Čína nejdřív vypustila do světa smrtící virus. Pak vykoupila v Evropě zdravotnický materiál. Dnes ho Západu prodává, vydává to za záchranu, a ještě protestuje, když nám Tchaj-wan daruje respirátory a roušky. To je skutečně drzost.

Podle zjištění týdeníku Respekt „zástupce čínského velvyslance v Praze Čang Mao-ming se v uplynulých dnech několikrát obrátil na vládu a stěžoval si, že političtí zástupci Česka dary od Tchaj-wanu přijímají. Konkrétně dopředu vytýkal avizovanou přítomnost nového předsedy Senátu Miloše Vystrčila u přebírání tchajwanských roušek“. V jiném dopise Peking kritizuje, že mezi zeměmi, kde se mluví o výskytu koronaviru, je také zmíněn Tchaj-wan. Ten je pro Čínu jen její odtržená provincie.

Podle Respektu si čínský velvyslanec v Praze Čang Ťien-min už předtím stěžoval, že Česko ohledně výzkumu a zdravotnických technologií s Tchaj-wanem spolupracuje.

Tchaj-wan přitom ČR daroval 800 tisíc roušek a 25 plicních ventilátorů a Čína (mimo toho, co dorazilo jako koupené zboží) poslala zdarma 300 tisíc roušek, 45 tisíc respirátorů a 2300 ochranných oděvů nebo obleků.

Tchaj-wan zmiňuje i ministerstvo zahraničí: „Svou solidaritu s Českou republikou už vyjádřil např. Vietnam, čínské provincie Če-ťiang a Chaj-nan, Tchaj-wan a další partneři.“

Čínská arogance je neuvěřitelná a varující. Soudruzi nejdřív něco pořádně zpackali, a teď nám brání, abychom jejich požár sami hasili. Zřejmě ale máme kvůli ideologickým tancům Pekingu vystavit vlastní občany riziku. Tady už jde o život a o zdraví.

Z hlediska propagandy je to pochopitelné. Totalitní stát potřebuje nějak zamluvit své selhání, tak ho maskuje šířením výjevů, jak statečně s pandemií bojuje doma i v cizině. Na šíření této propagandy se podílí prezident Zeman, jeho kancléř Mynář, ministr vnitra Hamáček a další. Je dobře, že některé naše úřady nezašly tak daleko, aby o tchajwanské pomoci mlčely. Závislost na Číně ohledně léků a zdravotnických pomůcek je velmi riskantní.

Naši domácí kolaboranti s Pekingem teď velebí své tajemné „kontakty“ a „vazby“, které umožňují vyvoleným v totalitní zemi něco domlouvat. Už roky nám vysvětlují, jak se nesmíme na Čínu dívat „černobíle“ a že jde o obchod a neměli bychom to zatěžovat nějakým zmiňováním lidských práv. Teď se ale ukazuje, že nejde o nějakou abstraktní záležitost pro krasoduchy a „dalajlámovce“, ale o docela praktickou záležitost přežití. Totalitním režimům se nedá věřit. Jejich vládnoucí kliky myslí jen na sebe. A jejich služebníčci taky.