Před sto lety, v pátek 28. září 1923, byl v pardubickém krematoriu uskutečněn první obřad, během něhož byly zpopelněny ostatky paní Marie Řezáčové. Jeho budova nás ani po staletí nepřestává překvapovat ojedinělou podobou. Vypadá jako perníková chaloupka nebo sídlo pohanského boha se slovanskými kořeny. Krematorium navrhl architekt Pavel Janák, když uspěl v soutěži v konkurenci osmi desítek účastníků. Chtěl vytvořit vzor stavby nového typu, jakéhosi „chrámu smrti“, v němž probíhá rozloučení s drahými zesnulými, ale také proměna jejich fyzické podstaty pomocí spalovacích pecí na hrstku popela, jenž se následně uloží do urny nebo rozptýlí. Předtím Češi nic takového neměli: liberecké krematorium je sice starší, z roku 1917, ale postavili je Němci, což se u nás jaksi nepočítá…

Pavel Janák vymyslel prapodivnou architekturu vycházející z kubismu, jenž po vzniku samostatného Československa zmutoval přes obloučkové variace až do takzvaného národního slohu. Ten měl mladou státnost stvrzovat při ztvárňování oficiálních budov. Nakonec, bohudík, krátce nato vyhrál střízlivý funkcionalismus mnohem příznivěji odrážející ducha moderní doby. I proto, že krematorium zůstalo v tomto ohledu osamocené, vskutku jediné svého druhu, je přísně chráněnou národní kulturní památkou, jako je Pražský hrad nebo Santiniho kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. Kultovní status však získalo až poté, co se v něm odehrály klíčové scény filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol. Právě v pardubickém krematoriu pracoval šílený Karel Kopfrkingl a nechával svoje nejbližší projít očistou plamene, aby zahladil stopy vraždění. Chrám smrti má sice sto let, ale pořád dobře slouží.