Boj s rasismem se kvůli událostem ve Spojených státech posunul do roviny mimořádného kýče, a to vskutku planetárního formátu. Tragická smrt černocha George Floyda, kterému policista Derek Chauvin za přihlížení kolegů klečel devět minut na krku, si jistě zasluhuje veřejnou debatu a snahu o systémovou nápravu. Ale dnešní běh událostí se již zcela vymyká racionalitě. Masové demonstrace jsou nesmyslné, trapné a destruktivní. A nápady na omezování rozpočtu policie jsou zcela absurdní a nebezpečné.

Amerika si jistě musí vyřešit své problémy, které přitom ale vůbec nejsou našimi problémy. Máme jiné a ty jsou minimálně stejně vážné. Kupříkladu ohrožení právního státu ze strany vládnoucího oligarchy. Nebo likvidace západní orientace naší zahraniční politiky a její přesměrování na autoritářský a necivilizovaný východ.

Když se dnešní boj proti rasismu aplikuje na pomník britského premiéra Winstona Churchilla, tak je to projevem naprosté ubohosti. Nápisy, které mají udělat z Churchilla rasistu, navozují v kontextu konfliktu o pomník maršála Koněva či v kontextu s bořením pomníků konfederačních generálů na jihu Spojených států otázku, zda tu není i Churchillova socha rovněž v ohrožení. Její odstranění by se jistě líbilo jak stalinsky orientovaným komunistům moskevského stylu, tak i novým progresivním komunistům, kteří mají své soudruhy i v Americe.

Winston Churchill je autorem desítek či spíše stovek snadno zapamatovatelných výroků. Některé jsou geniální, výstižné či vtipné, jiné jsou drzé, cynické a některé i nechutné. Měl dar slova a zacházel s ním občas i nezodpovědně. Jindy ho ale použil k tomu, že motivoval celé národy k obraně svobody, a to i ve chvílích, kdy si mnozí mysleli, že je věc ztracená. Byl to strhující řečník, který porazil Hitlera. To hlavní prostě je, že se dokázal postavit kolosálnímu zlu. A nešlo jen o slova, nýbrž o činy. O dokonalé chápání geopolitické i vojenské strategie.

Byl to lev, který pomohl zardousit nacistickou říši zla a nakonec jasně pojmenoval i zlo komunistické. Vyhrál nad Hitlerem a nakonec zatopil i Stalinovi. Debata o tom, zda byl rasista, není vůbec tématem vážné veřejné debaty. Rasismus byl mimochodem před zveřejněním gigantického rozsahu holokaustu i v lepší společnosti mnohem běžnějším jevem. Tím není řečeno, že byl rasismus někdy nevinný. Ale v Evropě měl spíše slovní charakter, zvláště u příslušníků generace, kterou formovalo prostředí konce 19. století. (V koloniích to bylo, pravda, mnohem horší.) Některé Churchillovy výroky měly navíc smysl spíše černého humoru či cynické provokace, než že by vyjadřovaly jeho světonázor.

Přestaňme řešit rasismus Winstona Churchilla. Máme tu totiž rasismus Tomia Okamury. Na rozdíl od Churchilla nejde bohužel o sochu, ale o místopředsedu Poslanecké sněmovny. To je náš problém. Ne Churchill. Navíc nás chce na rozdíl od Churchillova odkazu nasměrovat do Ruska. A to by nás skutečně zničilo.