Ve čtvrtek 15. března jsme si připomínali 79. výročí obsazení okleštěného Československa nacistickým Německem. Letos, symbolicky v tento den, přerušili výuku a protestovali studenti více než tří set škol po celé republice proti ohrožování svobody a demokracie v naší zemi. Poslední dobou se natolik množí indicie, že současná politická reprezentace ohrožuje polistopadový vývoj, a tudíž jsou obavy studentů zcela opodstatněné. K moci se dostali lidé, kteří se vynořují z dávných rudých bažin a populisté, kteří jsou ochotni riskovat budoucnost země pro svoje osobní zájmy a zřejmě i zájmy jiných zemí. Principy a hodnoty liberální demokracie napadají nejen političtí příštipkáři současných mocných, ale i lidé, kteří byli po roce 89 hybateli společenských změn. Teprve po téměř třiceti letech tak ukazují svoji skutečnou lidskou tvář a hodnotové ukotvení. Lze u nich sledovat inklinaci k čemusi ještě horšímu, než co americký filozof indického původu Zakaríja nazval neliberální demokracií.

Současná doba je charakterizována množstvím útoků na liberální demokracii. Je jí vytýkána neakceschopnost, úpadek konzervativních hodnot, prosazování nesmyslných sociálně inženýrských projektů atd. Pokud si někdo myslí, že liberální demokracie začíná být překonaným společenským systémem, určitě bude zajímavé podívat se do nepříliš vzdálené minulosti – druhé poloviny minulého století. Po druhé světové válce Sovětský svaz výrazně rozšířil svůj mocenský vliv na velkou část střední Evropy. Stalinská hesla hrdě hlásala: „S rudou Čínou je nás miliarda“ a na troskách rozpadlých koloniálních impérií se vznikající státy většinou uchylovaly k totalitnímu stylu vlády, nebo k různým socialisticky zabarveným polodiktaturám. Vzorem pro tyto země byl Sovětský svaz a rudá Čína. V jistém smyslu se částečně obdiv k těmto zemím vrací až na to, že Sovětský svaz nahradilo Rusko. Teprve teď si řada českých politiků myslí, že se naplňují slova Nikity Chruščova z roku 1956 na adresu liberálních demokracií: „Ať se vám to líbí, nebo ne, dějiny jsou na naší straně. My vás pohřbíme.“ V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dokonce vše nasvědčovalo tomu, že Chruščov má pravdu.

V klíčových liberálních demokraciích se ideovými ohnisky odporu proti „prohnilému“ kapitalistickému systému staly univerzity. Stačí z mnohých zmínit Cambridge, Sorbonnu, Barkeley. Studenti pročítali Maovu „Rudou knihu“, pokoje na kolejích zdobily plakáty Che Guevary. Obdiv k levicovým myšlenkám záhy přerostl v mohutné nepokoje, při nichž nechyběli násilí, zranění a mrtví. Osud liberálních demokracií se zdál být zpečetěn. V roce 1970 ve světě existovalo 130 států, z nichž pouze ve 30 vládla liberální demokracie. Převážně se jednalo o státy západní a severozápadní Evropy a severní Ameriky. Hlavní mocenská opora liberálních demokracií – USA navíc v polovině sedmdesátých let dostávala jednu ránu za druhou. Stačí zmínit traumatickou porážku ve Vietnamu a ovládnutí sousedních zemí Laosu a Kambodže komunisty, vyhlášení výjimečného stavu Indírou Gándhíovou v Indii.

Podle politologů ostrůvky liberální demokracie zachránily jaderné zbraně. Početně neměly svobodné země šanci náporu nepřátel v čele s Varšavským paktem odolat. Klíčovou roli sehrála doktrína Vzájemně zaručeného sebezničení MAD, podle které NATO i v případě konvenčního útoku použije jaderné zbraně. Ještě kolem roku 1975 se přesto zdálo, že vítězným světovým politickým systémem bude socialismus.

Ve druhé polovině sedmdesátých let však postupně dochází ke změně. Rozdíl mezi životní úrovní lidí v liberálních zemích a zejména komunistických totalitách byl už natolik markantní, že se to nedalo přehlížet. Obrovskou roli začínala hrát i naprostá technologická převaha Západu. V osmdesátých letech už bylo jasné, že plné obchody a supermarkety mají větší sílu, než desetiletí trvající komunistické vymývání mozků, slibování budoucího ráje na zemi a prázdné regály obchodů. Přechod řady zemí na systém liberální demokracie se začátkem devadesátých let odehrával téměř dominovým efektem.

Dnes prožíváme období napadání a podkopávání principů liberální demokracie. Problémy s tím mají prakticky všechny země. Riskantní je však situace tam, kde základní hodnoty svobody a demokracie nejsou dlouhodobě společensky ukotveny. K těmto regionům patří i část střední Evropy, která byla před rokem 89 ve sféře vlivu Sovětského svazu. Sem patří i naše země. Jenom otevřená společnost je schopna pružně reagovat na omyly a nové výzvy. Naopak totalitní a polototalitní systémy jsou zdánlivě akceschopné, vnitřně uspořádané a směřují k zářné budoucnosti. Jenže realita je jiná. Tahle iluze nám byla vnucována po roce 48. Přesto skutečný výsledek každý viděl.

V následujících letech se bude i u nás rozhodovat o tom, ke které části světa budeme patřit. V roce 89 jsme dostali šanci na reparát roku 48. S ohledem na rychlý vývoj ve světě je velmi pravděpodobné, že to možná byla šance poslední. Jestli jsou chudáčkové studenti, kteří se obávají o svoji budoucnost, nebo Zeman, který si užívá svoje poslední politické vítězství, je otázkou. Určitě nejsou chudáčky studenti, kteří mají život před sebou a chtějí svobodu a demokracii. Ty skutečné chudáčky z nich však svojí neodpovědností a vrtochy může Zeman, Babiš, Okamura a komunisté udělat. Proto se mladá generace musí těmto lidem bránit. A zodpovědná část starších ročníků by jim měla pomoci.

Právě v této době je nutné bránit nezávislou žurnalistiku. Předplaťte si Revue FORUM ZDE. Děkujeme!