HISTORIE / Jedenáct mužů čeká na prašném poli v ostrém srpnovém slunci roku 1979 v Kurdistánu v severozápadní části Íránu na svou smrt. Mají zavázané oči, do tváře svým katům nevidí a nevědí, kdy přesně jejich poslední okamžik nastane. „Střílejte!“ protne ovzduší přísný hlas velitele popravčí čety a do těl odsouzenců se začnou zavrtávat střely. Než stihnou zasáhnout všechny, pohotový fotograf stiskne spoušť. Ke svému snímku se však dlouhá léta raději nebude chtít znát. 

Írán se ještě v té době otřásal po revoluci, která teprve před několika měsíci, v únoru roku 1979, přinesla pád vládnoucí dynastie Pahlaví a celého íránského císařství. Moci v nově založené Íránské islámské republice se pevně chopili islámští šíitští fundamentalisté v čele s ájatolláhem Rúholláhem Chomejním, zemi opanoval teror a strach.

Každý skutečný i domnělý nepřítel islámské revoluce musel být umlčen, počty mrtvých „kontrarevolucionářů“ během té bouřlivé porevoluční doby šplhaly do tisíců. Pronásledování, útlak a represe na sobě silně pocítili i Kurdové, etnická a náboženská menšina v Íránu, která marně doufala ve vydobytí autonomie.

Tvrdá ruka proti Kurdům

„Tito rozvraceči jsou nevěřící. Jsou mezi nevěřícími v Kurdistánu a na dalších místech. Vláda s nimi musí zacházet tvrdě, četnictvo s nimi musí zacházet tvrdě, armáda s nimi musí zacházet tvrdě. Chceme splnit Boží příkaz a splníme ho,“ prohlásil o nich Chomejní ve svém neblaze známém projevu, který vešel do dějin jako „fatva džihádu“. Posvětil tak rozsáhlé operace proti kurdským povstalcům, masakry civilistů i hromadné popravy.

Dále čtěte

Objednejte si plakát Putinův zlý sen a ukažte všem, jak bude vypadat rozdělené Rusko

Chcete si doma pověsit opravdu vydařený plakát? Chcete mít něco, čím vyjádříte svůj názor? Tak právě pro vás je tu…

Jedna z nich se 27. srpna roku 1979, tedy před 45 lety, odehrála na letišti v Sanandaji na severozápadě Íránu. Za trestný čin obchodování s lidmi, nošení střelných zbraní, vražd a podněcování nepokojů zde mělo být potrestáno jedenáct kurdských mužů. 

K jejich odsouzení k trestu nejvyššímu stačila přitom soudci pouhá půl hodina. Svědky procesu se stal i fotograf nejstaršího íránského deníku Ettela’at jménem Jahangir Razmi a jeho kolega, reportér Khalil Bahrami. „Deset spoutaných mužů sedělo na dřevěné lavici čelem k soudci Khalkhalimu. Jedenáctý muž byl zraněn, ležel na nosítkách… Nebyl předložen žádný důkaz, vše byly jen dohady,“ vzpomínal později reportér Bahrami. Souzení muži všechna obvinění odmítli, ale nebylo jim to nic platné. 

Íránští vojáci jim zavázali oči bílou páskou, odvedli je ven a postavili do řady před katy. Fotograf Jahangir Razmi stál jen kousek od popravčí čety, mířící zbraněmi na své nové cíle, a pořizoval jeden snímek za druhým. Jakmile utichl pláč odsouzenců i střelba a jejich těla zůstala ležet na poli v oblacích prachu, vojáci ještě pro jistotu každému z vězňů vpálili po jedné střele přímo do hlavy.

Mezi životem a smrtí

Ze zhruba sedmi desítek zhotovených fotografií si šéfredaktor listu Mohammed Heydari vybral tu, jež zachycuje okamžik, kdy ještě ne všichni popravčí stihli vystřelit, okamžik, o němž Sadžíd Rizvi z agentury United Press International (UPI) prohlásil: „Myslím, že jsem ještě nikdy nespatřil tak dojemnou fotografii. Je to snímek mezi životem a smrtí.“

Dále čtěte

Pomáhala jsi gestapu, vykřikla a vrazila ženě facku. Slavný snímek zachycuje moment poválečné odplaty

HISTORIE / Mladá belgická žena zahanbeně předstoupí před velitele tranzitního tábora v německém městě Dessau. Jedna z přítomných Francouzek, plná…

Snímek vyšel v odpoledních novinách po celé zemi s výjimkou Kurdistánu, kde by se stal silnou rozbuškou. Mezi čtenáři vzbudila krutá fotografie rozruch. Kdo ji pořídil, se však nedozvěděli. Šéfredaktor Heydari se rozhodl Razmiho jméno zatajit, aby jej uchránil před případnou mstou ze strany vlády.

Jeho prozíravost se vyplatila – už den po otištění fotografie na dveře redakce bouchali ozbrojení příslušníci Revolučních gard. Šéfredaktor jim odmítl dát negativ snímku, jméno fotografa neprozradil se slovy, že na sebe bere plnou zodpovědnost. Zdůraznil jim, že pokud ho zatknou, „dopady budou mnohem horší než otisknutí fotografie“. Nakonec agenti s prohlášením, že „noviny byly ohleduplné, když zveřejnily pouze tuto fotografii“, odešli. 

Za autory se prohlašovali jiní

Fotografa Razmiho sice vyslýchali, ale autorství snímku mu nepřisoudili. O fotografii mezitím projevila zájem agentura UPI a už za dva dny moment nemilosrdné popravy zneklidňoval čtenáře po celém světě, vydaly jej třeba The New York Times nebo The Daily Telegraph. 

Ke snímku se přihlásila celá řada fotografů, zatímco Razmi celá léta z obavy o svůj život mlčel. Neprozradil se, když fotografie na jaře roku 1980 získala prestižní Pulitzerovu cenu, která tak vůbec poprvé v historii byla udělena anonymnímu tvůrci. „Jde o pravděpodobně nejdůležitější fotografii roku 1979,“ rozhodla tehdy porota. „Není to jen snímek trvalé a nezapomenutelné kvality, ale má také sílu utvářet divákovo vnímání přesvědčivé mezinárodní krize.“

Nehlásil se k fotografii ani během irácko-íránské války, probíhající v letech 1980 až 1988, během níž ztratil sluch v pravém uchu. Otevřel si svůj fotografický ateliér, fotografoval lidi na zakázku, na konci 90. let se pak stal oficiálním fotografem prezidenta Mohammada Khatamiho.

Smutnou scénu na letišti v Sanandaji prý z hlavy po celá ta léta vymazat nedokázal. A tak, když jej jednoho dne v roce 2006 kontaktoval deník The Wall Street Journal, zda je právě on tím tajemným autorem slavné fotografie, konečně se přiznal. „Už není důvod se skrývat,“ řekl jim s úlevou.

Diváci mu tleskali vestoje

O rok později, v květnu roku 2007, Razmi po více než čtvrt století od ocenění snímku osobně převzal Pulitzerovu cenu, včetně odměny ve výši deseti tisíc dolarů.  „Je to moc krásný pocit,“ svěřil se během slavnostního večera v New Yorku, kde se jako jediný z laureátů dočkal ze strany publika ovací vestoje. Setkal se také s rodinami těch, kteří byli onoho srpnového dne roku 1979 zastřeleni. Jedna z žen poté uvedla: „Podívala jsem se na něj a neuměla se ovládnout. On byl poslední, kdo viděl mého bratra.“