Vjačeslav Volodin, šéf ruské Státní dumy, což je jakási napodobenina parlamentu, oznámil světu, že Washington a Brusel prohrály „opotřebovávací válku“ proti Rusku. Protože si toho zatím nikdo jiný nevšiml, rozepsal to hned do sedmi bodů.

V podstatě tvrdí asi tolik, že Západ má nedostatek zbraní a munice a veřejnost ztratila důvěru v evropské a americké politiky. Protiofenziva „kyjevského režimu“ je neúspěšná, Evropa s USA mají ekonomické problémy a ukrajinské armádě chybí personál. Ukrajina je v bankrotu a zažívá demografickou katastrofu.

To můžeme celkem nechat bez většího komentáře. Není jen jasné, proč už dávno nejsou Rusové nejen ve Lvově, ale ani v Kyjevě, dokonce proč už nejsou na polovině území, které z počátku války obsadili, když je Západ spolu s Ukrajinou tak v koních. Specifickou kremelskou drzostí je potěšení nad tím, že nějakou zemi opouštějí lidé, když jim předtím agresor rozbombardoval domy.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM konstatuje, že se Rusko topí v potížích

Nový Týdeník FORUM shrnuje poslední dny války na Ukrajině, které se pro Rusy nevyvíjejí dobře. Ale vyhráno rozhodně není, a…

Volodin ale nezůstal u pseudofaktů, nýbrž na nich začal stavět své potěmkinovské paláce.

„Těchto sedm faktů hovoří samo za sebe: buď kapitulace kyjevského režimu za podmínek Ruské federace, nebo Ukrajina přestane jako stát existovat,“ dělá siláka Putinův loutkový činovník.

Tyhle celkem nicotné výkřiky si přečetl ideolog Alexandr Dugin a moc se mu to líbilo, zvlášť ten nesmiřitelný požadavek bezpodmínečné ukrajinské kapitulace. Pak ale připomenul, že to s tou kapitulací a likvidací ukrajinské státnosti zatím nevypadá moc nadějně.

„Souhlasím, že obojí vyžaduje působivé a přesvědčivé prosazení silou. To, že Rusko přežilo a Ukrajina přišla o polovinu obyvatelstva, je důležité a správné, ale pro zběsilou hordu posedlých to není žádný argument. Bojují, dodávají nové tuny bojovníků do první linie, snaží se postoupit. Není tam žádné zaváhání, žádné zoufalství, žádný pocit porážky. Zatím se ani nezachvěli. A určitě nezakolísají ani při Volodinově prohlášení,“ zamyslel se Dugin.

Dále čtěte

Poslanec Kobza z SPD naměřil radioaktivní pozadí. Vášeň tohoto muže pro vědu je ohromná

NÁZOR / Když se někdo z SPD pustí do vědy, dostaneme se hned na úroveň prvního stupně základní školy, někdy…

Ano, v tom má pravdu, nezdá se, že by Ukrajina kolísala, když někdo něco vykládá z moskevské kanceláře, byť by to byl sám Putin (ze svého bunkru). Ideolog ale hned nastíní, jak to udělat, aby Volodina někdo vážně bral.

„Aby bylo ultimátum Moskvy (a Volodin je jeho řečníkem, tedy hlasem Moskvy) bráno vážně, musí být předloženy pádné a viditelné argumenty. Ty by mohly být následující:

1) okamžité zničení kyjevských politických a vojenských špiček;

2) účinný úder na rozhodovací centra;

3) způsobení takových škod vojenské a hospodářské infrastruktuře nepřítele, že by je každý Ukrajinec okamžitě pocítil na vlastní kůži;

4) masivní ofenzíva ruské armády s viditelnými a závažnými výsledky.“

Lítostivě pak konstatoval, že formulí „kapitulace, nebo smrt“ se už vyhrožovalo příliš často a pak nenásledovaly žádné činy. „Vyhrožovali nepříteli a neodpovídali za to závažnými a přesvědčivými (pro něj i pro nás) činy.“

Dále čtěte

Jsou lidé, kteří když vidí ruskou onuci, přistupují k ní jako k ruské onuci. Přibáň se ostře obul do Zahradila

Známý cestovatel Dan Přibáň nešetřil ostrými slovy na adresu europoslance Jana Zahradila (ODS). Ten se pustil do prezidenta republiky Petra…

„To je pro velkou zemi velmi nebezpečné: strašit a pak předstírat, že se to nikdy nestalo, aniž bychom odpovídali za to, co bylo řečeno. To velké země nedělají. Hysterie a lži nepřítele by se s námi neměly srovnávat: naše převaha spočívá v tom, že nejsme jako démonické kreatury na druhé straně fronty. I takové srovnání je ponižující. Musíme tedy podniknout zcela konkrétní kroky. A ty musí být závažné a ověřitelné – jak pro nepřítele, tak pro nás,“ blouzní náš myslitel.

Prý je potřeba „shromáždit milionovou armádu, probudit společnost k cíli, přestat vyhrožovat a začít vítězit, vzít vlasteneckou převýchovu společnosti vážně, a to od shora dolů, a především shora“.

Jestli Dugin těm nesmyslům věří, tak je na tom skutečně špatně. Tomu všemu totiž nemůže věřit ani sám Volodin a vlastně skoro nikdo kromě několika fanatiků. Putin se do podniku s invazí pustil celkem sám s několika zasvěcenými a ostatní tak hodil do vody, ať se naučí plavat. Jenomže ono to moc nejde. Nějakou fantasmagorickou armádu Moskva nevyzbrojí a nevycvičí. Nejspíš se tam už nebude mnoha lidem chtít, při poslední mobilizaci muži dost prchali. Až si lidé mezi sebou řeknou, že životnost odvedence je na frontě asi pět měsíců, ochota nechat se zabít za Putinův palác nevzroste. Bude třeba zesílit represe, ale to není velká mobilizační síla, protože bojovníkům chybí potřebné nadšení. S přesvědčením bojují obránci, ale Rus na cizí půdě se jako obránce moc necítí. Mozek se dá oblbnout a mnoho lidí rukovalo jako ovce. Časem ale bude jasné, že v celé legendě něco drhne.

Dopadne to nejspíš tak, jak Dugin trochu tuší. Budou velká slova – a pak nic moc z toho.