Informační kancelář čínské Státní rady vydala ve středu 27. března – den před oslavami „Dne osvobození otroků“ a při příležitosti 60. výročí „demokratických reforem“ v Tibetu – Bílou knihu. V té se mimo jiné tvrdí: „Vláda Komunistické strany nad Tibetem zajistila náboženskou svobodu a dohlédla na řádné fungování systému reinkarnací, který slouží k vybírání tibetských duchovních vůdců.“
Bílá kniha shrnuje oficiální politiku pekingské vlády vůči Tibetu za současného prezidenta Si Ťin-pchinga a jak upozorňuje deník SCMP, vůbec poprvé nezmiňuje „vůli Pekingu jednat s Dalajlamou“, který je označován za „separatistu“. V dokumentu se například píše: „V Tibetu byla plně zavedena národnostní politika Komunistické strany Číny zaměřená na zlepšení povědomí o soudržnosti mezi národnostmi a vědomí společné příslušnosti k čínskému národu a na posílení komunikace a integrace národností. […] Díky odstranění otroctví a ponurého a zaostalého feudálního systému byl Tibet schopen vytvořit nový společenský systém, který osvobodil lid a učinil jej pánem celého národa a společnosti, čímž byla zajištěna veškerá jeho práva.“
Dobro uvalené na Tibet
Zásadním nedostatkem tohoto nového systému je ovšem to, že byl zaveden čínskými kolonizátory bez většinového souhlasu tibetského lidu. Jako „demokratické reformy“ (min-ču kaj-ke 民主改革), jejichž 60. výročí Tibet letos 28. března „oslavil“, se totiž označují drastické změny, jejichž cílem bylo zcela odstranit starý tibetský systém vlády, který byl označen za „otrokářský“ a „teokratický“. Tyto „reformy“, spočívající především v kolektivizaci půdy a fyzické likvidaci bohatých statkářů, probíhaly v severní Číně již od 40. let, po roce 1949 pak na celém území ČLR kromě tibetských oblastí, kde byla v roce 1965 oficiálně ustavena Tibetská autonomní oblast.
TAO však zdaleka nezahrnuje všechna území obývaná Tibeťany. Tzv. „Sedmnáctibodová dohoda“, na jejímž základě byl Tibet v květnu 1951 připojen k ČLR, výslovně zaručovala, že stávající systém nebude – alespoň v centrálním Tibetu, tedy pozdější TAO – změněn. „Demokratické reformy“ se v tibetských oblastech zaměřily především na omezování moci aristokracie a klášterů, což však vyvolalo mezi tibetským obyvatelstvem silnou nevoli. Ta právě v březnu 1959 vyústila v Tibetské povstání, jež těsně před zásahem čínské armády ve Lhase a následným zavedením „demokratických reforem“ v centrálním Tibetu vyvrcholilo 17. 3. 1959 odchodem tibetského duchovního vůdce, 14. Dalajlamy, do indického exilu.
Skutečně vynikající situace lidských práv v Tibetu
Letošní Bílá kniha sice už nezmiňuje otevřenost Pekingu vůči jednání s Dalajlamou o jeho možném návratu, zato se však poměrně podrobně věnuje novelizaci dvanáct let starých „Opatření ohledně řízení reinkarnací ‚živoucích Buddhů‘ [čínský termín pro tibetské slovo tülku, znovuzrozenec] v tibetském buddhismu.“
Je zřejmé, že tu jde především o toho nejvýznamnějšího znovuzrozence, současného Dalajlamu, který se právě před týdnem vyjádřil, že se pravděpodobně znovuzrodí v Indii. Na to reagoval místopředseda místní vlády TAO Norbu Döndub, nejvyšší vládní představitel tibetské národnosti, slovy, že „bojovníci za lidská práva v Tibetu byli Dalajlamou očarováni“. Dále se vyjádřil, že „situace ohledně lidských práv v Tibetu není pouze dobrá, ale je přímo vynikající“. Americká vláda přitom odhaduje, že jsou v Tibetu v současnosti 303 političtí vězni, z nichž více než polovinu představují mniši a mnišky.
V březnu a červenci zavřeno
Tibet je navíc jedinou oblastí ČLR, kam cizinci potřebují speciální povolení – což čínským úřadům mimo jiné umožňuje Tibet „zavřít“ v době „citlivých výročí“, zejména kolem březnového výročí Tibetského povstání a v době narozenin 14. Dalajlamy, které se slaví začátkem července. Je pravda, že zvláštní povolení jsou třeba i do etnicky tibetských oblastí na území Indie a Nepálu, např. do Sikkimu či Mustangu, pouze ČLR však tuto proceduru prokazatelně využívá k omezení přístupu do oblasti v obdobích, kdy by mohlo dojít k nepříjemnostem (jako jsou například násilné demonstrace nebo zvýšený počet případů sebeupalování). I proto Spojené státy přijaly zákon, který by omezil vstup do USA pro ty čínské úředníky a funkcionáře, kteří mají cokoli společného s omezením vstupu amerických občanů do Tibetu.
Přístup politiků, diplomatů, novinářů a badatelů do Tibetu je pak omezen téměř na nulu, s výjimkou vládou organizovaných novinářských „zájezdů“. V roce 1987 tak Tibet navštívil snad jediný západní vrcholný představitel, tehdejší německý kancléř Helmut Kohl.
Přední světový odborník na Tibet a ředitel programu moderních tibetských studií na Columbia University v New Yorku Robert Barnett pro Financial Times prohlásil: „Každý si musí všimnout té ironie, když Čína tvrdí, jak jsou Tibeťané šťastní, a přitom tam cizinci nemohou volně cestovat bez zvláštních povolení a [povinných] průvodců.“
Lze jen dodat, že pobyt každého cizince v Tibetu je přísně monitorován, západní turisté jsou však alespoň ušetřeni četných bezpečnostních opatření, kterými musí při pohybu po své vlastní domovině procházet sami Tibeťané.
Převzato ze serveru Sinopsis.cz.
