V lednu přednesl Si Ťin-pching v Pekingu zásadní projev o čínském vztahu ke globalizaci a ke světu vůbec. Projev byl neveřejný, ale referoval o něm zeširoka čínský tisk. Podle něj spočívá podstata Siova projevu v konceptu tzv. dvojího vedení (liang-ke jin-tao): Čína by se měla v nové mezinárodní situaci ujmout „vedení“ procesu vytváření „spravedlivějšího a racionálnějšího nového světového řádu“ a nového uspořádání mezinárodní bezpečnosti.

[ctete]117478[/ctete]

Si Ťin-pchingův koncept „dvojího vedení“ představuje radikální obrat v čínských mezinárodně politických ambicích. Postupný růst těchto ambicí byl patrný přinejmenším od roku 2008, kdy svět zasáhla hluboká hospodářská recese, která se Číně z větší části vyhnula. Nástup prezidenta Si v letech 2012−2013 přinesl další nárůst asertivity čínské zahraniční politiky, vyjádřené intenzivnějším prosazováním čínských územních nároků ve Východočínském, a zvláště v Jihočínském moři, jakož i ambiciózní iniciativou Nové hedvábné stezky.

Teprve s nástupem prezidenta Trumpa a ústupem Spojených států od globalizace (demonstrovaného nejzřetelněji odstoupením USA od Transpacifického partnerství TPP) se prezident Si odhodlal explicitně formulovat (byť na formálně neveřejném zasedání) svou vizi Číny jako vůdce „nového světového pořádku“.

Ambiciózní zahraniční politika prezidenta Si Ťin-pchinga výrazně kontrastuje s opatrností na mezinárodním poli, k níž nabádal „architekt reforem“ Teng Siao-pching a kterou více méně respektovali všichni Siovi předchůdci. Na začátku Tengových reforem koncem sedmdesátých let byla Čína zdevastovaná politickými kampaněmi vrcholícími Velkým skokem a Kulturní revolucí. Hospodářství bylo v rozkladu. Armáda oplývala vysokými stavy, ale chabou výzbrojí; v roce 1979 nebyla v pohraniční válce schopná porazit ani početně mnohem slabší Vietnam. Globální ambice nebyly pro Čínu na pořadu dne. Po masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 se čínský režim navíc stal, byť jen dočasně, světovým páriou.

Pragmatický Teng formuloval tehdy tváří v tvář realitě politiku „skrývat svůj lesk a vyčkávat svého času“ (tchao-kuang jang-chuej). ČLR měla využívat mezinárodního systému volného obchodu garantovaného vojenskou silou USA (Pax Americana) k nerušenému hospodářskému růstu, aniž by se snažila výrazně zasahovat do globálního dění. Tato strategie se jí osvědčila; od devadesátých let registrovala země nevídaný hospodářský růst, který z ní nakonec učinil druhou (podle některých propočtů dokonce první) největší ekonomiku světa.

[ctete]113235[/ctete]

Se zlepšující se ekonomickou a vojenskou situací Číny začal prezident Chu Ťin-tchao (funkční období 2002−2012) mluvit o „mírovém rozvoji“ (che-pching fa-čan) a „mírovém vzestupu“ (che-pching ťüe-čchi). Tato změna v rétorice naznačovala vzrůstající sebevědomí čínského režimu. Zvláště po hospodářské krizi Západu v roce 2008 (která v očích čínského vedení ostře kontrastovala s jejich vlastními úspěchy, symbolizovanými pekingskou olympiádou v témže roce) započaly v ČLR diskuse, zda již nadešel čas přestat „skrývat svůj lesk“.

K prudké změně v čínské zahraniční politice došlo však až po nástupu Si Ťin-pchinga. ČLR v roce 2013 iniciovala založení Asijské investiční banky pro infrastrukturu jako implicitní konkurence Mezinárodního měnového fondu. Si Ťin-pching současně formuloval iniciativu Nové hedvábné stezky jakožto vágní vyjádření čínských globálních ambicí. Tato iniciativa představuje de facto alternativu k dosavadnímu modelu globalizace pod vedením Spojených států. Ve svých vedlejších projektech, jako je regionální sdružení 16+1, konkuruje současně i takovým uskupením, jako je Evropská unie. Dosavadní Pax Americana zjevně začal být Si Ťin-pchingovi těsný.

Důležitým faktorem teď již neskrývaných globálních ambicí Číny bylo zvolení Donalda Trumpa s jeho protekcionistickou a izolacionistickou agendou. Úmysl nahradit do sebe zahleděné USA na postu globálního lídra naznačil Si už několik dní před Trumpovou inaugurací v lednu na Světovém hospodářském fóru v Davosu, kam Si Ťin-pching zavítal letos vůbec poprvé. Podobnou rétoriku bylo možné slyšet i od čínské delegace na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru a ve stejném duchu se nesl i projev (pracovní zpráva) premiéra Li Kche-čchianga o stavu země na březnovém zasedání čínského parlamentu (Všečínské shromáždění lidových zástupců).

Oficiálně pak formuloval Si čínské ambice na globální vůdcovství právě v politice „Dvojího vedení“. Příslušný projev pronesl Si jako předseda Ústředního výboru pro národní bezpečnost (čung-jang kuo-ťia an-čchüan wej-jüan-chuej) na jeho zasedání v Pekingu 17. ledna. Informace z jednání tohoto tajuplného orgánu založeného v roce 2014 byly předtím publikovány pouze jednou. Předsedův projev navíc nebyl zveřejněn v plném znění, ale v komentované částečné parafrázi, což je běžná čínská praxe pro důležité, ale v zásadě experimentální projevy, která umožňuje dodatečné úpravy, pokud by byl projev někdy vydán oficiálně.

„Dvojí vedení“ je také možno vnímat v souvislosti s další inovací v oficiální rétorice, tzv. čínským řešením (čung-kuo fang-an). Na setkání k 95. výročí založení KS Číny loni v létě naznačil Si Ťin-pching, že „čínské řešení“, tedy čínský způsob fungování státu, se dá „poskytnout“ i ostatním zemím světa, aby vylepšily své vládní instituce. „Čínské řešení“ představuje analogický odklon od předchozího konceptu „čínského modelu“ (čung-kuo mo-š’) státní správy. „Čínský model“ byl totiž vždy čínskými komunisty prezentován jako vhodný pouze pro čínskou specifickou situaci, který se nedá „vyvážet“. Koncept „čínského řešení“ naznačuje, že Čína napříště považuje svůj politicko-ekonomický systém za univerzální model hodný následovaní a exportu.

Příznivce prezidenta Si na Pražském hradě i jinde ve společnosti jistě potěší, že integrální součástí jeho nového světového pořádku jsou i iniciativy 16+1 a Nová hedvábná stezka (OBOR), k nimž se ČR hrdě hlásí v rámci svého „restartu“ vztahů s Čínou. Úskalí paralelního členství států jako ČR v EU i 16+1, tedy dvou rozdílných pojetích globalizace a mezinárodní spolupráce vůbec, přitom názorně dokládá např. nedávné vyšetřování vlajkového projektu iniciativy 16+1, rychlovlaku z Bělehradu do Budapešti, orgány EU. Příslušné dohody o stavbě byly uzavřeny na vládní úrovni na summitu 16+1 v Rize koncem minulého roku. To však odporuje pravidlům EU, která vyžadují u velkých infrastrukturálních projektů veřejný tendr.

Český tisk upozornil nedávno na obdobnou snahu čínské strany protlačit do politických dohod před summitem 16+1 v Rize přiklepnutí zakázky na dostavbu Dukovan bez veřejné soutěže.

Podobné incidenty ilustrují na příkladech z každodenní praxe zásadní rozdíl v chápání mezinárodní spolupráce v euroatlantickém a „eurasijském“ prostoru: často až nadměrná regulace v EU prosazuje otevřenou hospodářskou soutěž, zatímco absence pravidel v iniciativách, jako je OBOR či 16+1, preferuje neprůhledné politické dohody za zavřenými dveřmi, nejlépe na vládní úrovni. Proti otevřenému, regulovanému kapitalismu v EU stojí etatistický, oligarchický státní kapitalismus v OBORu a 16+1. To je konec konců model, který vyhovuje i řadě českých „politických podnikatelů“ (včetně těch se sídlem v cizině).

Česká republika tak sedí v době razantního nástupu „čínského řešení“ na dvou židlích. Část politicko-podnikatelského prostředí ji tlačí ven z euroatlantického prostoru do eurasijského modelu globalizace. Pro českou veřejnost je důležité porozumět, co takový model konkrétně obnáší.

Převzato ze serveru sinopsis.cz