvatským protějškem Mariem Banožićem, aby projednali bezpečnostní situaci způsobenou krizí kvůli Ukrajině, Milanović novinářům řekl, že si myslí, že Británie „uvádí Ukrajinu v omyl, podněcuje ji a drží ji jako rukojmí ve vztahu mezi Londýnem, který se stal mocností druhého řádu, a Washingtonem“. Také dospěl k názoru, že Ukrajina „nebude šťastná, pokud bude poslouchat Londýn“ a Evropská unie se nemůže těšit stabilitě bez urovnání vztahů s Ruskem.
Když už se tak někdo rozhodne, že bude přihrávat Moskvě, následuje nevyhnutelně ztráta vkusu. Na dotaz novinářů ohledně masakru v Buči Milanović odpověděl: „To je daleko, o tom nic nevím. Rusové se stáhli. Co se tam našlo, kdo to našel, z chorvatské zkušenosti, na to se mě neptejte, na to si dejte pozor.“ Také novinářům objasnil, že Ukrajina není demokratický stát, „jinak by (už) začali jednat s EU nebo měli nějaký status“. Že revoluce na Majdanu vypukla proto, že ruská loutka prezident Viktor Janukovyč chtěl na poslední chvíli na nátlak Putina na podzim 2013 odstoupit od asociační dohody s EU, zapomněl. Na Ukrajině proběhly od té doby několikeré demokratické volby, zatímco v Rusku ani jedny. Potěmkinovské divadlo, které se v Rusku rituálně podle litery ústavy pořád ještě z nějaké setrvačnosti odehrává, nemá s volbami nic společného.
Takže nakonec jsme dospěli k tomu, že Milanović chce blokovat vstup Finska a Švédska do NATO, šíří názory téměř totožné s rétorikou Kremlu, ovšem fakticky na věci nemůže nic změnit.
Jaké jsou motivy lidí, kteří se „vciťují“ do režimu Vladimira Putina a hlásají těžko maskovanou nevraživost k Ukrajině, je případ od případu různé. Někdo je agent v užším slova smyslu, protože je placen, vydírán nebo přímo nějak motivován z Moskvy. V někom působí jakési slovanské resentimenty (Ukrajinci jsou pak z tohoto pohledu zlobiví Slované) a prostě si nemůže pomoci. Jen málokdo, kdo stojí na straně Ruska, to řekne přímo. Většinou se to dělá vnášením zmatku, vyprávěnkami o tom, jak je všechno „komplexnější“, jak se nemá harašit zbraněmi, že je třeba respektovat obavy a zájmy Ruska, že protivníci Ruska nejsou svatí a tak dále. Ani není třeba, aby tomu doma a ve světě někdo věřil. Dost se vykoná už tím, že ruská propaganda má materiál, který může prezentovat doma a tam posilovat pozici vládců. Lepší něco než nic, v celé té bídě neúspěšné a málo bleskové války na Ukrajině.