Zatímco někteří lidé a některá média se ještě skrývají za „vyváženost“ a „nikoli černobílý“ pohled na komunistickou Čínu, jinde už se s tím nepárají. Literární noviny, vlastněné bývalým mluvčím komunistického předsedy vlády Ladislava Adamce, rovnou přetiskují články z čínského vládního deníku Kuang-ming ž-pao. A dočteme se tam skutečně zajímavé věci, to je pravda.
Tak třeba dne 17. 5. se dočítáme, že „v boji s epidemií se ukázalo, že v této ‚válce‘ hraje důležitou úlohu i tradiční čínská medicína… Podle statistik u 351 pacientů s horečkou, kteří užívali lék Qingfei paidutang, což je detoxikační odvar k pročištění plic, doporučený Státní správou tradiční čínské medicíny, klesla teplota na normální hodnoty po jednodenním užití léku u 51,8 procenta z nich a u 94,6 procenta se tělesná teplota vrátila k normálním hodnotám po šesti dnech od zahájení užívání léku…“
Prostě zázrak. Zase o krok před námi, dekadentním Západem. Třeba ale ještě není pozdě. Plukovník Roman Prymula, kterého náš lidem přímo zvolený pan prezident Miloš Zeman hodlá navrhnout na státní vyznamenání, se také angažoval v tradiční čínské medicíně. Zlí jazykové sice říkají, že se režim v Pekingu k těmto praktikám obrací, protože nezvládá pro velké množství obyvatel zajistit normální lékařskou péči, ale může to být zlomyslná pomluva, protože Západ závidí.
Deník E15 letos 18. března napsal: „Jako šéf královéhradecké nemocnice také Prymula prosazoval stavbu kliniky tradiční čínské medicíny… Už od září 2015 fungovalo v nemocnici Centrum tradiční čínské medicíny (TCM), které skončilo loni v únoru, do podoby kliniky se však plány nikdy nepodařilo dotáhnout. Za celý projekt dostala nemocnice pod Prymulovým vedením recesistickou cenu Bludný balvan, kterou každoročně uděluje za matení veřejnosti Český klub skeptiků Sisyfos. Cenu s komentářem: ‚Jde o náhražku vědecké medicíny založenou na čchi a meridiánech‘.“ Jak je to s energií čchi, tady nerozsoudíme, ale jistě na veřejnost působí dobře, když se obraz Číny spojuje s něčím bytostně moudrým a léčivým.
Dne 9. 5. Literární noviny z čínských novin přepisují: „Až do 22. dubna poskytla čínská vláda potřebné zdravotnické prostředky více než 150 zemím a mezinárodním organizacím. Čína také usnadnila komerční nákup pro jiné země a je ochotna dále pomoci potřebným.“
To je prostě celý Peking, pomáhat potřebným. Může být někdo proti?
Dne 6. 5. čteme, že náměstek ministra zahraničních věcí Číny Le Yucheng poskytl exkluzivní rozhovor, který vedla Janis Mackey Frayerová, reportérka americké národní vysílací společnosti NBC. Náměstek si nemůže vynachválit čínskou otevřenost: „Čína je otevřená, transparentní a zodpovědná ve své reakci na COVID-19. Nic jsme neskryli a nesnažili jsme se potlačit žádná úsilí. Již jsme zveřejnili časovou osu toho, jak jsme zveřejňovali informace o COVID-19… Zmínila jste americkou zpravodajskou službu. Jak je známo, již nejednou se stalo, že to, co prohlásila, způsobilo katastrofy celému světu. Byla to americká zpravodajská služba, která tvrdila, že Irák má ‚zbraně hromadného ničení‘, ale dodnes nebyly nikde nalezeny… Čína je otevřená, transparentní a pravdivá ve věci zveřejňování údajů.“
To o zbraních hromadného ničení byla zpráva, kterou Američané uvěřili irácké opozici. Byla to chyba, která přišla draho, ovšem sám Saddám Husajn byl zbraní hromadného ničení a dělal všechno pro to, aby mezinárodní inspekce pochybovaly, že je vůči nim režim v Bagdádu upřímný. V tomto případě ale zprávy o tom, jak se režim snažil tutlat šíření koronaviru a postihoval nepřítele špatných zpráv, pocházejí ze samotné Číny.
Pak něco, na co se můžeme skutečně těšit. Dne 7. dubna: „Pražský zpravodaj deníku Guangming Daily Zhong Weikai požádal Jana Zahradila, předsedu skupiny přátelství EU-Čína v Evropském parlamentu, o rozhovor k aktuální situaci s koronavirem.“
Konečně hlas z domova. Zahradil v rozhovoru říká: „Boj s nákazou ale zkomplikoval nedostatek ochranných pomůcek, zejména roušek a respirátorů. Proto je velmi dobře, že došlo k rychlé dohodě s čínskou stranou a začal k nám letecky proudit tento materiál ve velkém množství. V jeho dodávkách se angažovala nejen vládní místa, ale i soukromé společnosti, například PPF. Všichni jsme v této věci táhli za jeden provaz a oceňujeme rychlou a vstřícnou čínskou reakci, která je nepochybně ovlivněna dlouhodobými dobrými vztahy ČR a Číny.“
No ještě že tak.
Co se to s Literárními novinami stalo? Z někdejšího významného listu z období Pražského jara se nakonec vyvinul obskurní plátek. Jeho vydavatelem je Miroslav Pavel, respektive jeho společnost Litmedia, a. s. Pavel podle medailonku na Mediaguru.cz „začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce“.
Nezmiňuje se tady Pavlova spolupráce se Státní bezpečností. Z dokumentů StB ale plyne, že byl ke spolupráci získán už v roce 1975 a že za normalizace nijak postižen nebyl. Ostatně StB uvádí, že z KSČ byl v roce 1970 vyškrtnut za „pasivitu“, o nesouhlasu s invazí tam nic není. Členství mu bylo vráceno v roce 1984.
Pro Lidové noviny v roce 2009 Pavel prohlásil: „Ve svém životě jsem potkal nejrůznější množství agentů nejrůznějších tajných služeb. Co si o mně sepisovali, jaká akta si o mně zakládali, je mi v podstatě lhostejné, nepátrám po tom. V té době jsem to nemohl ovlivnit a teď už mě to vůbec nezajímá.“
Pavel v rozhovoru na Mediaguru přebírání čínských materiálů hájí: „Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokáží širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný.“
Už v lednu zvláštní spolupráci Literárních novin s čínským vládním deníkem popsali na Aktuálně.cz: „Součástí šesti vydání Literárních novin z druhé poloviny loňského roku bylo dohromady 248 stran o Číně. Přestože obsahovaly také přeložené články čínských vládních novinářů, žádný nebyl označen jako příloha placená čínským státem za účelem zlepšování obrazu země. Pouze titulní strana je opatřena blíže nevysvětleným logem Reading China+ a někdy také slovem dossier, což znamená sešit nebo svazek. Přes rozsáhlost příloh se texty důsledně vyhýbají konfliktním čínským tématům – potlačování lidských práv, cenzuře, internačním táborům pro Ujgury nebo rizikům spojeným nejen s firmou Huawei.“
Musíme ovšem ocenit, že se u nás tolik lidí věnuje plastickému, vícebarevnému, objektivnímu, nezávislému, nikoli lacině antikomunistickému a tak dále pohledu na dnešní Čínu. Energie čchi proudící přes soudruha Si Ťin-pchinga, Konfuciova centra a přístroje Huawei nám při tom pomáhejte.
