Čína, nejsilnější z několika existujících komunistických zemí, se sama o sobě domnívá, že je velmocí ekonomickou i vojenskou. Jako komunistický stát se nemůže bez ztráty tváře chovat jako někdejší velmoci kapitalistického světa přelomu 19. a 20. století, případně jako tytéž velmoci v 60.-70. letech století minulého. Dokonce se nemůže chovat ani jako někdejší SSSR. Jenomže jakožto velmoc má nejen velmocenské ambice, ale i požadavky a potřeby. 

Pekingští novátoři si se situací vědí rady. Pro další bubření čínského Otesánka je třeba promítnout jeho sílu do zahraničí. Dříve se to řešívalo jednoduše – silou nebo ještě větší silou. Tak vznikl koloniální systém, který se rozpadl v době, kdy přestal dávat smysl a byl nahrazen tzv. neokolonialismem. Ten spočíval ve vytvoření závislosti nově vzniklých států na jejich bývalých metropolích – ekonomické, politické, kulturní a konec konců i vojenské. Dozvuky můžeme sledovat takřka denně při „řešení“ dramatických událostí v bývalé francouzské, britské či italské Africe nebo při sledování preferencí migrantů z afrických zemí při hledání azylu v Evropě (například podle jazyka a krajanských vazeb).

Neokolonialismus má rozporuplnou pověst a jeho hodnocení není ani zdaleka vždycky negativní. Jedno ale platí – upevnil staré vazby a vytvořil nové. To podle povahy režimu – příkladem budiž afinita „osvobozené“ Angoly či Mozambiku nejprve k bývalému SSSR a Kubě, posléze k Portugalsku. Situace na bojišti (nic jiného to není) se ale mění každým okamžikem.

V posledních letech je v mezinárodních vztazích v módě tzv. softpower, „měkká síla“. Škála jejích nástrojů je nekonečná – od tzv. rozvojové pomoci přes kulturní centra či fotbalové trenéry až po ztrátové letecké spoje, zlaté pomníky a nesmyslné stavby. K šampiónům této disciplíny patří Turecko svými aktivitami na Balkáně, v Africe a ve střední Asii, a samozřejmě Čína. V Latinské Americe a v Africe si za svou ochotu „pomáhat“ kupuje zahraničněpolitický vliv, například když se dotčené země vzdávají diplomatických styků s Tchajwanem a navazují je s lidovou Čínou. Hlavním zájmem Pekingu je ale vliv na ekonomiku a přes ni na politiku.

Dá se namítnout, že to tak dělají všichni, dokonce i Česká republika. Nepochybně. Stejně nepochybně některé státy čas od času využijí svého postavení k vynucování si politických ústupků. Dobrým příkladem je kontroverzní rozhodnutí USA přerušit finanční podporu Palestincům v Gaze. A k námitce se hned může dodat, že Číňané si žádné podmínky nekladou. I to je pravda. Ale…

Číňané se pyšní tím, že na africké a další státy hledí jako na rovnocenné partnery a nevměšují se do jejich vnitřních záležitostí. Nepoučují, nevynucují si politické ústupky (třeba dodržování lidských práv), prostě se prý chovají pragmaticky. Pro mne z toho vyplývá jednoduchý závěr – pokud by nastala taková situace, dokáží se dohodnout i s Hitlerem a klidně poskytnou pracovní příležitosti vězňům v koncentračních táborech. Pragmatici. Kam se na ně hrabe římský císař Vespasián, kterému nesmrděly peníze z daně za sběr a prodej moči k dalšímu zpracování.

Tanec, který předvádí čínský prezident na Summitu Fóra čínsko-africké spolupráce v Pekingu, zastiňuje vše, co kdysi předváděl Sovětský svaz. Se slovy, že k investicím „nejsou připevněny politické struny“ nasliboval Afričanům vše, na co dokázali pomyslet. Železnice, mrakodrapy, investice, půjčky, pracovní příležitosti, „you name it“, jak říkají Američané.

Škarohlídi, jako třeba já, se v tom snaží najít čertovo kopýtko, případně upozornit na sirný zápach, linoucí se z krásných slibů. Jihoafrický prezident Ramaphosa čínskou expanzi hájí tvrzením, že nesouhlasí s tím, že by se „Afriky zmocňoval nový kolonialismus“. Kdysi před padesáti lety mi jeden sovětský voják v Praze také řekl „nevěřím, že Pravda lže“. 

Jeho i Ramaphosova víra vychází z vůle a touhy uvěřit. Státy, které se v Africe angažovaly jako koloniální metropole nebo jako sponzoři osvobozeneckého boje a nového rozvoje, hanebně selhaly. Stejně ale selhala africká elita vzdělaná a vychovaná v Evropě a v USA. Čas od času se objeví africký stát, jehož vývoj vzbudí naděje v Africe i mimo ni, ale zatím to vždycky skončilo buďto špatně nebo dlouhou stagnací a křečovitými pokusy o nápravu. 

Čína se pasovala do role spasitele afrického kontinentu. Ve skutečnosti – ale na to přijdou africké státy, až už bude pozdě – jde zase jen o suroviny, o uplatnění čínské produkce na málo konkurenčním trhu, o vypuštění páry z přehřáté čínské ekonomiky a o zaměstnání desetitisíců Číňanů na afrických projektech. Už dnes si některé africké země potichu stěžují, že Číňané nezaměstnávají jejich občany ani jako metaře, natož jako kvalifikované síly. 

To je znak neo-neokolonialismu. Nový pán už nepotřebuje obyvatelstvo dobrovolně se podrobující země ani k práci. Stačí mu, že bude konzumovat a spokojeně si pomlaskávat u velkého televizoru. Kdy bublina praskne, to samozřejmě nevím, ale pro Afričany nebude probuzení do reality vůbec hezké.