Miloš Zeman FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora
FOTO: Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora
To, že prezident Miloš Zeman se nakonec rozhodl jmenovat novou vládu jako celek i s kandidátem na ministra zahraničních věcí Janem Lipavským tento týden v pátek, je určitě velký úspěch premiéra Petra Fialy a vládní koalice jako takové. Především je třeba ocenit, že neustoupili, nezaváhali a trvali na složení kabinetu, které Fiala hlavě státu předložil. Na druhé straně je však nutné počítat s tím, že prezidentovy výhrady k Lipavskému stále trvají a vztahy prezidenta Zemana a nové vlády rozhodně nebudou harmonické. Na svůj aktuální ústupek Miloš Zeman jen tak nezapomene.
Když se podíváme na dvě volební období, kdy Miloš Zeman zastává post hlavy státu, je z nich naprosto zjevné, že systematicky a velmi usilovně a šikovně pracuje na tom, aby funkci prezidenta republiky posílil a zvýšil svůj vliv a manévrovací prostor na úkor ministerského předsedy. Využívá k tomu různé příležitosti a jednou z nich je například i jmenování ministrů.
Na tomto poli slavil nemalé úspěchy, když zabránil tomu, aby se členem vlády Andreje Babiše stal tehdejší europoslanec Miroslav Poche a později současný předseda sociální demokracie Michal Šmarda. Aktuálně ovšem Miloš Zeman narazil na novou vládní koalici, Petra Fialu a Jana Lipavského, kteří mu v tomto ohledu ustupovat nehodlali.
Tváří v tvář hrozbě kompetenční žaloby tak prezident Zeman sám ustoupil a souhlasil s tím, že Lipavského ministrem zahraničních věcí jmenuje. Vyhnul se tím pádem tomu, aby Ústavní soud do celé záležitosti vnesl světlo a jednou provždy ujasnil, do jaké míry může prezident do výběru nastupujících ministrů vstupovat.
Miloši Zemanovi se tak podařilo v této oblasti udržet jistou mlhu, která do budoucna jemu, ale především jeho nástupcům může pomoci dosáhnout většího vlivu, než by měli, kdyby jim Ústavní soud zásluhou kompetenční žaloby stanovil jasné mantinely, co můžou a co už ne. Stačí, když premiér Petr Fiala někdy v budoucnosti (nebo jeho následovníci) budou méně odhodláni sáhnout ke kompetenční žalobě a jít s prezidentem do konfliktu, než tomu bylo v tomto případě.
Lipavský jako ztělesnění Zemanovy porážky
Prezident tak dosáhl toho, že on nebo nějaká jiná příští hlava státu může i do budoucna zkoušet, jestli ministerský předseda není natolik slabý, že mu u něj projde to, co Zemanovi prošlo u Andreje Babiše s Miroslavem Pochem a Michalem Šmardou. Je to ale za cenu ústupku, který Miloš Zeman učinil s pirátským kandidátem na post ministra zahraničních věcí Lipavským, čímž uhnul z cesty, která vedla ke kompetenční žalobě.
Tento ústupek, respektive porážka, kterou nyní prezident Zeman utržil, tak ztělesňuje právě Jan Lipavský jako budoucí šéf naší diplomacie, na což by se měl nový ministr zahraničí připravit a už předem s tím počítat. Prezident mu rozhodně působení v této funkci usnadňovat nebude.
Velmi pravděpodobně se od výše zmíněného rovněž odvinou veškeré další vztahy prezidenta Miloše Zemana s vládou Petra Fialy, které zřejmě nebudou motivované ničím jiným než touhou po odvetě, a ta samozřejmě může nabýt různých podob.
Například to může být i maximální pomoc a podpora předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi, aby to byl právě on a nikdo jiný, kdo Zemana v prezidentské funkci vystřídá a kdo po něm převezme štafetu házení klacků pod nohy premiéru Fialovi a ministru zahraničních věcí Lipavskému.
Umetání cestičky svému nástupci
Pokud se prezidentovi Zemanovi nepodařilo prosadit si svou ve sporu o Jana Lipavského a znovu tak všem dokázat, že je silnou hlavou státu, která dovede ostatní politické aktéry přimět k tomu, aby dělali to, co si ona zamane, je jasné, že Miloš Zeman bude dál hledat příležitosti, jak tuhle svoji porážku napravit a jak ještě do konce svého funkčního období všem ukázat, kdo je rozhodujícím činitelem ve státě a kdo má poslední slovo.
Mandát prezidentu Zemanovi končí v březnu 2023. Do té doby může různými cestami okopávat vládě Petra Fialy kotníky a vyvoláváním všemožných konfliktů, především v zahraniční politice, testovat, jestli premiér Fiala, ministr zahraničí Lipavský či ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek mají stále tolik odhodlání mu čelit a vzdorovat, jako to vládní koalice předvedla nyní.
Zároveň se může stát, že Miloš Zeman minimálně stejnou pozornost začne věnovat také tomu, aby ho v prezidentském úřadě po příští volbě vystřídal jeho vlastní favorit, který bude tou největší pomstou premiérovi Petrovi Fialovi za to, že si na ministra zahraničních věcí dovolil prosadit Jana Lipavského, protože v přetlačované mezi prezidentem a vládou Zemana zastoupí a Fialovu kabinetu bude dál škodit místo něj. Rovněž s tímto scénářem by měla nová vláda počítat a nepodcenit ho.
