Andrej Babiš a Petr Kellner FOTO: profimedia.cz / ČTK
FOTO: profimedia.cz / ČTK
V pondělí ráno přišla šokující zpráva. Na Aljašce v sobotu zahynul ve zříceném vrtulníku při exkurzi k ledovci ve vzdálených horách nejbohatší český miliardář Petr Kellner. S nečekanou rázností se tu uzavřel jeden fascinující příběh a zůstává tu ovšem také několik vážných otázek.
Ještě jsme si nestačili uvědomit, co všechno tato zpráva znamená, neboť její tragický rozměr přirozeně strhává obrovskou pozornost i emoce. Až toto vzrušení opadne, přijde na řadu přemýšlení o tom, co Petr Kellner po sobě zanechal kromě obrovského majetku, který časopis Forbes odhaduje na 17,5 miliardy USD. Začínáme uvažovat, jaký to byl člověk a co přinesl dobrého i méně dobrého české společnosti.
Spolu s premiérem Andrejem Babišem stál Petr Kellner na absolutní špičce majetkových poměrů v České republice. Do značné míry se v posledních deseti letech bez nich obou neobešel žádný Čech, ač si to třeba neuvědomoval. U obou jsme měli každodenní kontakt s některou z jejich služeb, zboží či vlivu. Právě proto se vysloveně nabízí srovnání Petra Kellnera se současným premiérem.
Oba tu v posledních letech velmi tvrdě diktovali podmínky, ačkoli u Babiše jsme to cítili a stále cítíme až příliš hmatatelně, zatímco u Kellnera to většina lidí necítí skoro vůbec. Rozdíl mezi Kellnerem a Babišem spočíval v naprosto odlišné kultuře chování a v metodách uplatňování vlivu.
Podobní si byli v tom, že se oba nerozpakovali toho ovládat co nejvíce. Oba tudíž slouží jako učebnicový příklad postkomunistických oligarchů, u nichž je velikou otázkou legitimita prvotního vzestupu. Žádná z východních zemí se ovšem tomuto problému nevyhnula, protože koncentrace majetku v rukou úzké skupiny osob celkem logicky souvisí s procesem nezbytné demonopolizace státního vlastnictví a ukončení toho obludného řízení celé společnosti, které provozoval komunistický režim. Oligarchové na sebe převzali jen jistou část této obludnosti. Bylo mnohem lepší tu žít s pár oligarchy než pod absolutní kontrolou státu. Jen to má ovšem i své velké ale. Východní oligarchové se od většiny západních podnikatelů velice liší svými metodami a nepatřičným vlivem na rozhodování států, jelikož jsou se státem provázáni, a člověk jen těžko rozezná hranci soukromého a veřejného prostoru. To je dědictví totalitní diktatury a oligarchové k němu částečně patří. Jde o nepřiměřenou míru ovládání, což není ani trochu zpochybňování svobodné ekonomiky či posvátnosti soukromého majetku. Vliv na veřejné věci je prostě legitimním veřejným tématem.
U Andreje Babiše o jeho vlivu už všechno až příliš dobře víme. On nám svoji moc demonstroval okatě jako tatarský chán nebo arabský sultán. Rozhodl se ovládat věci denní potřeby a obstarávat takřka celý náš život. Chléb náš vezdejší, naše mléko, buřty a salámy, příměsi v našich pohonných hmotách v autech, naše noviny a pro ženy květiny, podprsenky a také děti na reprodukčních klinikách. A k tomu si posílá jako představitel státu do své soukromé firmy dotace z peněz českých i evropských daňových poplatníků. Jakoby celá společnost byla jen jeho soukromým majetkem a on se o nás stará jako moudrý otec. To je svět podle Babiše. V řetězci obstarávání našich potřeb chybí v případě Andreje Babiše už jen pohřební služby.
Svět podle Kellnera byl jiný. Většina lidí má jen mlhavou představu o jeho vlivu a moci. Kellner nikoho svým ovládáním v podstatě vůbec neobtěžoval. Jenom ho tiše realizoval. Když si spolu vyměníme elektronický signál, tak si můžeme být do značné míry jisti, že právě prochází optickými kabely PPF. Petr Kellner byl monopolním majitelem infrastruktury, na níž funguje naše komunikace. Jeho firma CETIN vlastní 20 milionů kilometrů metalického vedení a přes 42 660 kilometrů optických kabelů pro datové připojení. K tomu si nedávno koupil nejsledovanější televizi NOVA. Už takové spojení nese rizika pro svobodnou společnost, jakkoli nemůžeme doložit, že by ho Kellner viditelně zneužíval.
Babiš je viditelný jako pavián v zoo, zatímco Kellner byl takřka neviditelný. O jeho vlivu na prezidenta Miloše Zemana v zahraniční politice se sice vedou rozsáhlé spekulace, ale ve skutečnosti nemůžeme říci nic přesného. Je jen jisté, že zájem Petra Kellnera na dobrých vztazích České republiky s Ruskou federací a zejména s komunistickou Čínou Miloš Zeman uspokojoval skvěle. Mohl ale mít k tomu i jiné důvody, než by byla pravděpodobná podpora z Kellnerovy kapsy. Kupříkladu přímý penězovod z obou autoritářských států do Zemanových kampaní. Zeman se ale každopádně rád nechal svézt Kellnerovým Boeingem na cestě od svých čínských přátel.
Pak je tu neblahé financování Institutu Václava Klause a tím i dalšího ohniska proruské politiky. Jestli to dělal Kellner z úcty ke Klausovi, či spíše z lásky ke zlatým dolům na Uralu a Home Creditu v Číně, to těžko říci. Každopádně se Kellner zřejmě dobře odvděčil za to, že od Klausovy vlády kdysi získal základ svého majetku, Českou pojišťovnu. Každý se ke svým dobrodincům nechová s tak principiální loajalitou a letitou výdrží. Jen v tom pro české národní zájmy, k nimž patří zejména snaha o přiblížení svobodnému modernímu světu a nikoli zaostalým diktaturám, nebylo nic moc dobrého.
Srovnání Kellnera s Babišem vyznívá na oko velmi jednoduše. Babiš je barbarský buran s brutálními, agresívními a sprostými projevy. Chová se jako obsedantní podvodník, který musí stát či své soupeře obrat za každou cenu úplně vždycky, když to jde. A jestli má někdo štěstí, že je dolarovým miliardářem, tak přeci nemusí ukrást 50 milionů korun pro svoji luxusní farmu. Náš premiér v případě Čapího hnízda ale neoprávněnou dotaci využil a ještě do této machinace zatáhl své vlastní děti.
Nic tak stupidního by Petra Kellnera nikdy nenapadlo. Tento zásadní kulturní rozdíl vyjádřili pozorovatelé na twitteru přiléhavým příkladem: Zatímco Petr Kellner koupil své dceři bílého koně za čtvrt miliardy, tak Andrej Babiš udělal ze svého syna bílého koně pro padesát milionů.
Kellner měl prostě zcela jiný a mnohem inteligentnější styl, ačkoli se jeho knížecí projevy neobešly bez velkoleposti. Jako Lorenzo Medicejský rád podporoval různé umělce a měl vynikající sbírku výtvarných děl a zejména originálů uměleckých fotografií. Jednou jsem měl vzácnou příležitost se ho zeptat, proč si koupil zrovna Boeing. Petr Kellner jen tiše utrousil: „Co by si o mně v Moskvě mysleli, kdybych tam přiletěl Cessnou?“
Všichni, kdo s ním přišli do styku, konstatovali, že se jednalo o muže, který hodně sbíral informace, hodně přemýšlel a nepotřeboval toho moc říci. Když mu člověk nabízel rozhovor, tak to suše zavrhl slovy: nejlepší článek, žádný článek. Zato Babiš se neobejde bez toho, aby nám denně něco nesděloval. Při dramatickém rozdílu v rozhledu obou mužů je to prostě smůla. Daleko radši by se člověk dozvěděl, co si myslel Kellner než Babiš.
Petr Kellner po sobě zanechává dobrý dojem ve stylu chování i podnikání a nepochybně se účastnil obnovy volné ekonomiky. Podílel se také na podpoře konzervativního proudu myšlení, což mu získalo řadu sympatizantů, stejně jako to, že financoval hledání léku na rakovinu. Zároveň ale po sobě zanechává také velmi neblahé dědictví v účasti na přesměrování české politiky ze Západu na Východ.
Zároveň po sobě Petr Kellner také zanechává i velkou otázku, zda česká cesta ke svobodné ekonomice nemohla přeci jen proběhnout jinak, než je to všude na Východě obvyklé, totiž bez protekce u představitelů státu, která není dost dobře vysvětlitelná pouhou dobrotou. Kellner ale přeci jen základ svého majetku získal v privatizaci, která byla legitimní koncepcí převážně úspěšné státní politiky, ačkoli ohledně největší české pojišťovny zafungovala i viditelná státní protekce. Kellner pojišťovnu dostal. Zato Babiš si svůj Agrofert prostě vzal. Fingováním navýšení základního jmění s údajnými švýcarskými spolužáky došlo k vyvedení značného majetku z dosavadní slovenské státní firmy. To je symbolický rozdíl.
Jeden blízký Kellnerův spolupracovník vyprávěl, jak Kellner upozornil Babiše před volbami v roce 2013, že by se měl zbavit Agrofertu. Kellner to prý sdělil Babišovi s humorem: „Kdy mi to prodáš, když jdeš do politiky, Andreji?“ Babiše ale ani nenapadlo, že by měl dodržovat nějaká pravidla. Klidně dělal ministra financí a zároveň zůstal klíčovým hráčem v byznysu. Jakoby chtěl být ve fotbale rozhodčím i kapitánem jednoho mužstva zároveň. To je v kostce zlo, které se jmenuje konflikt zájmů a za něž se ve Francii chodí do vězení, jak poznamenal v rozhovoru pro FORUM 24 předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. A Češi si to nechali líbit. Takhle okatý konflikt zájmů u Kellnera nikdy nenajdeme. Spíš jen otázky na nepatřičnou monopolizaci a souběh rozhodujícího vlivu na státem regulovaných trzích.
Problém oligarchů ovšem vystihuje lidové rčení, že vrána vráně oči nevyklove. Když si společně nejmocnější a ambiciózní miliardáři rozdělí příliš velkou část státu, tak je okolnosti nutí vytvořit proti veřejnosti hradbu, za níž se odehrává vyjednávání, soupeření i dohody. Kellner jistě neměl žádnou velkou úctu k Babišovi a o své intelektuální převaze dobře věděl. Ale jejich soužití v České republice se nemohlo obejít bez dohod blízkých jakémusi kartelu. Babiš nechtěl, aby měl Kellner TV NOVA. Ale musel o tom mlčet. Kellner jistě nechtěl, aby měl Babiš takový vliv na celou společnost, jaký má. Moc toho ale proti tomu neudělal, a nebo o tom nevíme.
Člověka při pohledu na tyto giganty napadají ještě jiná zvířata, než jsou vrány. Tak jako lev není skunk, tak Kellner nebyl totéž co Babiš. Jen bychom se při jeho hodnocení neměli nechat unést iluzemi o konzervativních hodnotách. Ty mohou mít velmi rozmanitou podobu. Je velký rozdíl mezi konzervativci v Anglii či Americe a konzervativci v Rusku. Tuto záměnu ještě v Institutu Václava Klause neodhalili.
V každém případě, ať už si na tyto otázky odpovíme jakkoli, dozvěděli jsme se velmi smutnou zprávu o velkém neštěstí, které postihlo konkrétní jednu rodinu. Před takovou skutečností končí slova.
