Když za dob Mao Ce-tunga padlo v Číně na někoho kritické oko jeho manželky, jeho osud byl zpečetěn. Dnešní komunistický režim není tak krutý, ale zůstává nesmlouvavě přísný. Mnoho umělců je v zemi stále pronásledováno. A to i takřka 40 let poté, co krutá kulturní revoluční čistka v Číně skončila. Tragického dědictví se Čína zřejmě již nikdy nezbaví, umění zůstává politickým nástrojem tamní moci a slouží komunistické straně.
Za počátek kulturní revoluce v Číně je považován oběžník z 16. května 1966, kterým schválil ústřední výbor čínské komunistické strany základní koncepty nové politické linie. Dodnes je následující desetiletí v Číně poeticky nazýváno „kulturní revolucí“. Nebylo ale ani kulturní, ani revoluční.
[ctete-foto]57184[/ctete-foto]
Události v Číně v letech 1966 až 1969 byly spíš nezvládnutým vnitrostranickým bojem, kterému padly za oběť statisíce lidí, možná i miliony lidí.
„Zničíme všechny staré ideje, starou kulturu, staré zvyky vykořisťovatelských tříd a změníme v nadstavbě všechno, co neodpovídá socialistické ekonomické základně… Srazíme ty u moci, kteří jdou cestou kapitalismu. Srazíme reakční buržoazní autority, srazíme všechny buržoazní royalisty, srazíme všechny nestvůry a démony!“ vyhlásil v srpnu 1966 oficiálně cíle ministr obrany Lin Piao, zanedlouho sám oběť revoluce.
Budovatelské kampaně bojující takřka proti všemu a proti všem
Počátky této neslavné éry sahají do 50. let, kdy v Číně probíhaly různé budovatelské kampaně bojující takřka proti všemu a proti všem. Rychlý hospodářský rozvoj měl zajistit „velký skok“; pokus předsedy ČLR Mao Ce-tunga o rychlý vývoj ve „skocích“, založený na výsadní produkci oceli a železa, se ale nepodařil. Rolníci v obrovských lidových komunách stavěli malé pece a tavili železo, místo aby seli obilí. Následoval hladomor v letech 1959 až 1961 a ústup Maa do pozadí.
Nový prezident Liou Šao-čchi a generální tajemník ÚV KS Teng Siao-pching se ve snaze o nápravu zaměřili na pragmatické odborné vedení hospodářství. Stoupenci Maa ale chtěli zajistit ekonomiku mobilizací mas. Na pomoc ve vnitrostranickém boji si Mao povolal školní mládež, organizovanou do zvláštní úderné síly.
Studentské Rudé gardy mohly pod záminkou likvidace třídních nepřátel, „kapitalistů“ a zpátečníků, prakticky bez omezení provádět rozsáhlé čistky v armádě, úřadech, mezi dělníky i inteligencí a nakonec i samy mezi sebou. Umělci a inteligence byli vysláni do venkovských oblastí, do továren a vojenských jednotek na převýchovu, aby se „zocelili“.
Předtím byli vláčeni ulicemi v hanlivých špičatých čepicích. Pro studenty ještě nezavřených škol bylo největší ctností odevzdat na zkouškách prázdný list papíru na protest proti „buržoaznímu vědění“.
Rudé gardy proti myšlení, kultuře, tradicím a způsobům
Rudé gardy bojovaly proti „čtveru starému“ – myšlení, kultuře, tradicím a způsobům. Zavíraly školy, ničily muzea, knihovny a další kulturní a historické památky, pálily knihy. Zpustošeny byly nejstarší chrámy, které předtím stát chránil jako památníky minulosti. Pro čínskou mládež, nepoučenou o jejich hodnotě, byly snadným terčem. Protesty ve světě nakonec vedly k omezení ničení kulturního dědictví, ale většinou už bylo pozdě.
Země byla v rozkladu, chaos ochromil hospodářství a dopravu, boje a přeskupování obyvatelstva hrozily sociální katastrofou. Na nezvladatelné Rudé gardy poslal Mao v roce 1967 armádu, která získala základní kontrolu nad zemí až na konci následujícího roku. V rámci obnovení pořádku ve městech bylo 16 milionů studentů posláno na venkov na převýchovu.
I Maova třetí manželka, bývalá šanghajská herečka Ťiang Čching, a její skupina (později nazvaná Gang čtyř) střežila ideovou čistotu revoluce a měla na svědomí smrt tisíců lidí.
Když byly Rudé gardy odstraněny a strana získala kontrolu nad armádou, opět převládly Maovy ultralevicové koncepce. Teprve smrt Maa v září 1976 byla definitivní tečkou za kulturní revolucí.
Přestože v Číně samotné byla kulturní revoluce odsuzována prakticky hned poté, co skončila, její myšlenky ovlivnily ultralevicová hnutí v dalších zemích (Rudí Khmerové v Kambodži), dokonce i v západní Evropě. V roce 1981 Komunistická strana Číny oficiálně připsala hlavní podíl viny na tragédii kulturní revoluce Mao Ce-tungovi.
Strana se distancovala od pozdějších let Maovy vlády, když označila 70 procent jeho názorů za správné a 30 procent za mylné. V poslední době se ale k Maovu odkazu stále častěji obracejí představitelé, kteří mají pocit, že se země příliš vzdaluje komunistickým ideálům.
