Itálie má jako první stát ze skupiny G7 memorandum o porozumění s Čínou. Dokument podepsaly čínská a italská vláda během evropského turné čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, které kromě Říma vedlo i do Francie a Monaka. Sílící vliv Číny vyvolává v Evropské unii čím dál větší potřebu sjednotit postoje vůči Pekingu. Právě s tím však ostře kontrastují kroky italské euroskeptické vlády.

Evropská komise ve svém memorandu z minulého týdne označila Čínu za „systémového rivala“.

V úterý v Paříži proběhlo setkání čínského generálního tajemníka, německé kancléřky Angely Merkelové, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a prezidenta Evropské komise Jean-Clauda Junckera.

Právě tento formát schůzky signalizuje ČLR, že EU je vyjednávání otevřená, ale na multilaterální úrovni, nikoli formou pokoutních bilaterálních vztahů.

„Vaše návštěva přichází v době, kdy se EU rozhoduje,“ řekl Macron Si Ťin-pchingovi před státní večeří v Paříži v pondělí večer. „Evropa musí být jednotná a držet koherentní strategii v dialogu, který právě s Čínou navazuje.“

Rozpolcená EU

Před návštěvou Siho média informovala o závěrech jednání mezi zástupci EU a Číny v Bruselu, jehož se účastnila jak šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová, tak i čínský ministr zahraničí Wang I.

Výsledky tohoto jednání se probíraly na současně probíhajícím summitu vrcholných představitelů členských států EU, spolu s materiálem, který týden předtím představila Evropská komise.

Dokument obsahuje deset bodů týkajících se doporučeného společného postupu zemí EU vůči ČLR. Důležité jsou zejména: požadavek na zajištění bezpečnosti při zavádění 5G technologií pro mobilní sítě a přísnější kontrola přímých zahraničních investic do zemí EU.

Evropská komise doporučuje užší spolupráci s Čínou v otázkách lidských práv, ochrany životního prostředí a boji proti změnám klimatu, ČLR však zároveň označuje za „ekonomického rivala usilujícího o vůdčí pozici v zavádění technologií a systémového rivala v prosazování alternativních modelů vlády“.

Server China Digital Times nedávno přinesl souhrn článků v amerických médiích, které si všímají „vnitřní rozpolcenosti EU“ ve vztahu k Číně. Např. Marcus Walker pro Wall Street Journal píše o rozpolcenosti „mezi jednotlivými státy i v jejich rámci“, když část Evropanů „vidí v Číně hlavně obchodní příležitosti, zatímco jiní na ni pohlížejí jako na možného budoucího hegemona usilujícího o přenastavení mezinárodního řádu“.

Konec „naivity“?

Francie a Německo vyzývají k zavedení opatření na ochranu evropských ekonomik proti Číně. Macron v pátek prohlásil, že éra evropské naivity vůči ČLR je pryč. Chudší členové EU jsou však připraveni otevřít své dveře čínským penězům – často mají k Pekingu vřelejší vztah než k Bruselu.

V postojích jednotlivých evropských zemí se zároveň odráží sílící rivalita mezi Čínou a Spojenými státy. USA tlačí na své spojence, primárně právě na Německo a Francii, aby se měli na pozoru před čínskými investicemi zejména v oblasti klíčové infrastruktury a technologií, které by mohly ohrozit bezpečnost západního společenství.

Čína se mezitím pokouší pod pláštíkem skupinových iniciativ (jako 16+1) uzavírat bilaterální dohody s jednotlivými členskými zeměmi. Narušit sílu EU jako celku se jí daří především prostřednictvím „chudších států východní Evropy a finančně zranitelné jižní Evropy“. I proto německý ministr zahraničí Heiko Maas před návštěvou prezidenta Si na pondělním jednání zástupců EU s Čínou vyzval, aby Evropa postupovala vůči Číně jednotněji.

Itálie se ale hodlá jako první ze samotného jádra EU otevřeně připojit k čínskému globálnímu projektu Pás a cesta, a to i přes silnou kritiku ze strany USA i samotné EU. Podle Financial Times jsou „nyní evropské státy znepokojeny tím, jak Peking – podobně jako jiné velmoci dříve v historii – využívá svůj rostoucí vliv k tomu, aby diktoval podmínky jak v obchodních záležitostech, tak v diplomacii“.

Střední Evropa? Snadná kořist

Také Valbona Zaneli pro The Diplomat píše, že rozpolcenost postojů vůči ČLR v jednotlivých evropských zemích se odvíjí hlavně od jejich ekonomické síly. Evropu lze podle něj v tomto ohledu rozdělit do tří zón – západ, východ a jih.

Tyto oblasti se liší svým bohatstvím, technologickou vyspělostí i fungováním institucí, na což čínští investoři reagují diverzifikací strategií, jak k jednotlivým zemím přistupovat. Zatímco v případě bohatších zemí se ČLR soustředí především na kapitálové investice, v okrajových zemích EU se pokouší o realizaci velkých projektů zaměřených na rozvoj infrastruktury.

Žádný takový velký infrastrukturální projekt se ovšem ve východoevropských zemích, které jsou již členy EU, nerealizoval, a ani zkušenosti s čínskými dopravními projekty na západním Balkáně nejsou příliš slavné. Neúnavná propagace mýtických čínských investic tak spadá spíše do oblasti externí propagandy než do ekonomické reality.

Ekonomická diplomacie tak spočívá převážně ve „vymývání mozků“ politické reprezentace i části veřejnosti. To je podle slov čínských ideologů v našem regionu jednodušší než v zemích západní Evropy:

„Z uvedených dat (o účinnosti čínské externí propagandy) je zřejmé, že ve srovnání s vyspělými státy Evropy a Ameriky představují rozvojové země skupinu nejvhodnější k „indoktrinaci“ (doslova: k vymývání mozků a získávání srdcí [si nao jing sin]). … Mezi běžné obyvatele západních zemí naše externí propaganda nepronikla, a byla dokonce tamějšími politiky dezinterpretována jako „čínská hrozba“. Proto musíme korigovat svůj přístup a zaměřit se na východ…“

Čísla, která Zaneli uvádí, odhalují pro mnohé překvapivou skutečnost, že nejvíc čínských financí proudí do těch nejbohatších států EU, kde se čínští investoři zajímají zejména o strategická aktiva.

V jižní Evropě, konkrétně právě v Itálii, se Číňané zaměřují na skupování velkých podniků, jako byla například firma Pirelli, kterou čínští investoři koupili už v roce 2015. Státy střední, východní a jihovýchodní Evropy se pak Čína snaží oddělit od zbytku EU v rámci platformy 16+1 sdružující postkomunistické země, a to jak členy, tak i nečleny EU.

Strategicky se jedná o důležitou oblast, kterou lze v budoucnu využít pro napojení EU na Čínou vybudovanou dopravní síť v rámci iniciativy Pás a cesta. Čínské investice zde však představují stále spíše zanedbatelné procento celkových čínských investic v rámci EU.

S Čínou za čínských podmínek

Memorandum o porozumění, které Itálie s Čínou podepsaly, je prvním významným krokem k přímému připojení členské země G7 k Pásu a cestě. Je také krokem jednoznačně poškozujícím snahy o jednotný postup Evropy vůči Číně, ale i snahy EU o transparentnost a vyšší standardy (environmentální, pracovně-právní aj.) projektů podél Pásu a cesty.

Návrh memoranda hovoří mimo jiné o investicích do infrastruktury a spolupráci v oblasti financí a ochrany životního prostředí. Pro italský tisk se prezident Si Ťin-pching zmínil mimo jiné o „spolupráci“ v sektorech, jako jsou „přístavy, lodní doprava, telekomunikace či farmacie“.

V souvislosti s tím se hovoří zejména o italském přístavu Terst, který by se podle mnohých mohl v budoucnu stát pověstnou (a dosti pohyblivou, prostoru a čase) „čínskou bránou do Evropy“.

Italští představitelé po podepsání memoranda očekávají „účast Pekingem zaštítěných konglomerací, jako je např. China Communications Construction Company, na státních zakázkách na budování infrastruktury v hodně stovek milionů EUR“.

Podle profesora Steva Tsanga z China Institute při londýnském SOASu má připojení Itálie k iniciativě Pás a cesta pro Čínu klíčový význam, neboť „bude ujištěním pro některé východoevropské členské země EU, které jsou nakloněny jednání s Čínou spíše za čínských podmínek než těch určených Evropskou unií“.

Lucrezia Poggetti z berlínského MERICSu navíc připomíná, že podpis memoranda Si Ťin-pchingovi poslouží jako pádný důkaz, že se Pás a cesta „těší dobré reputaci v Evropě i ve světě, a to i navzdory mezinárodní vlně odporu, která se proti ní v posledních letech začala zvedat“.

Text byl publikován na serveru Hlídacípes.org.