Novinářka Saša Uhlová se rozhodla prozkoumat podmínky lidí žijících za velmi nízkou mzdu v náročných provozech. Téma bylo v České televizi spojeno rovněž s tématem minimální mzdy.
Otázkou je, jaký měl být výsledek tohoto experimentu podporovaného Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky, což je fond, který vznikl kvůli ohrožení svobody českých médií. Opravdu je u nás ohrožena svobodná diskuse na téma pracovních podmínek a vládou vynucené minimální mzdy?
Otázkou je, co má být smyslem tohoto rozsáhlého projektu. Přinejmenším ve třech případech Uhlová ukázala, že dochází k závažnému porušování pracovního práva, když mají zaměstnanci např. nedostatečné přestávky. To by měl však řešit inspektorát práce. Stěžovat si na to v dokumentárním cyklu je asi tak stejné jako stěžovat si, že řidiči často překračují povolenou rychlost a média o tom příliš neinformují.
Pracovní podmínky a zejména pak délka směn jsou přitom v některých případech spojitou nádobou právě s výší mzdy. Někdy jsou směny prodlužovány, aby nemusela klesnout mzda, jindy jsou naopak zvyšovány odměny, aby např. lékaři byli ochotni strpět delší směny.
Za vlády Petra Nečase byla ze zákona povinná minimální mzda držena ve výši 8000 korun. Ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová (TOP 09-S) ji sice byla ochotná v případě souhlasu podnikatelských svazů trochu zvýšit, ale premiér Nečas (ODS) byl ostře proti. Obdobně zůstávaly na nízkých úrovních také „zaručené mzdy“ (čili minimální mzdové tabulky pro jednotlivé skupiny zaměstnanců).
Stávající vláda však minimální mzdu postupně zvýšila až na 12 200 korun, což je úroveň, jaké dosáhne v lednu 2018. Zaměstnanci v některých oborech však budou mít nárok na mzdu ve výši minimálně 24 400 korun. Zaměstnavatelům se tak rapidně zvyšují celkové mzdové náklady za jednotlivé zaměstnance. Nejde jen o mzdu samotnou, ale rovněž vysoké odvody na sociální pojištění (čili na „sociální a zdravotní“). Pouze lidem se zdravotním postižením stoupla minimální mzda méně. Podle vlády kvůli tomu, aby nepřišli o práci.
Jaké možnosti pak zaměstnavatel má? Může si snížit zisk, ale pokud je zaměstnavatelem malý živnostník, nemusí mít prakticky žádný prostor pro snižování zisku, zvlášť při tak rychlém a výrazném zvyšování minimální mzdy včetně odvodů. Zbývá pak jedině propouštění. Je-li zaměstnavatelem naopak velký mezinárodní koncern, bude logicky zvažovat uzavření svých provozů v České republice. Čili opět propouštění.
Propouštění jako výsledek zvyšování přikázané minimální mzdy i minimálních mzdových tabulek vyplývá rovněž z ekonomické teorie, která se přitom od praxe liší pouze tím, že ekonomové předpokládají, že se všichni lidé (pracovníci, zaměstnavatelé, poskytovatelé úvěrů, zákazníci apod.) chovají racionálně. Stejný výsledek potvrdili také ekonomové v aktuálním rozsáhlém průzkumu dopadů zvyšování minimální mzdy v americkém městě Seattle.
Opatření se pochopitelně vždy nejvíce dotkne malých živnostníků jakožto zaměstnavatelů a nejrizikovějších skupin zaměstnanců z hlediska jejich možného uplatnění na trhu práce. Biti tak jsou nejméně kvalifikovaní lidé, čerství absolventi, popřípadě lidé, kterým zbývá už jen několik let do nároku na starobní důchod. V České republice už jsou propouštěním ohroženy jednotky procent zaměstnanců (tedy už statisíce), kterým byla z donucení zvýšena mzda. Zachraňuje je jen dočasně velmi dobrá kondice české ekonomiky.
Většina zaměstnavatelů však má snahu volit při zvyšování mzdových nákladů kombinaci řešení. Část zaměstnanců propustí (přičemž bohužel musí propustit i ty, kteří nejsou členy odborů a na zvyšování mzdy nijak netlačili) a zbývajícím zhorší pracovní podmínky nebo sníží bezpečnost práce. Zkrátka utáhnou pásek. Někteří z nich jsou přitom evidentně ochotní jít i za hranu zákona, jak „znovuobjevila“ Saša Uhlová.
Jak ale sama Uhlová říká, postiženi jsou zaměstnanci, kteří v podstatě nemají na výběr. Takže je stále lepší variantou přistoupit na horší podmínky a třeba je i zákonem umožnit, než být propuštěn. Otázkou je, zda chtěla Uhlová slyšet právě takový závěr ke svému experimentu.
