Je to velké a složité téma: Co všechno by nás měli naučit ve škole a v čem tato vzdělávací instituce totálně selhává, protože je přece nad veškeré pochybnosti jasné, že by to učit měla a ona to asi neučí, poněvadž v tom mladá generace selhává. Do této zapeklité debaty, do které jistě každý rád přispěje svým názorem opřeným o vlastní zkušenost, se aktuálně zapojily i komunistické Haló noviny. Mladí lidé prý neumějí nadepsat obálku. Proboha, co je to v těch školách učí, zvolaly by pobouřeně naše babičky. Stojí tahle dovednost opravdu za pozornost? Nejsou daleko důležitější věci, které by bylo fajn ve školách učit?
Školy a učitelé jsou častým otloukánkem, kterým se neustále vyčítá, že do dětí valí spoustu neužitečných vědomostí a pouček, ale to skutečně podstatné, užitečné a v životě uplatnitelné opomíjejí. Na tuhle vlnu kritiky je velmi snadné naskočit. Seznam znalostí zatěžujících paměť, které se ve školách učí a které dotyčný už nikdy později ve svém životě nevyužil, má po ruce každý (hned si například vzpomenu na ono: -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ečný/ičný, -ový, -istý, -ičelý, které si snad už budu pamatovat jako básničku až do smrti, ale nikdy mně to k ničemu nebylo).
Je pravda, že vzdělávací systém tomu nezřídka nahrává a snadným terčem v této oblasti se někdy stává vlastní přičiněním, zvlášť když se na různých zbytných znalostech bazíruje ve všemožných testech a zkouškách, ovšem mnohdy jsou v tom školy nevinně a je jim předhazováno něco, co zase takový problém není a nad čím je nejlepší mávnout rukou. V Haló novinách se jim například tak trochu vytýká, že se v nich pravděpodobně neučí, jak nadepsat obálku.
„Byla jsem na poště a ještě jsem si u tamního stolku zpevňovala izolepou svou zásilku – větší obálku s obsahem tiskovin. U stolečku jsem neseděla sama, společnost mi dělali dva mladí muži. Tipuji, že jeden mohl být pětadvacetiletý, druhý o něco starší. Oba byli, jak jinak, vybaveni mobilními telefony, do kterých se soustředěně dívali. Jenže tu a tam otáčeli zrak i mně pod ruce. Jak jsem vzápětí zjistila, zajímalo je, jak a kde se na obálce píše adresát a odesílatel,“ popisuje ve svém článku s názvem Umění napsat obálku Monika Hoření.
Následně redaktorka Haló novin poutavě líčí, jak oběma mužům – jednomu po druhém – vysvětlila, jak se obálka nadepisuje, přičemž využila svoji učitelskou praxi, kdy deset let působila ve středním školství. Nakonec vše dobře dopadlo: „Po další krátké lekci jsme se nakonec všichni tři od srdce zasmáli. Však tito dva mladíci jsou dětmi digitální doby, jsou zběhlí v elektronice, kterou ovládají bravurně, a zprávy posílají sice poštou, ale tou elektronickou. Zřejmě se už ve škole v žádném předmětu neseznámili s touto jednoduchou, ale potřebnou dovedností. Učili se, či neučili? Na můj dotaz odpověděli mlhavě,“ dodává Hoření.
Jednoduchá a základní dovednost
Popravdě už si také nevybavuji, jestli jsme se ve škole vyplňovat adresáta a odesilatele učili. Přijde mi, že jde o dovednost, kterou člověk nejčastěji odkouká doma, případně si ji vyzkouší s rodiči, když se nějaký svůj první důležitý dopis chystá odeslat.
Těžko říct, co se skrývá za příběhem dvou mladíků, který se zmiňuje v Haló novinách, jestli třeba tohle štěstí neměli, anebo jim domů zkrátka žádné dopisy nechodily, případně se o ně nikdy nezajímali. Nakonec jde o tak jednoduchou a základní dovednost, že ji není nutné nijak složitě nacvičovat.
A zároveň, pokud oba mladí muži měli v rukou mobilní telefony, nebylo nic snazšího než si vyplněnou dopisní obálku „vygooglit“ a neobtěžovat s tím chudáka redaktorku Haló novin, která pak kvůli tomu nebude v noci spát, napíše o tom článek do svého levicového listu a hlavně naznačí selhání na straně škol a vzdělávacího systém, protože v tomto případě zřejmě pochybil.
Trochu odvážná a kacířská myšlenka
Tak totiž článek Moniky Hoření končí: „Nevím, jak vypadají současné školní osnovy na základních školách. Přimlouvala bych se za to, aby se děti třeba v českém jazyce nebo občanské nauce (ostatně je lhostejné, v jakém předmětu) naučily psát nejen dopisy, ale i obálky. Třeba i vyplnit složenku se ještě může hodit. My jsme si také, jako žáčci, zkoušeli, jak správně telefonovat, a byla u toho vždycky velká legrace. Ano, i tato dovednost by mnoha současníkům prospěla. Ale možná se mýlím, i zde škola plní své poslání a tito dva mladí Pražané zrovna na tuto látku prostě jen ve škole chyběli…“
Hoření správně odhaduje, že problém může být i v něčem trochu jiném než v tom, že se nadepisování obálek neučí ve škole. Přesto si dovolme trochu odvážnou a kacířskou myšlenku: ono by se to opravdu ve školách učit nemuselo. Důležité je, abyste si uměli poradit v různých situacích, a to ne tím stylem, že pokukujete po Monice Hoření tak dlouho, až vám tedy nakonec dá učitelský výklad o tom, jak se obálka nadepisuje.
Vést děti a mladé lidi k tomu, jak řešit různé problémy a situace, do kterých se dříve či později mohou dostat, a naučit je dovednosti s tím spojené, by byla určitě docela užitečná věc, v níž má škola pořád značné mezery. Přitom takových záležitostí je spoustu a týkají se velkého množství oblastí – od zvládání stresu a psychických problémů, přes různé situace ve vztazích, až po nakládání s penězi, daně či exekuce a mnoho dalších. Něco z toho už do našeho vzdělávacího systému proniká, ale zdaleka ne všechno a pořád dost pomalu. A hlavně jde o to se tím zabývat prakticky a ne jenom o tom mluvit a teoretizovat.
A umění psaní obálek? To si nějaké zvláštní vyzdvihování nezaslouží, protože se postupně stává přežitkem, a doufejme, že i pro oficiální a úřední korespondenci ho bude potřeba stále méně a méně. Takže zůstane jen záležitostí těch, kteří si z nějakého rozmaru, pro radost nebo z nostalgie budou chtít napsat a někomu poslat ručně psaný dopis či pohled. Teď před Vánoci si na to pořád ještě dost lidí vzpomene, byť už ani to není, co bývalo.
