Hradní ceremoniář Jindřich Forejt má mediální žně. Zatímco gumový člun s jeho šéfem tahá po veselském rybníku policejní ochranka, Forejt se tetelí blahem z církevních poct. Český Forest Gump se konečně dočkal; po bizarním přicmrndávání u hradních návštěv je teď konečně sám za sebe. Z milce prezidenta se stal jeho zástupcem v tuzemských katedrálách.
Důvody jsou nasnadě. Forejta chce mít Zeman v čele vatikánské ambasády. Urputnost, s níž lačného úředníka nutí Svatému stolci a odtud celé církvi, už nese první ovoce. Po přijetí u papeže, kam Forejt přivezl darem rovnou čtyři aktovky v liturgických barvách, aby jej tam v rozporu se všemi diplomatickými pravidly velebil Františkovi sám prezident, je teď pro kdekoho z církevní vrchnosti akceptovaným parťákem.
Vrchní nosič Zemanovy hole k ní promlouvá na Velehradě a z těch církevních tribun, kde tuší body pro vytoužený vatikánský pašalík. Za hlavu státu tam kyne i věřícím a je její spojkou na biskupy a preláty. Forejtův vymyšlený doktorát jim zjevně nevadí. Ani vzdálené memento francouzského kandidáta, kterého Vatikán na ambasadorském postu tak zarytě nechtěl. Že v lásce nezáleží na pohlaví si tam totiž pořád nemyslí.
Kdo dá za Forejta přesto záruky je zřejmé; kdekdo z církevních špiček teď zobe Zemanovi z ruky. Jeho ceremoniář je jako doma u strahovských premonstrátů. A právě jejich opat chvalořečil prezidenta za průtahy při jmenování literárního historika Martina C. Putny profesorem. Za „katolické buzny“ na jeho transparentu. Že pro ně má Zeman i Strahov dvojí metr, je teď nasnadě. S premonstráty má Forejt vůbec extra vztahy. Vazba na tamního Gejzu Šidlovského, proslulého podmínkou za zpronevěru, patří k jedním z nich. Ještě větší grády má pak shoda téhož jména s registrací svazků komunistické Státní bezpečnosti pod krycím jménem Gregor. Zda se „Gregor“ časem také objeví na vatikánské ambasádě lze s úspěchem tipovat.
Protokolář Forejt má ovšem i vlivnější podporovatele; s kardinálem Dukou je teď jedna ruka. Tu pro něj chystá slavobránu v Lánech a modlí se s ním za Zemana, tam zase tlumočí české pozvání papeži na Velehrad. Františka sem zve nejen za prezidenta, ale (sic!) už i za biskupskou konferenci! Jeho baroku je jedna židle malá. Mluví teď i za biskupy, kde se to hemží mitrami, tam hned spěchá k mikrofonu. Dýchá jen pro funkci. Zeman pomlouvá amerického velvyslance, že dostal Prahu za podporu svého prezidenta. Na Hrad prý může jen jako turista, zavděčuje se hned Kremlu. Za co půjde do Vatikánu Forejt, už Zeman neříká. Velvyslancem bude nejspíš za posluhu.
Kdekteří církevní hodnostáři se teď ve vztahu k Hradu vůbec překonávají. S výjimkou Tomáše Halíka. A kardinála Miroslava Vlka, biskupa Václava Malého i řady dalších. Nešmelí totiž se zásadami. Tulit se k Zemanovi pro pár budov na Hradčanech a odlesk světské moci mají spíš za ostudu. Vstřícnost k ní se církvi tak jako tak nevyplácí. Prezident dál a s gustem rýpe do jejích restitucí a ani aktuální stažení majetkových žalob na kraje kvůli obavám z jejich volebního zneužití jí nepřináší vysněné body. Naopak, už teď je tu za poražence, populisté v partajích to vysvětlí lidu zase po svém. A chtějí víc, stáhnout i žaloby na obce a tančit pak na církevním hrobě. Byli s tím už u Zemana, který je rád podpořil, Duka neduka. Volební munici tak krajským kandidátům paradoxně dodá církev sama: budou se teď bít za obce proti chamtivému kléru.
Další bádání nad církevními motivy k podlézání státní moci tu zatím selhává. Naklonit si skrz Zemana jeho dolních deset milionů, které teskní po socialismu a víru mají zpravidla za sprosté slovo, by byla absurdita na entou. Další vysvětlení už po ruce nejsou. Chybí teď jen modlitba za Babiše a za úrodu řepky rovnou v Čapím hnízdě. Nebo okázalá exkomunikace faráře, který vykázal ministryni za vládní ANO z kostela. Ausgerechnecht tu, která by ráda znárodnila církevní objekty uvnitř Pražského hradu a zdanila církevní restituce. Babišova Šlechtová, která se bez přestání nadýmá z vládní funkce a o práci lidí v resortu mluví zásadně v první osobě, je po vzoru svého partajního šéfa přesvědčena o vlastní výjimečnosti. Ani ministři přitom nemohou vstupovat, kam se jim zamane. Dokud stát není jejich firma.
Nepochopitelné nadbíhání politice, jež rafinovaní zasvěcenci omlouvají vysokou diplomacií České biskupské konference, teď připomíná všechno jiné, jen ne dialog sobě rovných. Pacem in terris, skloněné ještě před čtvrtstoletím před totalitou ve vlastní zemi, stále častěji ano…
