Jak to chodí v Africe, se Číňané, sami velice prohnaní obchodníci, ještě učí. V některých zemích je korupce takového rozměru, že to i Číňany zaskočilo. V Zimbabwe jedna čínská
firma investovala 50 miliónů dolarů do výstavby keramičky. Svůj projekt vzdala v důsledku „stálého obtěžování a vyžadování úplatků ze strany politiků a státních úředníků“
(www.newzimbabwe.com 8. srpna).
Mělo to i diplomatickou dohru a na čínské straně zájem o tuto zemi výrazně ochladl. Dokonce natolik, že státní China Everbright Bank dala Zimbabwe na seznam zemí, s nimiž nehodlá nadále obchodovat. Jsou to prostě zkorumpovaní bankrotáři, ale jiného typu než ti, s nimiž Čínu pojí ideologie a nechuť k demokratickým zemím. Kuba, KLDR a Venezuela jsou proto ještě na čínské výplatní listině. Když se v roce 1433 křesťanské éry čínský admirál Čeng-che vrátil z východní Afriky,
netušil, že jeho průkopnické cesty budou na několik století poslední. Císař ze strachu z cizích světů uzavřel Čínu do izolace.
Dodnes se vnějšímu světu úplně neotevřela, ale její vladaři se odvažují dříve nebývalé ekonomické a politické expanze. Vynalezli pro ni krycí název Pás a cesta a do hry vsadili
hodně peněz a propagandistického úsilí. Maova hluboce ideologická politika internacionální pomoci nově vzniklým státům v tzv. Třetím světě (tento pojem je vynález Velkého kormidelníka) byla postupně vylepšována. Dnes je Čína ve fázi, kdy tak trochu (ale jen trochu) podle západního vzoru vytváří agentury pro poskytování rozvojové pomoci (D. Banik: Coordinating Chinese Aid in a Globalized World; www.carnegietsinghua.org/2019/01/06/). Jejich činnost je doplňována mechanismy, které by v obvyklém tržním prostředí neobstály. „Komerční“ aktivity vybraných „podnikatelů“ jsou totiž masivně dotovány státem (s přihlédnutím k ideologickým kritériím) a oni mu za to oddaně slouží.
Různé formy pomoci poskytuje Čína údajně zcela nezištně a jistě i bez jakýchkoli politických konotací. Evropa žádnou pomoc nepotřebuje, a je proto cílem tvrdých pseudokomerčních ataků. Že to někteří Evropané považují za košer kšeft, to je skutečně jen jejich problém. Číňané netrpí zbytečnými ohledy, což třeba Srbsko, Itálie nebo my poznáme, až bude pozdě.
Rozvojovou a humanitární pomoc poskytují Číňané zemím, které jsou, obrazně řečeno, na kapačkách a dýchacích přístrojích – v Asii, v Africe, v Tichomoří i v Latinské Americe.
Každý kontinent a každá země má svá specifika, kterých si Číňané jsou obyčejně vědomi. Dokážou tak vytipovat a poskytovat pomoc v podstatě „na míru“. Má to jedinou podmínku – na konci, který může ležet i ve velmi vzdálené budoucnosti, bere vítězná Čína vše. Cestu do Afriky ukázal ke své vlastní škodě pekingským vládcům Tchajwan, když potřeboval diplomatickou podporu. Pomocí programů na pomoc nově vznikajícím státům si zajistil jejich oficiální uznání a podporu při hlasováních v OSN (analogický proces proběhl v Latinské Americe a v Tichomoří). Všech pětapadesát afrických států si sice nekoupili, ale přece dost na to, aby byl Tchajwan brán vážně.
Dnes se všude karta obrací a kontinentální Čína za tichého přihlížení demokratických zemí hladce přeplácí svou „vzbouřeneckou provincii“. Jen slabý odvar tohoto souboje zažíváme momentálně sami, když se Praha snaží zbavit ostudné vazalské věty v partnerské smlouvě s Pekingem.
V roce 2000 uspořádali Číňané v Pekingu Čínsko-africký summit, který byl neobyčejným diplomatickým úspěchem ČLR. Jakousi symbolickou tečkou za první fází čínské expanze do
Afriky bylo v roce 2018 Fórum spolupráce Čína – Afrika. Na stole ležela nabídka půjček a dohod v hodnotě 60 miliard USD. Afričtí vůdcové se předháněli v ochotě přistoupit na téměř
jakoukoli dohodu.
Této ochotě předcházela několikaletá čínská masáž. V Africe totiž ani náhodou nejde hlavně o ideologii, ale o potenciálních jeden a čtvrt miliardy zákazníků v několika desítkách
zadlužených států. Své dluhy splácejí africké státy nerostným bohatstvím, zemědělskými produkty a balancováním na pokraji dluhové pasti. Před lety začala v Africe působit čínská telekomunikační společnost StarTimes. V roce 2006
vyzvala OSN africké státy, aby do roku 2015 přešly od analogového k digitálnímu televiznímu vysílání. StarTimes, která poskytuje i technickou výbavu, získala v roce 2007
licenci ve Rwandě, kde už rok poté nabízela 30 kanálů (včetně čtyř čínských) za desetinu toho, co by koncesionáři platili jiným společnostem.
Nejlevnější balíčky prý obsahují ze zpravodajských kanálů jen al Džazíru a čínskou státní CGTN. Jak informovala CNN (ta sice není zrovna nestranným pozorovatelem, ale v branži se vyzná,
viz China is slowly expanding its power in Africa, one TV set at a time; cnn.it/2M9FXig), označuje se StarTimes za soukromou společnost vedenou jistým Pang Sin-singem (Pang
Xinxing). Je to prý jediná čínská soukromá firma, která má od státu souhlas k provozování rozhlasového a televizního vysílání v zahraničí. Státní banka jí poskytla půjčky v hodnotě
stamiliónů dolarů (překvapí někoho, že Zambie dostala od stejné banky půjčku, aby mohla StarTimes zaplatit?) a samotná StarTimes prý přiznává, že „udržuje srdečné styky se svým
mateřským státem“.
Dnes má ve třiceti afrických zemích přes 10 milionů koncesionářů („promořenost“ domácností televizory je v Africe nesrovnatelně nižší než v Evropě). Kromě toho zvyšuje
závislost komunikační infrastruktury na čínské technologii. V Keni a Zambii už sílí obavy, že Číňané mohou, pokud by se jim zachtělo, zablokovat veškeré televizní vysílání v těchto
zemích. Protože se Číňané prosazují především v tzv. infrastrukturních projektech, hrozí africkým
státům skutečně drsné probuzení do reality. Čínské technologie se svou problematickou kvalitou a pověstí budou držet státy jako mouchy v pavučině. Velké projekty buď nebudou dokončeny (jako například železnice v Brazílii nebo dálnice v Polsku), nebo státy nebudou schopny dostát svým závazkům. První známky toho, co se jednoho dne může stát v Africe, se už ukazují na Srí Lance a v Tichomoří.
